TAKTIKA A STRATEGIE
| ČSLA v obraně | ČSLA v útoku | Bojové možnosti | Válečné plány 1945-1990 | Další ... |

ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNY PO ROCE 1945 DO ROKU 1990.

Plánování v posledních 25 letech existence ČSLA

Na začátku této kapitoly se ale opět musíme podívat do světa. Co se dělo na druhé straně, a jak se to odrazilo v myšlení jak ve Varšavské smlouvě a tak v NATO? Jako první si musíme uvědomit, že další doktrinální záležitosti a tedy i válečné plány už byly jakoby ve vleku technologického pokroku. Prudký nárůst početních stavů různých typů jaderné munice a její výkonnosti začal vyvolávat mezi pragmatiky na obou stranách pomyslné barikády vážné obavy. 

V polovině 60. let tedy došlo ke změně v názorech na možný průběh ozbrojeného střetnutí. Ukázalo se totiž, že použití jaderných zbraní v případném válečném konfliktu, nebude vždy možné nebo vhodné, jak z politických, tak i čistě vojenských důvodů. Když se vrátíte a podíváte se na to, kolik se mělo odpálit jaderných náloží jen ve střední Evropě, musí každému doklepnout, že tato utopie nemohla realistické vojenské mozky nechat v klidu. A to ta utopie šla dál. Naštěstí se nepodařilo vyvinout jadernou munici velmi malých ráží pro vedení palby z:
- tanků, 
- minometů, 
- bezzákluzových děl a 
- dokonce lehkých pěších zbraní. 
I tímto směrem se táhly myšlenky. A tak se tvrdilo, že izotop California 14 umožní jadernou detonaci na základě pouhých 14 gramů aktivní hmoty a podobné šílenosti.

Proto byla opuštěna myšlenka všeobecné jaderné války jako jediné možnosti ozbrojeného konfliktu a připustila se i varianta vedení boje pouze za použití konvenčních zbraní. Tato doktrína někdy označovaná jako Kennedyho doktrína se nazývala Flexible Response, čili doktrínou Pružné reakce. Z počátku platnosti nebyl konvenční střet považován za „náhradu“ jaderného konfliktu v Evropě, nýbrž jen za jeho „předehru“. Formulována byla, jak ukazuje její název po nástupu Kennedyho administrativy a na jejím formulování se významně podílel ministr obrany USA Robert McNamara. Zdá se, že byla považována za Vhodnější než koncepce masivní odvety.

Prezident John Fitzgerald Kennedy a jeho ministr obrany Robert McNamara

Tato strategie byla výsledkem snižování náskoku USA před SSSR v oblasti strategických jaderných zbraní. Od jisté doby bylo jasné, že vzájemná všeobecná jaderná válka by byla konečnou stanicí pro obě strany. Strategie pružné reakce byla velmi sofistikovaná tím, že nabídla možnost použít v probíhající válce podle situace:

- nejdříve konvenční zbraně, 

- pokud konvenční válka nikam nevede, nebo protivník získává zásadní převahu, potom mohou být nasazeny taktické jaderné zbraně 

- jako poslední řešení situace – válka je skoro prohraná - se mohly použít strategické jaderné zbraně.

Tato koncepce tedy předpokládá, že síla státu bude v případě konfliktu použita na takové úrovni, jaká odpovídá danému konfliktu. Tedy že v lokální válce někde na okraji světa se určitě nepoužijí jadrné zbraně. 

V této souvislosti byly stanoveny tyto hlavní zásady této vojenskopolitické doktríny:

- hlavním cílem bylo válce zabránit, tím, že se mělo napomáhat diplomatickým krokům při řešení konfliktů a neustále hledat připravovat argumenty, které by mohly napomoci omezení zbrojení

- vlastní strategické zbraně a obrana proti nim – tedy specializovaná PVO a protiraketová obrana – musely být na takové úrovni, aby odradily protivníka od provedení jaderného útoku jak proti USA, tak proti jejich spojencům

- ozbrojené konvenční síly USA a jejich spojenců mají být natolik silné, aby dokázaly odstrašením zabránit nejaderným válkám, záškodnické činnosti a ozbrojeným akcím skupin v případech, kdy by jaderný úder nebyl vhodný nebo odůvodněný

- všechny zbraně musí podléhat civilní moci. To je zásadní rozdíl proti uvažování v SSSR, kde veřejnost do jaderných zbraní ale i do konvenčních sil nesměla vidět ani trochu. A to se přeneslo v jisté míře i k nám. 

Tato doktrína se díky tomu, že byla myšlena naprosto vážně, rychle převedla do praktických opatření. Nejtransparentnějším krokem je její přetavení do ustanovení „Polního řádu americké armády“ platného od února 1962. Tento závazný vojenský dokument platný pro kteréhokoliv příslušníka amerických ozbrojených sil jasně stanovil základní povinnost těchto sil: 

- připravit se na světovou jadernou válku, být schopen zasadit neočekávaný úder Sovětskému svazu a jeho spojencům – toto asi bylo na druhé straně považováno za zásadní hrozbu

- zajistit schopnost vést lokální války konvenčními zbraněmi nebo s omezeným použitím jaderných zbraní, s důrazem na zbraně konvenční

- nekompromisně vést studenou válku, a to i v situaci, kdy neexistuje otevřený konflikt mezi ozbrojenými silami protivníků, to znamená vést partyzánské války, záškodnickou činnost, politické atentáty a podobně. To asi také v Sovětském svazu bylo vnímáno jako vážná hrozba. 

ALE PLATÍ ZÁSADNÍ PRAVDA: Strategie pružné reakce nikdy absolutně nezamítla strategii masové odvety, některé její části byly v plné míře přejaty. 

Od dob Kennedyho se „Flexible response“ stala oficiální politikou amerických vlád. Přes jisté modifikace jí byla až do konce studené války. NATO jako koalice ji přijalo v roce 1967. V podmínkách NATO se propracovala do podoby tří kroků. 

První krok: Přímý konvenční boj: V případě konvenčního útoku Varšavské smlouvy v Evropě, tedy bez použití jaderných zbraní, počáteční úsilí by bylo vynaloženo na to, aby byl zastaven tento postup také s použitím výhradně konvenčních zbraní. To znamenalo, tento útok by zastavily síly NATO přímo na bojišti za podpory sledů dopravených z USA za přímého velení Spojeného velení v Evropě. 

Druhý krok: Vynucená eskalace: K tomuto kroku se mělo přistoupit, pokud by hrozilo že konvenční síly NATO podlehnou konvenčnímu útoku vojsk Varšavské smlouvy. To se asi dalo očekávat vzhledem k velké převaze vojsk Varšavské smlouvy v konvenčních silách. V této fázi NATO se mělo přejít na omezené použití jaderných zbraní, jako byly například nedávno vyvinuté a zavedené taktické jaderné zbraně. 

Třetí krok: všeobecný jaderný úder: Mělo jít o poslední fázi nebo fáze, které více či méně odpovídali scénáři vzájemně zaručeného zničení, což znamená, že měl být proveden komplexní jaderný útok na Sovětský svaz a jeho spojence. Pokud by to takto napadená strana do té doby sama neučinila, nyní asi ano a to by byl konec civilizace, jak ji v té době svět znal. 

Tato doktrína obsahoval i další prvky jako úvahy o přijatelnosti vyhlazování civilní populace protivníka v porovnání s útoky na vojenské či průmyslové cíle, ale to byl spíše alibismus – průmysl je dislokován ve velkých městech a logicky jeho jadrné ničení značí ono diskutabilní jaderné vyhlazování. Ve finále se tyto teze ztratily a tak třeba existují závěry o nepřijatelnosti dobývání rozhodně bráněných městských konglomerací konvenčními silami. Napříště tyto aglomerace měly být jaderně rozbořeny a obejity. 

