VÝCVIK A BOJOVÁ PŘÍPRAVA
| Příprava vojáka na boj | Výcvik výsadkářů | Bojová pohotovost | Vojenská cvičení |

Spojenecké cvičení Vltava 1966

V roce 1966 na území ČSSR proběhlo spojenecké cvičení čtyř ze sedmi států, tehdejší Varšavské smlouvy. Obdobná cvičení byla prováděna téměř každoročně a většinou se při nich střídala jak cvičící vojska, tak státy na nichž probíhala cvičná bojová činnost.

Armády NDR, Maďarska, SSSR a ČSSR tentokrát cvičili v jižních částech Čech a Moravy od 19. do 25. září. Cvičení řídil ministr národní obrany ČSSR armádní generál Bohumír Lomský.

Téma cvičení : „ Pohraniční sražení vševojskové armády a rozvíjení útočné operace ke zničení silného nepřítele při rozsáhlém použití vzdušných výsadků a letectva „.

Zúčastnilo se jej celkem téměř 92 000 vojáků a důstojníků. Nasazení techniky přesáhlo všechna dosavadní cvičení, která je předcházela. Posuďte sami, 500 tanků, asi 1500 obrněných transportérů, více než 800 letadel, 630 děl, 70 odpalovacích zařízení řízených střel krátkého a středního doletu a asi 16 500 automobilů všech typů.

Československá lidová armáda povolala kolem 17 000 vojáků ze zálohy. Jak jsem již popsal ve vzpomínce „ Výsadkáři na Vltavě „ byla poprvé procvičena možnost použití silného takticko – operačního výsadku na počátku válečného konfliktu. Dále to byly otázky centrálního řízení operačního a taktického průzkumu a také aktivního použití Pohraniční stráže v počátečním pohraničním sražení a v součinnosti se svazky pozemního vojska prvního sledu.

Na straně „ modrého „ – nepřítele cvičily jednotky a útvary 1. armády v síle dvou motostřeleckých divizí, výsadková divize, brigáda Pohraniční stráže, armádní raketová brigáda, protiletadlová dělostřelecká brigáda a 10. letecká armáda posílená leteckými jednotkami ostatních cvičících armád.

Na straně „ červeného „ – vlastních jednotek cvičily, tanková divize, čtyři motostřelecké divize, brigáda Pohraniční stráže, kanónová protitanková a protiletadlová dělostřelecká brigáda, dvě raketové brigády, ženijní brigáda, dvě letecké armády a divize PVOS.

Spojení bylo na obou stranách zajišťováno osmi spojovacími pluky a šestnácti spojovacími prapory. Celkem bylo použito na 4 500 radiových stanic různých typů. Spojaři zabezpečovali přímé spojení vládních představitelů do Budapešti, Moskvy a Berlína. Při cvičení bylo použito 4 500 kilometrů polního kabelového vedení a na 1 300 kilometrů těžkých kabelů.

Pro zabezpečení cvičících bylo použito na 12 000 m3 PHM, asi 1800 tun potravin a bylo uskutečněno 208 železničních transportů.

Při cvičení bylo poprvé uskutečněno přímé televizní vysílání a jak bylo zvykem také několik set besed, schůzí a návštěv v různých školách, družstvech zařízeních civilního sektoru.

Celkem došlo k šesti smrtelným úrazům. Zahynulo 5 vojáků ČSLA a jeden voják NLA NDR.
Závěr cvičení tvořila velká vojenská přehlídka konaná v Českých Budějovicích v neděli dne 25. září. Při této přehlídce, které se zúčastnily podstatné části cvičících jednotek byly veřejnosti poprvé představeny nové operačně – taktické rakety naší armády.

Čejen - převzato z forum.CSLA.cz

Ze vzpomínek účastníků různých cvičení

Od roku 1981 jsem sloužil u třetího msp Louny jako výzbrojař u tankového praporu. Zůčastnil jsem se několika spojeneckých cvičení družba a nejvetšího cvičení v mě kariéře Štít 84. Na cvičení družba 83 jsme byli společně s vojáky maďarské lidové armády, obdivovali jsme jejich týlové vybavení, které bylo podstatně lepší než naše. Převahu jsme měli v technice , hlavně co se týká nákladních automobilů.Vztahy mezi námi byli dobré , ale moc jsme si s Maďary nepopovídali protože ani moc rusky neuměli. Na Štítu 84 jsem se setkal s Bulhary. Byly to veselí chlapíci a byly mezi námi velmi přátelské vztahy protože jsme měli společné ubytovací prostory na Sedleci. Celou svou vojenskou kariéru do roku 90 jsme se pravidelně setkávali se sověty, vztah mezi námi byl velmi dobrý zvláště mezi sovětskými důstojníky a námi. Problémy jsme částečně měli s vojáky rotmistrovských hodností,kteří byly správci střelnic a dost často za fungování střelnice jako úplatek od nás požadovali alkohol.Velmi jsme si cenili a vážili vojáků kteří se vrátily z války z afgánistánu. Byly to mistři svých zbraní. Výborná byla spolupráce se skladníky,kteří byly ochotni vydat jakékoliv díly i na opravu našich tanků T72. I vysocí důstojníci SA velmi dobře rozuměli technice a mnohdy nás svými znalostmi překvapili.

Libor K. - převzato z forum.CSLA.cz

Zažil jsem co by velitel tankové roty vojenské cvičení Tarcza 75 v Polsku VVP už si nepamatuji.Jediné co mi v paměti utkvělo,že výcvikový prostor byla samá písčitá rovina a že jsme tam byli v době,kdy Polsko bylo v určité hospodářské krizi,kdy bída byla vidět na každém kroku..Při vlastním cvičení jsme cvičili s vojáky Polské lidové armády,SSSR a NDR.Polští vojáci měli daleko tvrdší kázeň než u nás ale i postavení důstojníku bylo na vyšší úrovni.Ale co mne osobně nejvíce překvapilo bylo to že tehdejší polská armáda měla své polní kuráty,a byl jsem též svědkem když v neděli dopoledne odešel celý pluk i s velitelem pluku a vyššími dtojníky s divize na polní mši.To se mohli naši politruci a kontráši zbláznit.Dále co mne udivilo,při závěrečné rozlučce,kdy se zvedaly Stakany vodky,jaká byla alergie polských důstojníku na sovětské důstojníky,a německé a byl jsem též svědkem,když ovodkovaný polský plukovník vyjel po sovětské generálu s dotazem "Što éto Katyňa"V této době to byla pronás španělská vesnice.Jinak nejlepší a nejtvrdší kázeň měli vojáci tehdejší NDR.Jinak jejich uniformy ala Wermacht,a typický prušácky dril.Jinak veškeré ukázky na oko pro přihlížejíci generály. Účastnil jsem se i  několika spojeneckých cvičení na našem území,ale zde kromě vojáku SSSR jsem už s jinými do styku nepřišel.Vojáci tehdejší armády SSSR co můžu říci nebylo jim co závidět,tvrdá kázeň za málo stravy.Většinou jim nebyl povolován styk s našimi vojáky.

K. Kunovsky - převzato z forum.CSLA.cz

V průběhu základní vojenské služby jsem zažil několik vojenských cvičení, z nichž mezi největší bych zařadil cvičení Varšavské smlouvy, dále jen VS, Odra-Nisa v září 1969 v PLR a Taran v r. 1970 ve středních Čechách. V PLR, jako prostějovští výsadkáři, jsme pomocí padákových a vrtulníkových-přistávacích výsadků obsazovali letiště v severozápadním Polsku u města Slupsk.Tam jsme měli možnost se setkat s polskými výsadkáři. Pokud si pamatuji, debaty s polskými "záklaďáky" byly kamarádské, přátelské. Když se ale debata ztočila na SSSR, připomínám, že to bylo rok po vstupu vojsk VS do naší vlasti, bylo možno z hovoru vycítit k SSSR odpor. Jeden Polák se v hloučku otočil ke svému kolegovi a přeloženo mu něco řekl v tom smyslu, cituji:....."vidíš, oni je též nemají rádi". Podle mého názoru, byli polští výsadkáři perfektně vycvičení, a mohu jenom souhlasit s K. Kunovskim, co se týče postavení důstojnického sboru. Tam důstojník, to byl někdo a u svých podřízených požíval neskutečný respekt. Kázeň polských výsadkářů byla ukázková. Vzpomínám si, jak jednou do našeho tábora přijel "gazík" s polským výsadkovým velitelem v nižší důstojnícké hodnosti. Po zastavení důstojník seděl na sedadle tak dlouho, dokud řidič neoběhl, ne neobešel, ale neoběhl kolem auta a otevřel mu dveře, aby mohl vystoupit. S polskými důstojníky jsme se my jako záklaďáci nesetkali, ti si udržovali odstup. Jako perličku bych chtěl ještě uvést, že v jednom vrtulníku Mi-8 na levém sedadle, tedy místě kapitána, létala polka v hodnosti majora. A že prostějovští výsadkáři nemysleli jenom vojensky, ale byli i galantní, svědčí to, že po splnění úkolu, předal náš velitel čety v hodnosti kpt. (nyní je činovníkem v prostějovském Klubu výsadkových veteránů), pilotce kytici polních květin, což mělo příznivý ohlas. V rámci utužování vzájemných vztahů nás jednou odvezli do přístavu Ustka, kde jsme byli naložení na polskou vojenskou loď a udělali s námi výlet po Baltu. Ještě před tím, jsme si prohlédli ukotvený raketový člun námořníctva NDR. Po krátké době vystoupili na můstek dva němečtí námořní důstojníci, kteří se ale s námi nebavili, z jejich chování bylo zřejmé, že na lodi nejsme moc vítání a byli rádi, když jsme pak z lodi odešli. V průběhu cvičení VS Taran, jsme se s cizími vojáky nesetkali, kromě slavnostního ukončení, které bylo tuším v Karlových Varech, kde mezi nás přišli nějací redaktoři, naaranžovali skupinku vojáků všech zúčastěných armád a pak to fotili, jako družnou zábavu a vzájemné nabízení cigaret. V lednu nebo únoru 1970, při zimním výcviku na Libavě, jsme byli ubytování v promrzlé Čepičkově vile (myslím, že to bylo v osadě Bores). Kousek od nás sjel ze zasněžené vozovky do příkopu sovětský gazík a oficír hulákal po řidiči, aby urychlil jeho vyproštění ze sněhu, aniž sám přiložil ruku k dílu. Projížděli jsme kolem nich na lyžích a oficír nám začal nařizovat, že jim máme pomoci s vytlačením vozidla. Kdyby nás o to požádal v rámci vojenské zdvořilosti, pomohli bychom. Tak jsme jej poslali do..... a odjeli.

Jack - převzato z forum.CSLA.cz

Brno VAAZ - posluchači, příslušnici NVA DDR se po pořadovém nácviku "zapomněli" v nějakém osvěžovacím zařízení (ve stejnokrojích s jezdeckými botami) a při večerním návratu se rozhodli, naštěstí už v prostorách ubytoven, že toho nejmladšího budou vychovávat povely Auf! a Nieder! a vyžadovat jejich praktické provedení na asfaltu. No koukali jsme na to z balkónů všichni. Posluchači příslušníci sovětské armády si vždycky ráno, když jsme se scházeli na nástup, podávali mezi sebou ruce. Jinak i s polskými posluchači působili poněkud "vojenštěji" než my, vzhledem k vyšší kvalitě stejnokrojů, zvláště polských. Navíc v polské armádě se kromě státních vyznamenání udělovala i rezortní, takže byly poměrně bohatě dekorováni stužkami.

Štábní práce - na velitelsko-štábním cvičení jsem trochu nahlédl do práce štábu sovětů. Štábní autobus na podvozku terénního automobilu. Přijeli, vysunuli postranní moduly a měli hned perfektně připravené pracoviště. Mapa kreslená pastelkami, ale s vysokou štábní kulturou. U nás, abych "vyhověl požadavkům kontrolních orgánů" nejdřív pěkně postavit nejrůznější stany a přístřešky, mapu fixkami, podbarvit pastely, větší nápisy pokud možno tuší. Tou dobu už sověti odpočívali. Nařízení pro podřízený stupeň - u nás všichni fialoví od cyklostylu a nařízení doručit kurýrem, sovět to poslal přímo šifrovkou a splnili to taky a dřív než my. Oběd u sovětů - jídelna pro štáb v perfektním stanu, spíš něco jako nafukovací hala, jejich velitel v proslovu zdůrazňuje, že jsme na cvičení a ne na družbě, proto že je oběd prostý. Řízek ale byl. Obsluha dámská, vozili si sebou občanské pracovnice. Ovšem, spolusedící mi vysvětluje, že voják základní služby u nich na přesun dostane dvě vařené brambory, něco špeku a cibuli, to vše zabaleno v celofánu. Větší rozdíl mezi VZP a VZS než u nás byl u nich vidět všude (neříkám, jestli to bylo správné). Na ty výše zmíněné fixy ale byly jejich děti přímo v SSSR velice žádostivé - první hned po nás chtěli "daj fiču".

VVP Libavá. Mám za úkol vybrat místo pro velitelské stanoviště, nikdo mi ale nedal informaci, že tam cvičí sověti (rakeťáci). Z křoví vystoupil strážný se samopalem a hned zostra "Stoj!" a bez ohledu na Varšavskou smlouvu, že musím jít pěkně pod samopalem k jejich veliteli. Moje překvapení - velitel strážného pochválil, poslal ho zpět a mě posadil ke svým kolegům k ohni a celkem příjemně jsme si popovídali a něco čaje vypili. Spíme ve stanovém táboře. Nad ránem přijede baterie sovětských houfnic, rozvine se hned vedle našich stanů, odstřílí a je v prachu. Ani jsme se nestačili vzpamatovat. Město Libavá (to je prosím skutečný název, jinak konec světa), sovětský Dom oficerov. Zvenku nenápadná budova, na prvním poschodí prodejna s oděvy a obuví. Dámské kabáty a lodičky z Francie za přijatelnou cenu. Sovětská obdoba našeho krátkodobého řidičského kurzu jede v koloně po VVP Libavá. Voják nezvládá řízení, velitel ho nechá vystoupit a s kopnutím do zadnice ho posílá pěšky 12 km do jejich posádky v Přáslavicích.

Území SSSR - ve vykládací železniční stanici vítají sovětské děti náš skvělý automobil T 111 se speciální nástavbou voláním: "Vot takije mašíny býly vo vremja vojny." Po rozdání fixek a žvýkaček už na ni ale nedají dopustit. Jedním z předchozích přispěvatelů zmíněná sorta sovětských praporčíků a skladníků se snaží vyhandlovat, co se dá - hlavně mají zájem o dámské prádlo, západní kalkulačky, plzeňské pivo. Děžurná na ubytovně mě omylem pokládá za lékaře a dělá na mě oči. Prý jestli nemám Diazepam. Setkání u nakládací rampy s vojáky, kteří se vrátili z Afghanistánu. Říkají si Stepní vlci. Flekaté maskáče, pouštní klobouky, podkaliberní střelivo. Vesměs inteligentní vysokoškoláci, leccos vědí i o situaci a poměrech u nás doma. Je poznat, že byli ve skutečné válce. Vzájemná debata je rychle ukončena naším příslušníkem politického oddělení, prý se zbytečně zdržujeme od nakládání na vagóny. Náš transport má průvodce, staršího podplukovníka. Příjemný pán, sloužil asi v polovině světa. Příslušník našeho politického oddělení mu nabízí Sparty, že jsou to cigarety "amerikánskovo káčestva". Podplukovník s díky přijímá a dodává, že si zvykl kouřit americké cigarety, když byl jako poradce v Ghaně. Silně ho zajímá, proč jeden z nás má pistoli ráže 6,35mm, ač je stejně ustrojen jako ostatní v maskáčích. Po té co jsme mu v uličce vagónu vysvětlili, že je to příslušník naší VKR, obdoby jejich GRU, podplukovník už opouští svoje kupé, jen když jde na toaletu.

Sovětští odborní poradci u našeho útvaru (chodili v civilních oblecích) - mám operačního dozorčího, je pondělí velikonoční. Přišli chudáci ráno do práce oba dva ve svých kloboucích. Netušili, že můžeme mít na církevní svátek volno. Jeden odchází domů hned, druhý se chce alespoň chvilku bavit. Rozebíráme možnosti jejich techniky a účinky hlavic na techniku protivníka. Na moje argumenty, že něco už mají přece jen zastaralé odpovídá poradce velkoryse: "Nu što, dajoš atómnuju". Přišlo období modernizace techniky, přijeli až z jejich výrobního závodu. Zmodernizovali, původní přísně tajnou dokumentaci posbírali, spálili hned v kamnech a rozdali novou. Načež se dostavila naším velitelem určená komise, která se pídila po té původní, že se musí komisionálně skartovat. Poradci pravili, že u nich to dělají tak, jak to udělali. Naši odešli s kyselými výrazy, že se to tedy nějak udělá. Stěžovat si netroufli. Kolega si ze studia v SSSR dováží v běžném obchodě s vojenskou populárně naučnou literaturou knihu o technice, kterou má náš útvar ve výzbroji. U nás na to ale máme předpisy s vysokým stupněm utajení. Jedenkrát se svojí knihou pochlubil. I zasedli příslušní funkcionáři a oznámili mu, že mu věří, že ji koupil v normálním obchodě, ale že si ji musí nechat zaevidovat na spisovně jako přísně tajnou pomůcku. Tak to udělal, aby měl pokoj.

Zbrojnoš - převzato z forum.CSLA.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND