|
Letečtí veteráni 2. OSTŘÍLENÍ Miroslav Riessner
Krátce nato přešel na Síbly v Hradčanech. Zde již byla vytvořena bombardovací divize, která “pohltila“ druhou polovinu našeho ročníku. Divize vysílala na „práškovací detášmány“ jednotlivé osádky. Mirek s pilotem Kancou, kterého jsme znali z Chrudimi, vzali jednou na palubu vojáka základní služby, jako odměnu za to, že se staral o jejich stravování na odloučeném detašmánu. Za letu, tento obětavý voják vytáhl pistoli a poručil si kurs 300. Tedy úlet na západ. Došlo k rvačce v kokpitu, při níž Kanca přešel do střemhlavého letu a vyvolal tak záporné přetížení. „Nepřikurtovaný“ únosce se uhodil do hlavy tak, že ztratil vědomí. Ještě ale stačil Mirka „ostřílet“ jako řešeto. Mirek si pamatuje, že vylezl bočním okénkem. Poté se probudil, nad ním skláněla hezká dívenka, na jejímž klíně měl Mirek položenou hlavu. Dívenka byla tak hezká, že na jejím klíně příjemně spočívající Mirkova hlava vyvolala otázku: „ to jsem již v nebi?“ Nebyl. Po druhém probuzení již byl v reálné situaci nemocnice, lékaři z něj vyndali pět projektilů, ten který Mirek spolknul byl přesně evidován, zda již vyšel přirozenou cestou, nebo ne. Předtím ale u Mirkovy postele seděla celou noc jeho maminka a držela ho za ruku. Pomohlo to. Pomohlo to tak, že Mirek mohl poté být dekorován medailí „Za odvahu a statečnost“. Později přešel Mirek také k dopravnímu pluku a poté létal v Guinejské Konakry, v naší osádce poskytnuté pro místní vládní činitele. Po návratu požádal o propuštění do zálohy a následně přešel k Aeroliniím, nejprve jako mechanik, později jako navigátor. „Kluci, mě se stále zdá, že koukám na displej radaru a probudím se „celej zpocenej“, protože rusové vyhlásili sestřelení každého letounu bez výstrahy, který vybočí z koridoru.“ Nalétal 1700 hodin a z koridoru nevybočil.
Vlasta Havlík Přestěhoval se spolu s manželkou – stevardkou - do Kynžvartu, pořídil si tam domek, který se stal „hotelem“ pro kamarády „jdoucích kolem“. Byl z nás „největší machr“ ve své odbornosti. Prožíval spokojený důchod, ale zradilo ho srdce a v nemocnici i zápal plic. Jeho odchodu jsme litovali, protože to byl „kamarád do deště“. Byl příkladem toho, že „obyčejný vyučený kluk“ dosáhl takovéto odbornosti a specializace.
Milan Frýbot Na palubárně se ale změnil. Byl potrestán za to, že ve službě v kotelně „přidal trochu víc“ a kotel byl „na vybuchnutí“. Vlastně ani neměl být potrestán. Aby dorostenci měli službu v kotelně, obsluhovali jej bez jakýchkoliv znalostí, bylo snad možné jen v té době. Jeho potrestáním se stav změnil, velení si to asi uvědomilo a najalo nového kotelníka. Změnil se i on. Zařadil se mezi „basisty“ – tedy mezi „normální dorostence“. Na palubárně byl stále v „horních deseti tisících“ i když za Vlastou Havlíkem, Jardou Máchou, nebo Josefem Vejdovcem. Skončil ale školu jako výtečník. Jako takový nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel, kam byli určeni „ti lepší“. Kurs dopravních letců ukončil mezi nejlepšími, k Aeroliniím se ale nedostal, byl určen „na semeno“ u pluku. K Aeroliniím by ale stejně odmítl odejít, viděl svoji budoucnost v armádě. Spolu s ostatními byl jmenován poručíkem, později nadporučíkem. To již byl telegrafistou letky - v době kdy my jsme byli ještě řadovými telegrafisty – a měl podaný návrh na mimořádné povýšení na kapitána. Létal také na zahraniční lety, v době kdy pro nás byly jen vnitrostátní. Patrně již v dorostu změnil svůj politický náhled na současnou situaci, asi tím, že jeho otce, ruského legionáře a v té době již majora, velitele olomoucké posádky, propustili z armády a vystěhovali ho mimo Olomouc. Těchto nespravedlností bylo v té době více. V osudném 68mém roce se aktivně zapojil do protisovětského vysílání a z obavy před dalším vězněním emigroval přes Jugoslávii do Rakouska a poté do Kanady. Opět – vzhledem ke svým schopnostem, se zde vypracoval na odpovídající úroveň. Po jeho odchodu do důchodu se dá datovat jeho „dobrodružná povaha“. Koupil – stranou od „civilizace“ dům s velkým pozemkem a jezerem. Pochopitelně ale „trochu dál“ od civilizace. Žije zde, napadne-li sníh, počká až ho „přijdou vyhrabat“, internet mu zde chodí jen občas, ale dům má nabitý elektronikou. Na podzim svolá vnuky, „narubou“ dřevo na zimu, a když se kolem potulují medvědi, stačí - podle jeho slov – tlouct pokličkami o sebe. „Až s bábinou umřeme, zapalte to zde a bude pokoj“, řekl dceři a vnukům. Zúčastnil se našeho setkání v roce 2008, velmi rádi jsme jej přivítali, spolu s jeho manželkou, bratrem Mirkem s manželkou a s Milošem Kuntou, spolu s jeho manželkou, kteří přijeli z Kanady a Ameriky. Jeho bratr Mirek a Miloš Kunta byli totiž také palubní telegrafisté a účastníci plánovaného úletu a poté i věznění. Tak takové je „životní dobrodružství“ Milana Frýborta.
Štefan Bulka
Po skončení kursu dopravních letců u tohoto pluku nastoupil k Aeroliniím. V té době už byl poručíkem, byl ale ještě „mladistvý“ a jako takový pobíral „potravinové přídavky pro mladistvé“. Poručík. Po krátké době nastoupil jako telegrafista na loď. Zde po dobu pěti let brázdil po mořích, ale asi se mu zastesklo po létání - pravděpodobně proto, že z paluby letounu je toho vidět víc, než z paluby lodě na širém moři. Přešel na čtyřmotorové IL18 a létal na zahraničních linkách. Nad Norimberkem byl jejich letoun pravděpodobně omylem sestřelen. Tato verse není potvrzena, ani vyvrácena. Byl rok 1962, Štefanovi bylo tehdy třicet let. Obětoval svůj život pro létání, a proto patří být zařazen mezi veterány.
"Pepa" Vejdovec Pepa mohl být havárie ušetřen a dožít se veteránského věku. Nastoupil totiž jako mechanik. Byli jsme již nějakou dobu na palubárně, když se tam objevil i „Vejda“. Zažádal si o totiž o přeřazení do výcvikové skupiny palubních telegrafistů, a zvládl zdravotní zkoušky na Ústavu leteckého zdravotnictví. Brzy dohnal náš náskok a šel dál dopředu. Seděl vedle Vlasty Havlíka, spolu se kamarádsky předstihovali. S Vlastou se také naučili hrát morse “ na bugu“. Leteckou frazeologii v angličtině až nemístně přeháněl, ale vyplatilo se mu to. Byl také „od elektriky“, měl již tehdy amatérsky udělanou elektrickou kytaru. Spolu s Vlastou Havlíkem – jak jinak, než ti dva spolu – bývali hlavními aktéry vystoupení našeho „Leteckého uměleckého soubory Zlatý blesk“ – ano, je to správně v uvozovkách. Jako první z nás se při nočním létání dostal „do mraků“. Barvitě líčil, jak se kolem kokpitu míhaly mraky – „a já jsem skoro začínal litovat, že jsem nezůstal tím mechanikem“. Po přeškolení u dopravního pluku přešel k Aerolinkám - což byl jeho konečný cíl. Konečným cílem také zůstal. Navždy. Zahynul 5.9.1967 v IL 18 u kanadského Ganderu. Příčinou havarie po startu byla asi pilotova iluze za letu, a v domnění že stoupají prudce, „potlačil“. Druhou možností je přetížený letoun. Ze záznamů v černé skříňce bylo z komunikace na palubě zaznamenáno z kritické situace jen Pepovo: „hoši je to v prdeli“.
Vlado Jorík
Měl jsem možnost poznat ho krátce po nástupu. Byl o něco větší než já, stál tedy při nástupu a při cvičení vedle mne. Jméno Jorík ho zařadilo opět těsně přede mne. Tak se stalo, že jsme se mohli spřátelit „na cvičáku“, i ve službě či stráži. Z „obyčejného kluka“ ze slovenské obce Senica, který před nástupem na vojnu pracoval v otcově zemědělském hospodářství, to Vlado „dotáhl“ při závěrečných zkouškách na výtečnou. Při tom ještě stačil „dotáhnout na výtečníka“ i Mirka Kalendu, který měl „potíže s kázeňským řádem“ a zpočátku i s učením. Jako protiklad k Vladovi byl mu svěřen do „výchovy“. Stali se z nich věrní kamarádi. Vlado nastoupil po vyřazení k dopravnímu pluku a po roce přešel k Aeroliniím. Jeho osud se zde naplnil 18.1.1956 při havarii DC3 u Levočského pohoří. V té době již byl krátce ženatý a čekali s manželkou narození dítěte. Vzhledem k jeho čisté povaze, museli spolu s manželkou na sobě záviset a ukončení Vladova života muselo být tragické. Jeho kamarád Mirek Kalenda se zabil dva roky předtím, v DC3 krátce po startu. Mirek byl první z nás, kdo zemřel „na palubě“, Vlado byl druhý. Je mně líto kamarádů, kteří se postupně zabili, ale osobně je mě nejvíc líto právě Vlada.
Mirek Kalenda Při prvé prohlídce zbraní „neuspěl“, v hlavni byly rýhy. I když „tam byly už dříve“, byl potrestán. Příští rok tam byly rýhy opět, nemohly přece zmizet. I když se Mirek bránil, že byl již za to potrestán, šel do basy znovu. Podle toho začal „koulet vojnu“ jak to šlo. S kázeňským řádem měl problémy a stával při raportu „na levém křídle“. Nešlo to tak stále, a na palubárně „byl dán do převychování“ k vzornému vojákovi a kamarádovi Vlado Joríkovi. Jako obchodní příručí musel zvládnout elektriku, radiomechaniku, goniometrii, navigaci morse a ostatní. Zvládl to! Byl vyřazen jako výtečník. I když to byl hezký kluk, nijak se Chrudimským děvčatům příliš nevěnoval. Absolvoval kurs dopravních letců u pluku ve Kbelích a nastoupil k Aeroliniím. Byl první z nás, kdo se nedožil veteránství. Brzy po přechodu k Aeroliniím se jeho osud naplnil v Ruzyni, krátce po startu. Bylo 12.1.1954. Bylo mu 24 roků. Nestačil se oženit, ale na letišti v Ostravě na něj čekávala servírka letištní restaurace. Nedočkala se.
Tonda Havránek „Pane rotný, hlásím, že jsem nespal“ vyletělo pohotově z Tondy, když si uvědomil situaci. Dostal „plnou výměru“ – 21 dní po službě. Ještě než si „odkroutil basu“, vyfasoval další trest. Na prvé vycházce poté: „kluci, já byl tak vyděšený z vycházky, že mě málem na ulici přejelo auto“. (Chtěl bych podotknout, že všechny události, které popisuji o kamarádech, jsou psány v přátelském duchu.) Po vyřazení nastoupil Tonda k bombardovacímu pluku do Hradčan, poté byl přeložen k dopravnímu pluku do Kbel. To se mu stalo osudným. Byl určen na dopravní let k přepravě „provianťáků“ na shromáždění do Košic. V prostoru Karpat vlétl letoun do tří bouřek, které zde řádily. V příšerné termice a turbulencích se odtrhnul přechodový kryt křídla tak, že porušil výškové kormidlo a letoun se stal neovladatelný. Pilot se snažil – podle stop „beranů“ vtisknutých do jeho dlaní- přetáhnout letoun do vodorovného letu, včetně tahu motorů na maximální výkon. Nepodařilo se a letoun pod ostrým úhlem vrazil do země. Je ale posledním, uvedeným tomto článku, který popisuje nešťastné osudy našich kamarádů. Nikdo jsme při nástupu do leteckého dorostu nevěděli „koho a kdy to čeká“, ale byli jsme v dorostu šťastní, že se nám plní náš sen.
Jarda Ryšavý – „gingy“. Po vyřazení nastoupil Jarda k dopravnímu pluku do Kbel. Jako „pražákovi“ mu to vyhovovalo. Byl závislý na své rodině. Pamatuji si, že šetřil z prvních gáži na kuchyňského robota pro maminku. Po absolvování kursu dopravních letců zůstal krátce u pluku, poté přešel k Aeroliniím. Přežil aktivní léta „na palubě“ až do důchodu. Chodíval na naše setkávání. Na jednom setkání, kdy jsme se postupně zpovídali „co v práci, co doma“, nám oznámil, že je první z nás vdovec. Při jeho povaze mu to muselo být velmi líto. Jeho sestra pracovala v naší rozvědce. Stalo se jí to osudným, když přišla úkladně o život. Jarda při své povaze zatrpknul.
Emil Hnědkovský Zvládl zkoušky, byl ale vyřazen jako „v další činné službě“. S očekáváním na propuštění. K tomu také došlo u pluku v Brně, kde jsem se s ním setkal. „Gusto, mě to zklamalo celý život. K rodičům jsem se nevrátil, zůstal jsem v Brně ve Zbrojovce, vyučil se, oženil, a rozvedl. Ze života nic nemám. Na setkání nemohu přijít, bylo by mě to líto“.
Václav Urbanec Co je ale důležité, věnoval velké úsilí, námahu a hodnoty na organizaci našeho prvého setkání po 25. letech od vyřazení a jeho opakování, až do dosud třináctého. Na konci poddůstojnické školy zorganizoval naši brigádu na Trati mládeže Hronská Důbrava – Banská Štiavnica. Po ukončení školy nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel. Létal u druhé letky, postupně jako telegrafista roje. Neměl naději k přidělení bytu v Praze, stále dojížděl a vyřešil problém žádostí o přeložení. Původně v Pardubicích jako dispečer na věži, později jako starší operační dozorčí velitelského stanoviště letecké armády. Tuto funkci „ustál“ i v období po roku 1968, kdy mu tzv. kamarádi šlapali na prsty, když se držel okapu (oficielní vyjádření Vency). Nebyl v tom sám. Dobří kamarádi ale vydrželi a „véesáci z hradce“ se scházejí každý měsíc, kde jinde, než v restauraci. (To není špatný způsob veteránství). Mimo to prožíval veteránství coby vedoucí party „Dědkostav“, což byla parta dědků provádějících v Čeperce stavební a mechanické práce.
Václav Goláň Měli jsme učitele letecké manipulace – Frantu „Mraka“. Velice si zakládal na své praxi. Jednou, při nácviku na sítích ve třídě, to Vencovi nějak nevyšlo a místo QSL odpověděl QSD. Dlouho mu to Mrak nemohl zapomenout, i když šlo jen o přehmat na klíči. Venca pracoval před nástupem na vojnu v Sigmě Lutín, nedaleko svého bydliště Dolní Moštěnice. Venca si zakládal na tom, že u nich pramení minerálka „Moštěnka“. Kromě toho překlepu při potvrzování příjmu, na výzvu k výměně telegrafisty šlo mu morse docela dobře. Zvládl i ostatní předměty a školu skončil jako výtečník. Z tohoto důvodu také nastoupil u dopravního pluku ve Kbelích. Po ukončení kursu dopravních letců nastoupil k Aeroliniím. Zřejmě si vedl dobře i tam, byl jeden z prvních, kteří přešli na IL62. Na Iljušinu létal do Ameriky i na dálný východ. Dolétal jako navigátor až do důchodu, jako veterán v důchodu si opatřil bagr a bagroval ve svém okolí. Teď už jen „veteránuje“.
František Zaus Při změně kategorizace radistů na poddůstojnické hodnosti požádal o propuštění do zálohy. To mu překvapivě povolili a Frantovi nezbylo noc jiného než motory nalézající se na plachtařském letišti Vrchlabí. Protože tam nepotřeboval morse, podařilo se mu postupně přejít na vedoucí funkci a zvládnout pilotáž sportovních letadel. Po přeměně letiště na Plachtařské výcvikové středisko přešel k Aeroliniím – opět jako telegrafista na IL14. Když čtrnáctky dolétávaly, podařilo se mu přeškolit na pilota IL1 8. Na tom dolétal do důchodu. Veterán Franta Zaus má teď „veteránské auto“, bydlí v Ostopovicch u Brna. S veteránským autem křižuje veterán na trati : Ostopovice , chata na Bobravě a zpět.
Zdeněk Nechanický Po vyřazení nastoupil k Leteckému výzkumnému ústavu v Letňanech, ale poté se mu podařilo přejít k Fotoletecké skupině. Zde k dobré navigaci přidal i dobré fotografování bez smazů a s přesnými překrytími. Fotoletecká skupina pak byla zrušena a po delší destabilizaci nastoupil k Velitelské letce ve Kbelích. I když měl později možnost přechodu k Aeroliniím, volil Velitelskou letku v Hradci Králové, kde bydlel. V srpnu 1968 zorganizoval rušivé vysílání sítí ruské armády. Následnou normalizaci už „nepřežil“. Po úhroze vězení nastoupil jako řidič trolejbusu, kde vydržel až do důchodu. Měl již tak „vyježděné trasy“, že jednou s manželkou ve vlastním autě zastavil u zastávky trolejbusu a „čekal, až cestující nastoupí“. V současné době organizuje setkávání naší skupiny. Je mu totiž málo – setkávat se jedou za dva roky a organizuje „setkávání naší skupiny“: on, Mirek, Franta Zaus, Karel Audy a já. Střídavě se setkáváme v Souticích u Mirka a v Brně. Coby veterán nepoužívá ještě žádné léky, ani nevyhledává lékaře. Závidíme mu to, ale na každého dojde.
Karel Holub Chtěl být pilotem. Jako většině z nás to nevyšlo kvůli věkové kategorii. Dal se tedy k palubářům, přece jenom bude takto alespoň „na palubě“. Morse mu dělalo potíže a chtěl se nechat přeložit k mechanikům. Na naše námitky – „nějak to zvládneš u zkoušek a u pluku bude dobře“ – prohlásil, že si nevezme odpovědnost smrti kamarádů, kdyby jako palubní telegrafista selhal. Bylo nám líto, že takovýto kamarád od nás odejde. Karlovi se tak nepodařilo splnit svůj životní cíl, což ho velmi trápilo. Pochopitelně. I když byl odolné povahy, nemířil se s tím a odešel od letectva. Přišel na jedno naše setkání, bylo na něm vidět zklamání životem. Napsal nám potom, že na další setkání nemůže již přijít, je to pro něj těžké.
Emil Komjati Choval se nenápadně a skromně, někdy jsme toho i nesprávně využili. Školu skončil jako výtečník. V lavici jsme seděli: já, Mirek, Slávek a Emil. Před námi seděli: Zdeněk a Karel. Takže bratrstvo celkem pohromadě. U dopravního pluku absolvoval kurs dopravních letců a poté přešel k Aeroliniím. Postupně se dostal na vyšší typy a dosáhl funkce hlavního navigátora pro západní polokouli. To už je něco. V leteckém duchu vychovával své dva syny- co tomu asi říkala Malvínka? Vychoval je dobře. Jednu dobu veleli oba stíhacím letkám, jeden z jejich synů velel poté Leteckému oddílu ve Kbelích. Letecký oddíl plnil úkoly dopravních letů, převážně pro vládní úkoly. Emil se aktivně zúčastňoval našich setkávání, v poslední době prožívá veteránská léta nemocný, jak jsem již psal – v péči své Malvínky.
Slávek Miklas
Gusta Kalandřík Jako vyučený elektrikář jsem měl výhodu v elektrice, přístrojích a goniometrii. Morse jsem ale musel dřít jako ostatní, v navigaci jsem měl potíže v „kufrování". Při závěrečných zkouškách jsem se umístil ve „zlatém středu“, trochu nad průměrem. Na výtečníčka jsem ani neaspiroval. „Ty jsi šel na vojnu, protože jsi chtěl k letectvu. Já jsem šel k letectvu, protože jsem chtěl na vojnu“ řekl jsem jednou Mirkovi. Byl jsem přeložen k dopravnímu pluku, kde jsem létal u1.letky. Po čase jsem měl ze zdravotních důvodů omezené létání jak časově, tak i výškově. Využil jsem možnosti přejít na štáb jako operační důstojník. Následovalo studium ve Vyšší škole důstojníků letectva, abych měl předepsané vzdělání. Ani to nestačilo, vystudoval jsem ještě VTA, obor letectvo, specializace velitelsko- štábní. Služba na štábu letecké armády mě neuspokojovala, a podařilo se mi přeložení k 24. vrtulníkovému pluku v Brně, jako náčelník štábu. Léta na letišti u pluku byla moje nejkrásnější léta v životě. Dosáhl jsem hodnosti podplukovníka, netrvalo to dlouho, pluk byl zrušen a já následně s hodnocením: odborné hodnocení – výtečně, osobní hodnocení – výtečně, politické hodnocení – nevyhovující, celkové hodnocení –nevyhovující, jsem byl propuštěn z politických důvodů do zálohy, s podmínkou – zařazení jen v řadové funkci na pracovišti. Mělo to výhodu, že jsem léta normalizace nemusel prožívat aktivně. Dožil jsem se rehabilitace, povýšen do hodnosti plukovníka, s možností nosit stejnokroj ke slavnostním příležitostem a s vojenským doprovodem při pohřbu. Pohřbu jsem se nedožil, svoje veteránské léta prožívám v pohodě a spokojenosti. Na vojnu ale nemohu zapomenout a proto píši tyto stránky o krásném životě leteckých dorostenců.
Končí příběh chlapců, kteří v poválečné době našli vůli stát se leteckými dorostenci a letci. V tom byli ochotni obětovat i svůj život, i když si to nepřipouštěli. Končí příběh mužů, kteří prošli náročnou leteckou profesí a stali se zkušenými letci, končí příběh i těch, kteří letectví dali tu největší oběť – svůj život. Nekončí příběh veteránů letectví, kteří za dosavadních 60 let prokázali pevné přátelství čtvrtého ročníku palubních telegrafistů roku 1948-50, který jako jediný se pravidelně schází. Přátelé, kteří se stali veterány si slíbili, že se budou scházet do doby, než ten poslední z nás navštíví naši Chrudim a položí kytku k pomníku: VŠEM, KTEŘÍ NEDOLETĚLI
G.Kalandřík |
|
Nejvíc „ostřílený“ byl z nás asi Mirek Riessner. Začal létat na P2, což bylo samo o sobě dobrodružství. V kokpitu seděl zády k letu. Místo „fuginy“ měl před sebou kulomet. Do mašiny lezl spodem, jakousi dírou, kterou po vstupu musel zajistit proti otevření. Jednou to zapomněl. Seděl vlastně na poklopu vstupu, který se při záporném přetížení otevřel, Mirek také v záporném přetížení zůstal ve stavu „beztíže“, otevřeným poklopem viděl matičku zemi pod sebou. Přemýšlel, zda nejdříve prolétne otvorem on, otvor se za ním poté zavře, nebo tomu bude opačně. Bylo tomu opačně, jinak bych nemohl pokračovat v dalším jeho „ostřílení“.
Vlasta Havlík vždy nad námi vynikal. Byl již před příchodem do školy „Čavák“, vyznal se v radiotechnice, „chytal“ „devadesátku“ morse, již od začátku, ale nikdy se nad nás nepovyšoval. Byl iniciátorem „havlíkových šašíků“ – blbinek a legrací – jak je nazval rotný Procházka. Ona už jeho dlouhá vyčouhlá postava a jeho mimika tomu nasvědčovala. Po vyřazení nastoupil k dopravnímu pluku a po skončení ročního kurzu přešel k Aerolinkám. Jako jediný z nás měl v té době složeny zkoušky komerčního telegrafisty. U Aerolinek si vedl úspěšně, přesto ale přešel dočasně na zámořské lodě jako telegrafista, později jako elektroinženýr. Vládl všechny práce na lodi, včetně údržby radiozařízení i radaru. Vrátil se poté zpět k Aeroliniím a „dotáhl to“ až na hlavního navigátora pro západní polokouli. Byl tak „šéfem“ svým bývalým spolužákům, čehož nikdy negativně nevyužíval. Prolétal tak polovinu světa, ale když k aeroliniím nastoupila nová generace – „protekčních dětí“- od aerolinií na vlastní žádost odešel. „Našel jsem tam „chlup“ v polévce“.
Ne, nebyl to žádný dobrodruh, který nastoupil do školy s námi. Byl ale nějaký jiný, než my. Studoval na gymnáziu, odešel ale z něj do dorostu. Před nástupem byl členem Svazarmu, nebo nějaké organizace, ve které prodělal předvojenský výcvik. Ovládal již všechny cviky beze zbraně, i s ní. Vybočil tak z řady a upoutal pozornost. Odlišil se od nás, dával to i najevo. Byl ale chytrý. Jako nejmladší z nás byl asi ještě v „pubertálním“ věku, což ho omlouvalo. 
Zatrpknul, a jak později prohlásil, začal nenávidět komunistický režim. Z jeho hlediska právem. S několika kamarády připravil úlet na západ. Příprava byla ale vyzrazena, účastníci zatčeni a odsouzeni. On sám, jako organizátor dostal nejvyšší trest, 14 roků vězení v Jáchymově. Ostatní dostali tresty menší. Po odpykání poloviny trestu byl podmíněně propuštěn, doma na něj čekala manželka s dcerkou. Čekala u jeho rodičů, poněvadž její otec ji z domova vyhodil. Samozřejmě, „v civilu“ se velmi osvědčil, zajímala ho elektronika.
Byl z nás nejmladší. Ani bychom ho neměli nazvat veteránem. Přišel ze Slovenska jako šestnáctiletý „kluk“. Připadal si asi mezi námi jako benjamínek a podle toho se tak choval. Nenápadně. Po poddůstojnické se na učebně palubárny usadil v poslední lavici, u zdi. Nenápadn ě. Nebyl ani vyučen, ale dobře se učil, morse mu šlo, teorie také, zvládal i praktické létání. Školu skončil jako výtečník, po vyřazení nastoupil u dopravního pluku (některé jazyky tvrdí, že k „dopravce“ nastupovali „ti lepší“, ale pak nevím, proč jsem k dopravce nastoupil i já).
Také nebyl nějaký „veterán“, ale zaslouží si, aby byl zde zařazen mezi prvními, stejně jako Vlado Jorík, Štefan Bulka, Tonda Havránek, a Mirek Kalenda.
Protože tito kamarádi obětovali svůj život letectví a zemřeli mladí.
Já jsem asi toho Vladu měl zařadit jako prvního. Zasloužil by si to. Když o něm napíši, že byl velmi skromný, přátelský, ochotný pomoci, slušně hovořící, jako voják ukázněný, bude se zdát, že o Vladovi píši v superlativech. Není to pravda. Byl opravdu takový.
Byl to „jen kluk z Moravy“, z vesnice Rouchovany. Jeho otec byl v této vesnici ševcem. Dětí bylo doma celé hejno a Mirek šel do učení na obchodního příručího, ke svému strýci do Zlína. Snad tam se naučil „procházet“ životem.
Procházel tak i na vojně. 
Ale říkali jsme mu „havran“.
Od začátku kamarádil s Honzou Huňáčkem. Spali vedle sebe na posteli.
Tonda pocházel z Prahy – Michle, „od michelského plynojemu“. V pořadí Pražských měst byla Michle v jeho pořadníku těsně před Hradčanami. Jeho vlastností bylo, že dokázal usnout kdykoliv v jakékoliv posici. Podařilo se mu to i ve službě dozorčího desátníka. Rotný Procházka ho takto přistihnul, odešel na naši světnici, všechny nás vzbudil a museli jsme potichu sejít ke stanovišti dozorčího. Procházkovi se konečně podařilo Tondu vzbudit, když mu předtím odebral pušku a začal mu zouvat boty. 
Chlap jak hora, ale s kamarádským duchem. Jeho postava a kudrnaté vlasy mu vynesly přezdívku gingy. Slyšel na ni a vůbec mu nevadila. Neviděl jsem ho nikdy, že by s někým byl v rozporu, nebo někomu „překážel“. Jen jednou. To jsme se spolu s Frantem Filem „ožrali, jak zákon nekáže“. K velkému podivení všech. Franta v alkoholovém opojení začal dorážet na Jardu, který ze své výšky mu domlouval, aby toho nechal. Nepomohlo to. Když nepomohlo ani Jardovo varování před fackou, facka přišla. Franta se zklidnil, vlezl na postel a v klidu usnul. Ráno se k sobě chovali opět jako kamarádi.
Přišel do školy od devítičlenné rodiny. Před nástupem pracoval jako lesní adjunkt. Možnost létání ho od lesa odvedla. Byl velmi skromný, asi museli v rodině žít velmi skromně, což se odrazilo v jeho životě. Na palubárně se posadil do zadní lavice. Přes jeho skromnost se vždy nebojácně vyjadřoval k současné situaci. Nebyl ale odpůrce. To mu vyneslo šikanování ze strany jednoho našeho učitele, který se chtěl zachovat kladně k současnému dění. Emil před hodinou jeho výuky již stál v pozoru ještě při přestávce. „Hnědkovský stůjte v pozoru!“, vždy zněla neodůvodněná šikana učitele. Přešlo to tak daleko, že se Emil stal „nevhodným“ pro službu v armádě. Proto, že měl vždy pravdu. Při tom jeho budoucí život závisel na službě v armádě. Přišel na vojnu i proto, aby rodičům ulehčil od starostí s početnou rodinou. Na vánoce v druhém ročníku zůstal po dobu dovolené v kasárnách. „Naši mají dost starostí, i když už doma nejsem“, omlouval svoje jednání. 
Venca měl několik přezdívek, ale všechny byly přátelské. Venca Čeperka podle rodné obce, kukačka nebo kukučin podle kukání při léčbě ucha, Venca Kuňka podle Kunětické hory, jejíž byl velký patriot. Všechny přezdívky přijímal s nadhledem. Teď přijal titul „Venca von Čeperkov“.
Byli to s Vencou Urbancem dva blíženci. Sblížilo je to, když zjistili, že jejich děvčata navštěvují spolu Hospodářskou školu v Chrudimi. Venca Goláň to měl „neštěstí“, že je jeho děvče bydlelo v Orlu, vesnici nedaleko Chrudimi. Dost daleko ale na to, aby Venca našlapal dost kilometrů.
Pochází ze Sazené u Kralup. Místní letišťátko mělo pro něj hodnotu těsně před Ruzyňským. Vyučil se automechanikem a až do dneška fandí „vůni benzinu“. Ve škole opravoval motocykly instruktorům. Sám si přivezl svůj motocykl „tisíce pohybů“, jak jej charakterizoval Vlasta Havlík. Náklonnost k motorům ho přivedla i ke změně profese. Jak sám říká, „morse mě moc nešlo tak mě hodili k bombardérům.“ 
Byl s Mirkem organizátorem našich akcí a je jím až dosud. Létal již v Aeroklubu, měl „vylítáno“ již „Céčko“, ale do pilotky se nedostal. Rodiče mu dali podmínku – dokončit školu. Poté již neměl věkový termín pro pilota a stal se tak aspirantem na palubního telegrafisty. Navigace mu šla ale nesporně lépe než morse. Tvrdí že nikdy „nezakufroval“ . Je to pravda. Přiznává, a vždy přiznával, že ho telegrafie ubíjí. 
Zdeněk psal své vzpomínky na letecká léta. Ke každému z nás psal v charakteristice i ty „kamarádské pomluvy“. „Gusto, na Tebe a na Karla jsem nemohl najít žádnou chybu. Byli jste oba moc vzorní“. Nesouhlasím. Karel byl lepší. Ve všem. Příkladný kamarád, ochoten kdykoliv pomoci, i když to byla třeba výměna ve stráži ve prospěch kamaráda. Nikdy neublížil slovem ani činem.
Přišel do Chrudimi ze Slovenska, z obce s maďarskou menšinou. Byl ale slovák. V obci byly i církevní rozdíly, ale on se svojí Malvínkou je neregistrovali. Registrovali je ale rodiče. Nakonec „láska zvítězila“ a vzali se. Jejich manželství trvá dosud a Malvínka se obětavě stará o nyní nemocného veterána.
Někdy jsme mu říkali „vlárskej“ byl někde od Vlárského průsmyku. Byl spíš nenápadný – ale jen v porovnání s Mirkem a Zdenkem. Vojnu sloužil dobře, neměl průšvihy. Byl mladší než my, zvládl i výuku ruštiny ještě v měšťance. Zato Mirek ne, stejně jako já. Jednou vyvolala ruštinářka Mirka, aby přečetl článek v ruštině. Mirek pohotově strčil do Slávka se slovy „čti“. Slávek četl, jak nejlépe uměl. Poté vyvolala Slávka. Slávek změněným hlasem a zajíkavě přečetl článek. „Risner četl na výtečnou, Miklas musí přidat“ znělo hodnocení učitelky. My jsme samozřejmě ruštinu opomíjeli, stačila nám letecká frazeologie, anglická ale vypadala „ostříleněji“. Slávek po vyřazení nastoupil k „zeměpisáku“ – oddílu který měl za úkol provádět fotogrametické lety. Vydržel tam až do důchodu, což byl u vojenského letectva výkon. „Létajících dědků“ bylo v letectvu málo. Ve veteránských letech si postavil u Hradce Králové domek. Synové mu ale odešli na moře – dotáhli to až na první důstojníky. Na jednom setkání vyprávěl, jak stavěl pro kluky dům „ a teď sedíme s maminou v kuchyni a koukáme na sebe jako dva blbci“. Každý z nás prožívá veteránská léta nějak jinak, všichni jsme ale už „staří, hluší, slepí, blbí, nic si nepamatujeme“.
Jak jsem již psal, zařadil mě Zdeněk Nechanda subjektivně k těm, co byli příliš dobří. No, je to jeho názor. Pravda je, že jsem celou vojnu prošel bez trestu, mimo poslední dny v armádě, kdy jsem dostal důtku – samozřejmě za vinu mého podřízeného.