To se dělo u našeho protivníka či chcete-li, nepřítele. Jak tomu bylo u nás doma? Zde opět musíme prolustrovat úvahy a myšlení v Sovětském svazu, jelikož naše volnost jednání už byla značně diskutabilní. 

Vznikly strategické raketových síl, které se staly nejvýznamnější součástí sovětských ozbrojených sil, na úkor pozemních sil, jež tuto pozici zastávaly od revoluce. V tomto rámci ustoupily strategické bombardéry do úzadí a raketové jaderné síly se staly hlavní zbraní Světské armády. 

Vznikl soubor hodnocení a závěrů, který dostal název Chruščovova vojenská doktrína, jakkoliv tento název považuji za velmi nešťastný. Jeho hlavní postuláty následují: 

a/ rozpoutání jaderné války mezi Východem a Západem je stále možné, i když s menší pravděpodobností než dříve. 

b/ Západ – rozuměj USA - může její zahájení považovat za výhodné. V Sovětském svazu nebylo pro volnou vůli jiných států ve vojenské koalici myšlenkově místo

c/ Sovětský svaz je schopen díky své připravenosti na tuto možnost Západ odstrašit, a pokud to nevyjde, tuto válku vyhrát. 

d/ omezená válka není možná. Zde si nejsem jistý, jestli byl myšlen celý svět anebo jen Evropa. 

e/jaderné rakety jako hlavní prvek sovětské vojenské síly učinily konvenční síly a jejich palebnou sílu nevýznamnou nebo spíše málo významnou. 

Nikita Sergejevič Chruščov a jeho ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij

Sovětská vojenská strategie ale takto striktně jaderná nebyla. 
Jako důležité se jeví to, že Chruščovovo upřednostňování jaderných zbraní v ní bylo potlačeno a v regionálním rámci byla uchována potřeba kombinovat jednotlivých typů jaderných zbraní s konvenčními silami
Bylo předpokládáno, že válka v Evropě proběhne pouze v rámci širšího nukleárního konfliktu mezi SSSR a USA. Není ale zase jasné, jestli tento jaderný konflikt bude jejím počátkem nebo konečnou fází. Ale předpokládalo se, že mezikontinentální výměna jaderných úderů proběhne souběžně, ne-li dříve než v oblasti blíže SSSR, tedy hlavně v Evropě. A nyní z toho má být jeden chytrý. 

Jako prvotní úkol ale bylo stanoveno zničení raket středního doletu NATO dříve, než budou použity a to za použití provedení pre-emptivního úderu proti zbraním středního dosahu NATO. Jako by se zde někdo zhlídnul ve skvěle provedeném pre-emptivním úderu izraelského letectva proti letectvům svých sousedů na počátku Šestidenní války. Zde už totiž jsme v roce 1969 až 1971.

Nikita Chruščov byl odstaven od moci v roce 1964. Po jeho odstavení od moci z doktríny zmizelo hodně ideologického balastu a stala se pragmatičtější. Byla postavena na vyrovnanější formulaci konceptu kombinovaných sil. Tím je myšleno, že je ponovu nosná kombinace jaderných a konvenčních sil v rámci regionálního konfliktu. Od toho momentu se začalo velmi intenzivně pracovat na pozemním vojsku a leteckých silách obojího určení. 

Některé prvky sovětské vojenské doktríny zůstaly i po pádu Nikity Chruščova nezměněny, takže nadále platilo, že jaderná válka je možná a že sovětské ozbrojené síly ji musejí být připraveny vybojovat. 

Ke konci šedesátých let dochází k posunu ve vnímání nutnosti vzniku globální jaderné války. Už je brána pouze jako krajní možnost. Akceptována je možnost vedení omezené jaderné války, nebo konvenční války. Zde už je skoro souhlasnost s tím, jak uvažovali američtí experti. To platí i pro obrat sledu nasazení konvenčních a jaderných sil. Takže i zde převládl názor, že nejprve může dojít ke konvenční fázi, jež může přejít do fáze nukleární. 

Ale jak je zde jasně doloženo, obě strany byly připraveny na různé varianty vedení ozbrojeného konfliktu a obě byly připraveny napadnout tu druhou jako první s cílem získat strategickou výhodu zničením co největšího počtu prostředků jaderného napadení na druhé straně. A toto vše se promítlo i do ČSLA. Takže ano, je pravda že naše armáda byla po jistou dobu připravena zahájit předstihový jaderný úder a zaútočit na Německou spolkovou republiku. Stejně jako armáda Německé spolkové republiky byla připravena udělat to samé nám. Je to tak nějak FiftyFifty.

Na použití jaderných zbraní jsme se důkladně připravovali a například v roce 1966 si během cvičení VLTAVA „válčící“ strany vyměnily 252 jaderných úderů o celkové mohutnosti 59 megatun, přičemž teoreticky bylo propočteno, že kromě 57 tisíc vojáků by zahynulo i téměř 2,5 milionu civilistů. To je něco co se málo ví, ale je to pravda a je to zase jen to, co v jiných válečných hrách cvičila i druhá strana. Takže se obě chovali jako idioti. Na druhou stranu tyto závěry ukazují, že jen naprostý blázen by se do něčeho takového pustil. Vést válku tak, že na jednoho vojáka zahyne 48 civilistů a přitom na sebe obě armády nevystřelí ani jeden granát a ani jednu kulku, je mimo realitu. 

Další válečný plán byl vypracován v roce 1974.

Také podle tohoto plánu, jak pravila úvodní preambule plánu, mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku. Útok se opět očekával na dvou směrech:

směr západ-východ ve směru Norimberk – Plzeň – Praha a

směr jih – sever Vídeň – Brno – Katovice kdy se ze strany NATO předpokládalo porušení rakouské neutrality. To pro nás díky výše napsanému není zatím nic nového. 

Stále se počítalo s tím, že nemalou roli sehrají reaktivované a doplněné linie opevnění, které měly být obsazeny a bráněny jednotkami obrany stálých opevnění. V předchozím období byla tato opevnění opravena, přezbrojena a zakonzervována. Cvičilo se v nich a byly připraveny plány na jejich podporu vyčleněnými tankovými jednotkami. A tato opevnění byla právě při hranicích s Rakouskem. 

Od československých vojsk se i nadále vyžadovala připravenost kdykoliv přejít na vedení boje s použitím jaderných zbraní, přičemž v průběhu velkých cvičení vojsk Varšavské smlouvy se tak stávalo nejpozději během třetího dne „bojů“. To už si pamatuji i já, i když z pozdější doby. 

V tomto operačním plánu zůstaly úkoly Československého frontu ve své podstatě zachovány. Zásadní změnou ale bylo zařazení Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území ČSSR od října 1968, čímž se více než dostatečně nahradilo zrušení jedné československé divize. Většina ze 75 tisíc příslušníků skupiny měla být nasazena v rámci pěti pozemních divizí a jedné letecké divize na pravém křídle. 

Střední skupina vojsk byla tvořena: 

Velitelstvím "skupiny" v posádce Milovice 
- velitelství 28. armádního sboru v Olomouci, touto velitelství podléhaly 31. tanková divize a 30. gardová motostřelecká divize
Dále zde byla: 
15. gardová tanková divize – Milovice
18. gardová motostřelecká divize - Mladá Boleslav
48. motostřelecká divize - Vysoké Mýto

Letectvo tvořila 131. smíšené letecká divize Milovice a té byl podřízeny 
114. stíhací letecký pluk Milovice, 
236. stíhací bombardovací letecký pluk Hradčany,
238. vrtulníkový pluk Zvolen, 
490. vrtulníkový pluk Olomouc.

Raketové síly byly tvořeny: 
185. raketová brigáda Turnov, 
442. raketová brigáda Hvězdov,
Válečné operace našeho frontu měla i nadále podporovat letecká armáda Přikarpatského vojenského okruhu.

Pravda ale také je, že i přes jistou míru obezřetnosti se určení jaderných prostředků frontu a obou armád nezměnilo. Raketové vojsko mohlo svými taktickými prostředky provádět i konvenční údery. Změny v počtu jaderných úderů nebyly zaznamenány. Významné věci se objevily až v roce 1977. 

Československy válečný plán z roku 1977

Dokument z roku 1974 počítá jak s možností vedení jaderné i konvenčni války. Na operaci Československého frontu bylo plánováno vyčlenit z arzenálu Sovětské armády v případě překlopení konvenčního do jaderného konfliktu, 258 jaderných nábojů a to: 
162 kusů pro raketová vojska 
96 pro letectvo.

Jednotlivé fáze jaderného konfliktu měly být pokryty takto:

1. První jaderný úder měl být realizován za použití:
124 jaderných nábojů, z toho pro operačně taktické rakety 28 kusů, pro taktické rakety 56 kusů a pro letectvo bylo určeno 40 kusů.

2. Bližší úkol měl být pokryt 71 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety 16 kusů, pro taktické rakety 24 kusů a pro letectvo bylo určeno 31 kusů.

3. Další úkol měl být pokryt 45 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety 8 kusů, pro taktické rakety 22 kusů a pro letectvo bylo určeno 15 kusů.

4. Záloha byla tvořena 8 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 8 kusů, letectvo 10 kusů.

V případě konvenční války se opět nic moc nepoměnilo. Jen se výrazně změnily podmínky jejího vedení. ČSLA byla celá přebudována na solidně mechanizované a pohyblivé vševojskové svazky s velkou odolností v boji. Jejich úderná síla byla na vysoké úrovni a poprvé se přiblížila úderné síle potenciálního protivníka. Stále ale zaostávala v letectvu a raketových silách a to jak počty, tak možnostmi. Velmi slabá byla vojsková PVO a ani protivzdušná obrana státu nebyla na úrovni, kterou síla letectev- vojskového, frontového a strategického – u protivníka vyžadovala. 

Jak vypadala vojsková PVO v této době? To mohu doložit s velkou přesností díky podkladům, které mi kdysi dodal bývalý příslušník této zbraně.

Do roku 1978 měla každá vševojsková divize (motostřelecká, tanková) ve své sestavě protiletadlový pluk o čtyřech protiletadlových bateriích 57 mm PLK S-60, t. j. celkem 24 ks PLK. Byla také varianta, že protiletadlový pluk měl tři baterie 57 mm PLK (celkem18 ks) a jednu baterii 30 mm PLdvK vz. 53/59 (6 ks). Některé divize na snížených počtech (např. 3. msd ) měly protiletadlový pluk vyzbrojený 57 mm PLK vz. 52 čs. 
Vševojskové pluky (motostřelecké, tankové) měly protiletadlovou baterii o 8 ks 30 mm PLdvK vz.53/59. A to bylo vše. Jaké změny nastaly po roce 1978, si ukážeme dále. 

Byl to stále ofenzivní plán, kdy po obranné fázi měl následovat razantní úder směrem na západ a pokud by byly zjištěny jaderné přípravy u protivníka, měl následovat pre-emptivní jaderný úder na eliminaci této hrozby a oslabení bojových sestav protivníka. 
Pokud by byly zjištěny tyto přípravy bez zahájení konvenční války, opět měl následovat pre-emptivní úder a po provedené mobilizace by následoval okamžitý úder na západ. Měl tím být předstižen přísun mohutných sil americké armády z amerického kontinentu a jiných částí světa do Evropy. Prostě - než by tyto posily přišly, bylo by po válce. 

I v této době se počítalo, že pokud by mělo dojít k porušení neutrality Rakouska a pokusu přetnout naše území úderem směrem na sever přes moravské nížiny, měly svoji roli sehrát stále udržované pevnostní linie. 

V roce 1986 byl vypracován nový plán.

A mohu s jistou mírou uspokojení konstatovat, že teprve tento plán byl prvním plánem od roku 1964, který lze označit za prioritně obranný, i když ani zde nechybí útočná fáze. Takže tento plán přepokládal a díky tomu to bylo jeho součástí, že pro počáteční období války náš Československý front povede obrannou operace. Cílem obranné části plánu bylo: 
- odrazit napadení nepřítelem, 
- způsobit mu v příhraničním sražení ztráty 
- vytvořit výhodné podmínky pro přechod do útoku. 

V obranné fázi operace u nás umístěná Střední skupina sovětských vojsk tak jako v plánu předchozím vytvářela pravé křídlo Československého frontu. Pro tento účel se jí podřizovala jedna z divizí ČSLA. Jako novinka bylo to, že obranu československé hranice od Bratislavy po Břeclav přebírala Jižní skupina sovětských vojsk dislokovaná v Maďarsku. Pro tento účel byla posílena jednou divizí „naší“ Střední skupiny. Byla to 30. gardová motostřelecká divize s velitelstvím ve městě Zvolen jejíž sílu tvořily tři gardové motostřelecké pluky, jeden tankový pluk a jeden samostatný tankový prapor, dělostřelecký pluk, protiletadlový pluk, protitankový oddíl a průzkumný prapor s podpůrnými útvary druhů vojsk služeb. Tato divize mírově spadal pod 28. střelecký sbor s velitelstvím v Olomouci, která naše druhosledová divize jej měla doplnit tedy 28. sbor, nevím. 

Pojetí následné útočné operace zůstalo v podstatě nezměněno, třebaže se zhruba na dvojnásobek prodloužily časové lhůty pro pochod na Západ a předmostí na Rýnu mělo být vytvořeno až po patnácti dnech od zahájení ofenzívy. Zde se tedy projevuje jistá umírněnost. A to přesto, že naše armáda od roku 1974 kdy byl vypracován předchozí plán, vypadala už jinak. Došlo k velkému přezbrojování vševojskových divizí, do kterých začaly proudit tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BVP-1.

Co se týká tanku, toto pásové vozidlo se začalo do Sovětské armády zavádět v roce 1972. O šest let později si prvních třicet kusů tanků T-72 pořídila Československá armáda. Od roku 1981 se pak tyto tanky v licenci vyráběly na Slovensku. ZŤS Martin vyrobily v letech 1981 - 1985 celkem 556 tanků a potom přešly na výrobu verze T-72M, které se vyrobilo do roku 1986 dalších 251 kusů. Nejpočetnější verze T-72M1 opustila brány závodu v počtu 1010 kusů. Téměř tisícovku využila naše armáda, zbytek byl exportován. 

Harmonogram přezbrojování konkrétních útvarů a svazků
V průběhu 1. poloviny 80. let začala přezbrojování 1. tanková divize a trvalo to od 1981 do 1986
V průběhu 2. poloviny 80. let se totéž rozběhlo u 9. tankové divize, po celých plucích a trvalo to už jen tři roky. 

Na základě licenční smlouvy mezi Československem a SSSR z roku 1966 byla dodána výrobní dokumentace, na jejímž základě vznikla roku 1968 ověřovací série vozidel BVP-1. Po změnách v konstrukci začala v roce 1970 sériová výroba, která pokračovala až do roku 1987. Celkem bylo v ČSSR vyrobeno 17 295 vozidel BVP-1 v základní verzi. Většina z nich byla určena pro vývoz. 

Jako první útvar ČSLA byl na BVP-1 v roce 1974 přezbrojen 49. motostřelecký pluk dislokovaný v Mariánských Lázních. V následujícím roce proběhlo přezbrojení 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. V roce 1976 dokončil přezbrojení 10. motostřelecký pluk z Janovic. O rok později se vozidla BVP-1 dostala do výzbroje 3. a 7. motostřeleckého pluku. V roce 1978 byly přezbrojeny 62. a 9. motostřelecký pluk. Roku 1979 byly BVP-1 zavedeny do výzbroje 5. motostřeleckého pluku. V letech 1974 až 1976 byly přezbrojeny 2 roty 8. (plně přezbrojen asi v roce 1979) a 63. motostřeleckého pluku (plně přezbrojen asi v roce 1980). 

V roce 1981 byly z OT-62 na BVP-1 přezbrojeny všechny motostřelecké roty tankových pluků 1., 9. a 4. tankové divize. U zbylých tankových divizí toto přezbrojení proběhlo v roce 1982. K 1.7. 1986 se ve výzbroji ČSLA nacházelo 2074 kusů vozidel BVP-1.

Tyto údaje jsem si z velké míry ověřil, ale tento odstavec jsem hanebně zcizil na Válce.cz, a to zde. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/10483. 

Hlavně proto, že lépe a hlavně přesněji, než pan Smíšek, bych to nikdy dohromady nedal. A aby to bylo jasnější, vkládám se i obrázek od téhož autora. Pan Smíšek mi umožnil kdysi dávno na Válce zveřejnit moji práci o naší pomoci Státu Izrael a také práce o naší armádě v útoku či obraně, takže tímto mu zpětně u nás na Palbě děkuji a také za tyto zde uveřejněné velmi zajímavé informace. 

Tím naše armáda začala nabývat na úderné síle. Zavádění této techniky je prezentováno jako důkaz agresivních choutek naší armády a celé Varšavské smlouvy což je taková blbost, že se nad tím ani nebudu pozastavovat. V této době se navíc výrazně navýšila síla a účinnost vojskové PVO. 

Vojsková PVO byla důležitá v každé době. Letecká převaha - nejdřív tušená a v konci sedmdesátých let skutečná - u potencionálního protivníka vedla k tomu, že po roce 1978 začaly být bojové sestav nasycovány ve zvýšené míře prostředky PVO na různých úrovních. 
Po roce 1978 měla vševojsková divize (20., 11., 2. msd, 1., 4. a 9. td): 
- protiletadlový raketový pluk, 
- vševojskové pluky (od roku 1983) protiletadlovou raketodělostřeleckou baterii a 
- motostřelecké prapory protiletadlovou četu střelců PPLRK 9K32 STRELA-2. 

Tak tedy motostřelecká nebo tanková divize měla z prostředků PVO: 
- u protiletadlového raketového pluku - 20 ks odpalovacích zařízení 2P25 (od PLRK 2K12 KUB), nebo u 1.td 20 bojových vozidel 9A33 (od PLRK 9K33 OSA) a 14 ks 30 mm PLdvK vz.53/59, 
- u vševojskových pluků 16 ks bojových vozidel 9A34,9A35 (od PLRK 9K35 STRELA-10) a 16 ks 30 mm PLdvK vz.53/59, 
- u protiletadlových čet motostřeleckých praporů PPLRK 9K32 STRELA-2, celkem u divize asi 107 ks. 
Z různých důvodů nebylo vše tak, jak mělo být. Byly tyto odlišnosti. 
- 3., 15.msd a 13., 14.td měly nadále klasický protiletadlový pluk s PLK. 
- pět mobilizovaných divizí (18., 26., 32. msd, 16. a 17. td) bylo také s klasikou. 57 mm PLK vz. 52 čs, 57 mm PLK S-60, 30 mm PLdvK jak kolové (vz.53) tak ještěrky (vz.53/59) byly ve skladech nedotknutelných zásob (NZ). 
Toliko jak to vypadalo s prostředky PVO vševojskové divize do roku 1991. Pak tomu bylo z pochopitelných důvodů zcela jinak.


Ani tento plán se ale nezbavil jaderného programu. A ten opět byl velmi impozantní. 

Jednotlivé fáze jaderného konfliktu měly být pokryty takto:

1. První jaderný úder měl být realizován za použití 124 jaderných nábojů, z toho pro operačně taktické rakety a taktické rakety 88 kusů a pro letectvo bylo určeno 12 kusů.

2. Další úkol měl být pokryt 71 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety a taktické rakety 139 kusů a pro letectvo bylo určeno 78 kusů.

3. Záloha byla tvořena 27 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 21 kusů, letectvo 6 kusů

Je až neuvěřitelné ale i v této době se uvažovalo o přikrytí jižní hranice proti Rakousku za pomoci stále udržovaných opevnění vybudovaných před Druhou světovou válkou. Velkou roli měly sehrát prvosledové divize na plných bojových počtech, které byly připraveny přikrýt svoje úseky státní hranice do časů, kterým se dnes ani nechce věřit. Ale naše armáda to dokázala. Takže se zde podíváme pár větami i na tuto záležitost. 

Systém bojové pohotovosti ČSLA se dělil do tří stupňů. 

1. Stupeň byl de facto běžný mírový život a nesl název STÁLÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Tento stupeň spočíval v tom, že: stálá bojová pohotovost, která spočívala v tom, že byl denně vyčleňovaný určitý počet vojáků základní služby a vojáků stálého stavu do bojové pohotovosti. Byly to:
- spojky, tedy vyčlenění vojáci, kteří v případě vyhlášení jednotlivých stupňů zajistily seznámené příslušníků stálého stavu s vyhlášeným stupněm bojové pohotovosti. A nebylo to jen tak něco. Spojky musely být připraveny opustit kasárenský prostor do 5 minut a do 20 minut musely mít oběhnut svůj rajon
- řidiči hotovostních vozidel, časově stejně jako spojky. Jejich úkolem bylo v prvním kole spojky rozvážet, ale sváželi i podle určeného harmonogramu vojáky stálého stavu například ze skupiny velení. 
- příslušníci dozorčí a strážní služby a další prvky jako třeba již zmíněná skupina velení. Skupina velení z řad vojáků stálého stavu, kteří měli telefonní linku, musela být z domova na pracovišti do 20 minut.
To byl základ systému bojové pohotovosti, který se denně upřesňoval a dokladoval od nejnižších stupňů a začínalo se od čety.

2. Stupeň: nesl název ZVÝŠENÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Armáda nebo procvičovaný útvar nebo jednotka do něj vstupovala vyhlášením signálu „Bojový polach!“Zahrnoval vše, co jsem uvedl o prvním stupni, ale navíc byl rozšířen o to, že:
- vojáci základní služby museli být v kasárnách, oblečeni v polním stejnokroji. Osobní věci měli připraveny k vyvezení do pole a to museli mít i příslušníci stálého stavu. 
- stálý stav navíc musel být ve stoprocentních počtech přítomen v kasárnách a každý také musel být trvale v polním stejnokroji, připravené osobní věci k vyvezení
- připravovala se technika k výjezdu, nakládal se materiál k vývozu do pole, tedy v prvním kole do záložního prostoru.

Zde byl časový limit stanoven na podmínky jednotlivých jednotek a útvarů ovšem základ byl 40 minut, kdy museli být všichni vojáci nastoupeni v polním obleku na nástupišti, kde se upřesňovaly další fáze jednotlivých stupňů bojové pohotovosti, což znamenalo pro stálý stav být do 30 minut na pracovišti. V případě větší vzdálenosti bydliště je svážela hotovostní vozidla, která vyjížděla v čase 5 minut spolu se spojkami. 

Například když jsem pár měsíců byl velitelem 31. roty letištního a radiotechnického zabezpečení v Bechyni, což byl frontový útvar a plnil úkoly přímo pro velitelství frontu, při vyhlášení bojového poplachu předsunutá skupina ve 20 minutě od vyhlášení bojového poplachu opouštěla autopark a najížděla k ubikacím, kde se naložil dávno dopředu připravený materiál, a ve 40 minutě první vozidlo této skupiny vyjíždělo do shromaždiště. A to vše organizoval jediný důstojník – dozorčí útvaru a vše bylo postaveno na schopnostech a iniciativě vojáků základní služby a absolventů VKVŠ. Na ty mladíky nelze zapomenout. Byli tam dva roky jen díky zákonu, ale ve velké většině to byli správní chlapi. A když to rozbalili, tak to frčelo jak šístá od Brna. 

U pozemních vojsk to bylo možná ještě tvrdší. U tankových jednotek prvosledových divizí to bylo takto: 
Č+6 min nástup řidičů tanků - odchod do autoparku a příprava techniky 
Č+10 min nástup roty a odchod do parku, 
Č+ 17 výjezd prvního tanku praporu 
do Č+ 40 v létě a Č+60 v zimě opuštění prostoru pluku posledním vozidlem, třeba i na tyči nebo laně, jinak by úkol nebyl splněn. Dovoluji si upozornit, že tankový pluk byl v té době kolos o počtu 94 tanků a několika set kusů další obrněné a neobrněné techniky- 60 minut!!!
Tedy platí, že vždy již po 40 minutě vyjížděla technika s osádkami a materiálem prvního koloběhu – někdy označovaným jako materiál pro bojovou pohotovost - do určených prostorů, což byla někdy shromaždiště čili prostory soustředění, nebo přímo záložního prostoru. Tyto prostory bývaly zpravidla v okolních lesích, vesnicích a často také v zemědělských objektech. Byly voleny tak, aby se útvar rozložil v okruhu 10 až 15 kilometrů od mateřského posádkového místa. Dbalo se, aby vybrané prostory zajistily rozptýlení a úkryt lidí, techniky i materiálu. 

Poznámka: V těchto dobách měla armáda poměrně velké pravomoci při výběru pro své potřeby lesní části, osady, vesnice, kde se pouze provedl dohovor s majitelem, předsedou národního výboru či zemědělského zařízení a ten byl víceméně povinen vyjít vstříc požadavkům armády. Ale stejnou pravomoc měla i armáda za první republiky. Takže nic nového a nic co by tato země neznala. Ale za první republiky si to nikdo nedovolil kritizovat- obrana vlasti nebyla jen tak něco. 

Dalším krokem druhého stupně fáze bylo další vyvážení techniky a materiálu do určeného prostoru soustředění. Technika byla rozdělena na:
- provozní, ta vyjížděla okamžitě. 
- uloženou s proběhem, někdy označovanou za techniku s krátkodobým uložením, která byla částečně zakonzervovaná a vyvážela se například v Č+ 4 hodin - kolová nebojová technika, Č+ 6 hodin - kolová bojová technika a pásová technika. Čas Č byl čas okamžiku vyhlášení stupně bojové pohotovosti. 
- technika dlouhodobě uložená, která se odkonzervovala skupinou techniků a dílenskými specialisty a do Č + například 12,18, 24 hodin se vyvážela do prostorů vyvedení. 

Při tomto stupni se také pokud by nešlo o cvičení, zahájilo mobilizování. Útvary souběžně se vším co jsem popsal, rozvinovaly mobilizační pracoviště, která se pozůstávala například z:
- přijímací místo osob
- přijímací místo motorové techniky 
- přijímací místo letecké techniky

Zde se povolávali předurčení záložníci, kteří se do Č+12 až 24 hodin museli dostavit k určenému útvaru, dopravní podniky posílali určenou techniku s vázanými řidiči i bez nich, a že se mobilizovalo všechno, co si lze představit: osobní vozy, motocykly, nákladní a speciální vozidla jako jeřáby a cisterny. Stavební, silniční a železniční prapory nabíraly techniku od podobných civilních organizací, bylo to masivní stěhování lidí, materiálu techniky. 

Nosnými osobami při uvádění armády do kteréhokoliv stupně bojové pohotovosti byli dozorčí vojenských součástí. On byl ten, kdo přijal první signál. Měl v trezoru veškeré signály, hesla, volací tabulky a telefonní linky ve své podřízenosti. Zpravidla po pracovní době sehrával rozhodující úlohu při přijímání signálů, jejich ověřování a vyhlašování jednotlivých stupňů bojové pohotovosti. O těchto lidech by se dalo napsat ledacos a ledasčemu by dnešní občan ani neuvěřil. 
Stupně bojové pohotovosti byly vyhlašovány různými způsoby:
- cestou dozorčích orgánů sestupným způsobem od nadřízeného směrem dolů
- cestou spojovacích prostředků 
- cestou technického zařízení P 161
- cestou osobní - funkcionářem oprávněným k vyhlášení bojové pohotovosti. 
Dozorčí orgány plnily úkoly v první fázi do převzetí velení skupinou velení a byly vybaveny metodikami činnosti v jednotlivých stupních bojové pohotovosti. Když si vzpomenu, že svůj první ostrý bojový poplach u útvaru jsem řídil jako dvaadvacetiletý čerstvý absolvent vojenské školy a že mnohokrát to byli i rotmistři ve věku 19 let, nebyli jsme žádná ořezávátka. My jsme svoji práci ovládali. 

3. stupeň se nazýval PLNÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Na ni se útvary převáděly buď v mírových posádkách pokud se naznalo, že hrozí bezprostřední nebezpečí zahájení války do několika hodin, nebo v situaci, kdy proběhly postupně předchozí stupně a armáda na plných válečných stavech přikryla stání hranici. Zde byla připravena zahájit příhraniční sražení, nebo zaútočit přes hranici na západ. Vyšší stupeň už neexistoval, pokud za něj nebudeme považovat samotné vedení válečných operací. 

No tak jsem si zavzpomínal a nyní se podíváme ve stručnosti na poslední válečný plán ČSLA. 

Může se mi to nelíbit, ale musím zde po pravdě uvést, že teprve operační plán zpracovaný v létě 1989 byl čistě obranný, ačkoliv při jeho přípravě se zpočátku uvažovalo, že po úspěšném provedení obranné operace vojska Československého frontu přejdou do útoku a během 14 dnů dosáhnou města Ulm a hranic Švýcarska To byla přibližně poloviční vzdálenosti oproti předcházejícím plánům. Zdá se, že už se začal projevovat vliv změn, které měly dojít a hlavně se projevily mírové aktivity, kterých odraz nás nemohl minout. V červenci 1989 jej podepsal prezident republiky doktor Gustáv Husák. Tento operační plán po svém zvolení za prezidenta republiky podepsal 30. ledna 1990 i Václav Havel. Na uvedený dokument ale vlastnoručně dopsal poznámku, že platí pouze pro případ, kdyby NATO napadlo Varšavskou smlouvu a v plánu byly začerněny veškeré odkazy na bojovou činnost vedenou mimo území Československa. 

Tím plán ztratil hlavu i patu a stal se formalitou, kterou už nikdo nebral vážně. Od tohoto podpisu se totiž armáda s názvem Československá lidová armáda začala doslova do písmene rozpadat a v krátké době zanikla. Jako první byly zrušeny elitní svazky první linie, které západ považoval za největší hrozbu. Byla zahájena nelítostná likvidace našeho raketového potenciálu a přitom zejména USA kladly velký důraz na přednostní zničení nejmodernějších prostředků OKA a TOČKA. Začala likvidace frontového letectva a následné dělení armády mezi dva nově vzniklé státu armádě natrvalo zlomilo vaz. 

I tento plán ale při obrané fázi operace a také při přechodu do protiútoku stále ještě počítal s možnosti použití jaderných zbraní na základě zvláštního nařízení vrchního hlavního velení Varšavské smlouvy. Tato jaderná munice byla určena k obranné operaci.

Bylo plánováno využití až 546 kusů jaderné munice. Speciální bojové prostředky
měly byt vydány na základě rozhodnutí z Moskvy z objektů „Časlav“ podle přílohy číslo 6 operačního planu, která zatím není k dispozici.

1. První jaderný úder měl být realizován za použití 328 kusů jaderné munice, z toho pro operačně taktické rakety, taktické rakety a dělostřelectvo bylo určeno 270 kusů a pro letectvo bylo určeno 58 kusů.

2. Další jaderný úder měl být pokryt 169 kusy jaderné munice a to pro operačně taktické rakety, taktické rakety a dělostřelectvo 137 kusů a pro letectvo bylo určeno 32 kusů.

3. Záloha byla tvořena 49 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 43 kusů, letectvo 3 kusy.
Tento neuvěřitelný nárůst jaderných akvizic byl způsoben tím, že podle tohoto plánu se k našim vlastním jadrným aktivitám přímo připočítaly i jadrné aktivit Střední skupiny vojsk, která byla našemu frontu přímo podřízena. 

Důležité si je uvědomit, že jaderná munice po celou dobu trvání Varšavské smlouvy zůstala pod kontrolou Sovětské armády a naše vojska by ji obdržela až krátce před vypuknutím konfliktu. Protože lhůta pro jejich převzetí byla poměrně dlouhá 18 až 22 hodin, za použití leteckých transferů, zatímco raketové svazky a útvary pozemního vojska ČSLA byly připraveny k vedení bojové činnosti do několika hodin, došlo 15. prosince 1965 k podpisu přísně tajné čs.-sovětské dohody „o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Následně v dubnu 1966 začala na našem území výstavba speciálních objektů pro uložení jaderné munice. V rámci akce JAVOR byly nákladem 174 mil. Kčs vybudovány tři sklady v lokalitách:
- Červený Újezd u Bíliny, 
- Bělá pod Bezdězem
- Míšov-Borovno 

Jejich místo dislokace a zároveň i situaci na území ostatních států Varšavské smlouvy ukazuje zde vložená mapa. Pochází odtud: http://www.fortifikace.net/pov_javor_javor.html
Vřele doporučuji ke studiu. Jde o nesmírně zajímavé informace. To platí i pro další odkaz: http://www.fortifikace.net/pov_javor_javor_52.html

Sovětská armáda tyto sklady převzala až na přelomu let 1968 až 1969, tedy po nevyžádané bratrské pomoci a naší následné okupaci. Protože je mohl kontrolovat pouze „starší představitel Hlavního velitele spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy při MNO ČSSR“ a zástupci ČSLA do nich neměli přístup, dlouho se u nás po rozpadu Varšavské smlouvy diskutovalo, zda se na našem území nacházela jaderná munice či nikoliv. Jasno není doposud. Tedy ne vtom zda zde byla. Jsem přesvědčený, že byla, stejně jako v amerických skladech v Evropě byla jaderná munice pro Bundeswehr. Jde o to, kolik jí vlastně bylo a v jakém byla technickém stavu.

Jako poslední co bych chtěl uvést ohledně plánování v mé mateřské ČSLA byl poslední plán dlouhodobého rozvoje. Je logické, že není na světě armáda, která by si nevypracovala dlouhodobé plány svého rozvoje. ČSLA byla armáda která měla plánování v krvi. Byla to armáda socialistická a socialismus plánuje vše. První dlouhodobý plán vznikl již počátkem 50. let minulého století a na něj průběžně navazovaly další. Plány se dělily na:

- pětileté, což odpovídalo základnímu plánovacímu období celé ekonomiky

- dlouhodobé s výhledem na 10 až 15 let, tedy až na tři pětiletky 

V polovině 80. let 20. století byl kromě pětiletého plánu na léta 1986 až 1990 zpracován výhled výstavby ČSLA do roku 2000. Uvedený dlouhodobý plán kromě jiného v rovině organizační a dislokační výstavby předpokládal realizaci následujících opatření:
V roce 1990:
- přezbrojení 23. tankového pluku 2. motostřelecké divize Holýšov na tanky T-72,
- rozšíření 171. protiletadlového raketového pluku v Rožmitále pod Třemšínem na brigádu vyzbrojenou PLRK BUK-M1,
- vytvoření dalšího protiletadlového raketového oddílu S-300 ve složení 71. protiletadlové raketové brigády Drnov určené pro obranu hlavního města Prahy
V letech 1991 až 1995: 
- přezbrojení 11. tankového pluku 19. motostřelecké divize Plzeň a 12. tankového pluku 20. motostřelecké divize Podbořany na tanky T-72 – tím by jejich tankové síly byly v poli stejně mobilní jako jejich bojová vozidla pěchoty

- přezbrojení jednoho motostřeleckého pluku 20., 19. a 2. motostřelecké divize z obrněných transportérů OT-64 na bojová vozidla pěchoty BVP-2. Tím byl vytvořen prostor pro vyřazení těchto kolových vozidel z prvosledové služby

- přezbrojení 1. protiletadlového pluku 15. motostřelecké divize České Budějovice na PLRK TOR, 

- reorganizování velitelství 3. divize PVOS Žatec na velitelství 3. sboru PVOS,

- reorganizování velitelství 71. protiletadlové raketové brigády Drnov na velitelství 71. protiletadlové raketové divize, 

- vytvoření 10 nových protiletadlových raketových oddílů v rámci PLRV PVOS, z toho:
- čtyř pro 185. protiletadlový raketový pluk, 
- dvou pro 71. protiletadlovou raketovou brigádu, 
- dvou pro 76. protiletadlovou raketovou brigádu 
- dvou pro 186. protiletadlovou raketovou brigádu
V době rozhodnutí nebylo jisté, jakou výzbroj budou mít
- reorganizování 7. radiotechnického praporu REB PVOS v Českých Budějovicích na 7. radiotechnický pluk REB PVOS,
- redislokování 331. těžké dělostřelecké brigády 4. armády z Hranic na Moravě do Týna nad Vltavou.
Po roce 1995 byla předvídána především redislokační opatření, přibližující některé svazky a útvary k druhů vojsk k operační sestavě jednotlivých vševojskových armád. Šlo o to, vytvořit i plánovaném snižování počtů útvarů na plných počtech vyřazovaní nemalých počtů výzbroje, aby bojeschopnost armády zůstala zachována. 

A nyní vložka, která uvede další část plánu dlouhodobých změn v naší armádě. Jde o přehled aktivit na různých úrovních, které měly za cíl jedinou věc- zmenšit počet zbraní všech kategorií ve světě a zejména mezi oběma bloky a vybudovat jistou důvěru, která by mohla přerůst ve společné konání. Podíváme se na to, jak šli roky a jak se postupně svět začal chovat pragmaticky a dokonce bych řekl, že i rozumněji. 

V roce 1959, dne 20. listopadu byla přijata rezoluce Valného shromáždění OSN č. 1378. V této rezoluci byla vyjádřena myšlenka všeobecného a úplného odzbrojení pod účinnou mezinárodní kontrolou jako cíl úsilí OSN v oblasti odzbrojení. A jen o pár dní později, 1. prosince byla podepsána Smlouva o demilitarizaci Antarktidy, jako první mezinárodní smlouvou, která vytváří trvale demilitarizovanou a neutrální zónu.

Rok 1963 přinesl velmi významnou Smlouvu o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou. Tím mělo skončit zvyšování množství radioaktivních izotopů v ovzduší a vodních masách

V roce 1967 byla sjednána Smlouva o využití vesmírného prostoru a nebeských těles a potom lehce diskriminační Smlouva o zákazu jaderných zbraní v Jižní Americe.

Zásadní smlouva byla sjednána 5. března 1970. Byla to Smlouva o nešíření jaderných zbraní.

Na to navázal rok 1971. Zde byla sjednána významná úmluva. Byla to Úmluva o zákazu umisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení na mořském dně a v jeho podzemí, což bylo navázání na rok 1963, viz výše. 

Významný rok byl rok 1972. Dne 26. května byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení systému jejich protiraketové obrany a ten samý den také Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT I, která vstoupila v platnost 3. října téhož roku. 

V roce 1973 byla zahájena vrcholná konference v Helsinkách zahájení jednání o upevňování důvěry a bezpečnosti v Evropě. Tím začal proces, který trval dva roky. Byl ukončen 1. srpna 1975 kdy zde byl přijat Závěrečný akt, který obsahoval i zásady upevňování důvěry a bezpečnosti v Evropě. 

I rok 1974 byl zajímavý. Byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení podzemních zkoušek jaderných zbraní a zahájena jednání o Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. To už se jednalo i nás. 

26. března 1975 byla podepsána Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění biologických a toxických zbraní a jejich zničení - první mnohostranná odzbrojovací smlouva,

V roce 1977 byla sjednána Úmluva o zákazu vojenského použití prostředků ovlivňující životní prostředí a 3. října vypršela Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT I, po pěti letech.

Rok 1978 přinesl první vlaštovku s významem kondora. Bylo to úplně první zasedání Valného shromáždění OSN věnované odzbrojení. Zároveň šlo o nejreprezentativnější mezinárodní shromáždění, které se k otázce odzbrojení do té doby sešlo. Byl přijat Závěrečný dokument, obsahující Akční program, který měl být základem pro odzbrojení. 

Dne 18. června 1979 byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT II, která díky prudkému zhoršení vztahů mezi NATO a Varšavskou smlouvou nevstoupila v platnost.

Dne 10. prosince 1980 byla přijata Konvence o zbraních s plošným účinkem a zvláště nebezpečných,

V roce 1982 probíhalo druhé zasedání Valného shromáždění OSN věnované odzbrojení. Bylo neúspěšné.

V roce 1983 byla sjednána Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobit nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky nezjistitelné střepiny, miny, zápalné zbraně proti civilním objektům, v roce 1988 byla doplněna o oslepující laserové zbraně. Po dlouhých letech byla přijata v roce 1995. 

18. září 1986 mezinárodní konference na nejvyšší úrovni ve Stockholmu přijala Dokument o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti.

V roce 1987 došlo k dvěma významným věcem. Dne 8. prosince byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. To bylo něco, co nesmírně snížilo zátěž politiků a vojáků na obou stranách. 
O tři dny později, 11. prosince podpis Dohody mezi SSSR, ČSSR a NDR k provádění inspekcí podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu.

Věci se najednou rozhýbaly a v roce 1988 začala historie národního verifikačního střediska založením Skupiny pro zvláštní úkoly Správy zahraničních vztahů generálního štábu. Tato složka byla vytvořena pro zabezpečení plnění závěrů Dokumentu stockholmské konference a Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. Následně proběhla první inspekce USA na území ČSSR podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. To byla věc, kterou si do tohoto roku nikdo nedokázal ani jen představit.

Dne 14 června 1989 provedla Kanada první inspekci podle Stockholmského dokumentu 1986 na území ČSSR.

Rok 1990 byl nabyt událostmi:
v březnu byla Skupina pro zvláštní úkoly reorganizována na Oddělení pro kontrolu odzbrojení a 11. března proběhla historicky první inspekce podle Smlouvy o KOS u 18. tankového pluku v Táboře – Klokotech a u 11. stíhacího pluku v Žatci. Proběhla jako cvičná a ukázková za účasti asi 50 představitelů účastnických států a diplomatů z jednání ve Vídni. Provedl jí tým SRN a československý tým provedl následně inspekci německých a amerických jednotek v SRN
17. listopadu podpis Vídeňského dokumentu 1990 
19. listopadu podpis Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a Závěrečného aktu jednání o početních stavech osob v konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Podpisu předcházelo 16 let jednání.

Tento exkurs ukončím rokem 1991
11. března byla na území ČSFR a SRN organizována ČSFR, SRN, USA a Maďarskem historicky vůbec první zkušební a ukázková inspekce podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě pro ostatní účastnické státy,
do 1. června bylo při plnění Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu zlikvidováno 846 raket USA a 2 692 raket SSSR,
19. července byla Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě ratifikována sněmovnou ČSFR,
31. července podepsána Smlouva o omezení strategických útočných zbraní mezi USA a Ruskou federací - START I 
1. prosince bylo Oddělení pro kontrolu odzbrojení reorganizováno a přejmenováno na Úřad pro kontrolu odzbrojení. V této době vznikla většina verifikačních středisek ostatních států. Úřad pro kontrolu odzbrojení byl doplněn na 97 osob. Inspektoři byli vybíráni na základě jazykových znalostí, podle výsledků psychologických testů a prošli speciální deseti měsíční přípravou ve Vzdělávacím a výcvikovém středisku v Komorním Hrádku,
9. prosince Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 46/36L o transferu zbraní, definuje 7 kategorií zbraní a stanovuje způsob hlášení jejich transferu mezi státy, počtů v ozbrojených silách a počtů vyrobených v uplynulém kalendářním roce. 
Toto zmírňování vojenského napětí ve druhé polovině osmdesátých let minulého století a probíhající odzbrojovací jednání vedla v roce 1988 k tzv. mírovým iniciativám SSSR a ostatních členských zemí Varšavské smlouvy v oblasti konvenční výzbroje, zahrnující snížení početních stavů osob i vojenské techniky. 

Naše země tedy to zatracované socialistické Československo se připojilo se svým vlastním závazkem z 25. 2. 1988 na:
- omezení výdajů pro armádu v letech 1989 a 1990 o 15 %, 
- snížení počtu vojáků v bojových jednotkách o 20.000 osob 
- zvýšení jejich počtu u stavebního vojska o 18.000 osob a železničního vojska o 2.000 osob, 
- vyřazení značného množství bojové techniky: 850 tanků, 165 obrněných transportérů a 51 letadel a omezením počtu osob, povolávaných na vojenská cvičení o 15.000 osob. To všechno se skutečně začalo plnit, ale konečný efekt to nemohlo přinést, od listopadu 1989 už jsme hráli podle jiných not. 

Výhledově se uvažovalo o zkrácení vojenské základní služby z 24 na 18 měsíců. Tím by byl naplněn prvorepublikový branný zákon, který v počátku naší státnosti takto dlouhou prezenční služby obsahoval. 

Podle programu schváleného na jednání 102. předsednictva ÚV KSČ dne 27. 1. 1989 mělo v roce 1990 a v letech 9. pětiletky dojít k následujícím změnám:

- nížení počtu divizí na plných počtech z pěti na čtyři (20., 19., 2. motostřelecká divize a 1. tanková divize) a jejich reorganizace na tzv. obrannou strukturu, zahrnující snížení množství tanků u tankových divizí z 323 na 220 formou zrušení jednoho tankového pluku v divizi a u motostřeleckých divizí z 214 na 187 formou snížení počtu tanků u tankových praporů motostřeleckých pluků z 40 na 31. U každé motostřelecké divize přezbrojit na BVP-2 další motostřelecký pluk a zvýšit počty protitankových prostředků. 

- na snížených počtech ponechat 15. motostřeleckou divizi. 

- jednu divizi na plných počtech - 9. tankovou divizi a dvě divize na snížených počtech 4. tankovou divizi a 3. motostřeleckou divizi reorganizovat na sklady, ve kterých ponechat cca 1.500 až 1.700 osob. 

Na sklad převést i 7. dělostřeleckou divizi a dělostřelecké útvary 4. armády, společně s pontonovými a chemickými útvary 1. a 4. armády, ženijním svazkem Východního vojenského okruhu a svazkem potrubní dopravy pohonných hmot Západního vojenského okruhu. 

Reorganizovat dvě divize na snížených počtech, zde 13. a 14. tankovou divizi na výcviková střediska, schopná každoročně připravit 10 až 14 tisíc poddůstojníků. 

Raketové vojsko pozemního vojska soustředit do jedné raketové brigády operačně-taktických raket a dvou brigád taktických raket. Hledat možnosti jejich přemístění dále od státní hranice. 

Vytvořit jednotné velení frontového i vojskového letectva, Vojska PVOS a Vojska PVO na bázi stávajícího Velitelství PVOS. Reorganizovat velitelství 10. letecké armády na velitelství 1. smíšeného leteckého sboru, zrušit velitelství 1. stíhací letecké divize a 34. stíhací bombardovací letecké divize, 4., 5. stíhací letecký pluk a 6. stíhací bombardovací letecký pluk.
Vytvořit tři stavební oblasti, z toho dvě divizního typu a jednu u Vojenských staveb ve stanovených lokalitách. 
Finanční prostředky určené na nákup vojenské techniky v letech 1989 a 1990 snížit o 7,4 mld. Kčs. 

V 9. pětiletce se plánovalo pro naši armádu dodat:
- 12 raketových kompletů TOČKA, 
- 450 tanků T-72, tedy výzbroj pro pět tankových pluků 
- 50 vyprošťovacích tanků VT-72, 
- 40 protiletadlových kompletů STROP, 
- 48 letounů Su-25 a Su-22M4.
Výše uvedená opatření se realizovala jen částečně. 

V roce 1989, který byl posledním rokem existence ČSLA se splnilo: 
- raketové vojsko pozemního vojska bylo soustředěno do tří brigád, 
- zanikly tři tankové pluky 
- zanikl jeden stíhací letecký pluk 

V roce 1990 bylo splněno: 
- vytvořila se organizační jádra tří vojenských oblastních stavebních základen 
- zanikl jeden tankový pluk 
- reorganizovalo se:
- velitelství PVOS na velitelství letectva a PVO, 
- 10. letecká armáda na 1. smíšený letecký sbor, 
- 4. tanková divize na 4. skladovou základnu
- řada dalších samostatných svazků a útvarů druhů vojsk na sklady. 
Po zániku ČSLA a vzniku Armády české republiky se vše zastavilo a začala postupná destrukce toho vojenského sboru, který vždy považoval a vždy považovat budu za moji mateřskou armádu. 

Tato vložka, která tuto kapitolu uzavírá a uzavírá celou práci, je nesmírně důležitá. Ukazuje, že i myšlení v naší zemi a naší armádě dokázalo reflektovat na změny, které mohly odvést svět od možného zničení. Já to vnímám i jako důkaz toho, že to s naší agresivitou útočností nebylo tak zlé. Pokud bychom byli takoví váleční štváči, proč by potom takové snižování vojenského potenciálu a modernizace obranných prvků – tedy PVOS? Jistě i pozemní síly vševojskového typu procházely a měly projít přezbrojením na vyšší kvalitu, ale klesaly jejich počty a navíc západ v té době přezbrojoval pozemní konvenční síly ještě razantněji, než naše strana barikády. 

Tímto považuji tuto kapitolu a celý můj projekt o československém válečném plánování od roku 1918 do roku 1990 za ukončený. Jsem přesvědčen, že v takové podobě – rozsahem i faktograficky - nikde jinde než na Palbě k mání není. Myslím si, že jsem odvedl dobrou práci. 

Závěr

Kolegové, tato práce je zakončením dlouhého procesu, kdy jsem se pokusil zmapovat československé válečné plánováním od vzniku Československé republiky do roku 1990. Tento rok považuji za konec naší armády, tak jak jsem ji já znal, a jak pro mě byla dlouhé roky nosným sloupem mého života. Jediné co zatím nebude Palbě dáno k prostudování a diskusi je poslední období před zánikem První republiky. To zatím patří Johanovi, ale až přijde čas, Palba dostane, co její jest. 

Naše armáda existoval dlouhých 72 let. Zažila vzestupy i pády. Ale byla to armáda této země. Nebylo ani jedno období, kdy by se neřídila názory a příkazy z venku. To je její největší zátěž. Zažila dvě okupace, dva rozpady státu, te druhý dokonce definitivní.

Je ale zajímavé, že byla respektovanou silu, někdy i obávanou silou. Naší chybou je, že odmítáme přijmout skutečnost, že armáda vždy jen odráží dění ve společnosti, nestojí ani nad společností ani mimo ni. Nelze mít za zlé armádě, že nebránila První republiku v roce 1938. Nelze ale mít armádě za zlé ani to, že nebojovala v roce 1968. Naše armáda plnila pokyny politiků a tím jaká byla kvalita těchto politiků, je bohužel posuzována i ona. 

ČSLA byla armáda která byla taková jaká byla. Dnes asi není ještě správná doba, aby se na na tuto armádu bylo možno podívat objektivně bez nesmyslných animozit a nepodložených negativismů. Já se o to pokusil jak u prvorepublikové armády, tak i u té mé. Ale jelikož na ni mám silnou citovou vazbu, nemohu být objektivní ani já. 

Byla kusem mého života a považuji za čest, že jsem v ní mohl sloužit. S úctou a respektem také vzpomínám na všechny vojáky základní služby a absolventy VKVŠ, kteří pode mnou sloužili na všech postech, které jsem při službě zastával. 


[b]Použitá literatura: [/b]

[b]Služební předpisy: [/b]
Oper. 53-3 Stručný vojensko-geografický přehled části západního válčiště, (NSR, Francie, Benelux, Rakousko, Švýcarsko), 1966
Vševojsk-1-1, 1964, Polní řád ČSLA (divize, pluk) 
Vševojsk-1-2 ,1964, Polní řád ČSLA (prapor,rota) 
Vševojsk-1-3 -1964, Bojový řád pozemního vojska ČSLA (četa,družstvo,tank)
Všeob-Ř-1 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 1 (divize, brigáda, pluk) 
Všeob-Ř-2 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 2 (prapor, rota) 
Všeob-Ř-3 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 3 (četa, družstvo, tank)

[b]Knihy: [/b]
Štěpánek, Karel; Minařík, Pavel, Československá lidová armáda na Rýnu, Praha, Naše vojsko, 2007
Maurice Matloff, Dějiny americké armády, Praha, Baronet, 1999
Taktické jaderné prostředky ČSLA / Vladimír Mohyla, Vladimír Šufajzl a kolektiv, Praha, Československý spisovatel, 2012
Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení, Vladimír Pitschmann, Praha, Naše vojsko, 2005
SCUD a OKA ve službách ČSLA, když na nás mířily jaderné zbraně Západu / Vladimír Mohyla, Praha, Československý spisovatel, 2012
Stín jaderné války nad Evropou: ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze Československé lidové armády na středoevropském válčišti v letech 1945-1968, Josef Fučík, Praha, Mladá fronta, 2010
Členské země NATO a jejich vztah k Alianci, elektronický zdroj, Petr Jurek, Šárka Waisová, Západočeská univerzita, Filozofická fakulta, 2008
Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské smlouvy: květen 1955 - srpen 1968, Jiří Bílek, Vojenský historický ústav, 2008
Vojenská strategie, Univerzita obrany, Ústav strategických studií, MO obrany, 2008 
Varšavská smlouva a NATO, 2 směry, 2 politiky, Vladimirov, Semen Aleksejevič, Praha, 1980

Mnoho časopisů řady Bojová příprava a Historie a vojenství, 
Asi 90 internetových postů, nelze je všechny vyjmenovat.

Pátrač

zveřejněno s laskavým souhlasem

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND