Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

2. 11. 1959
Je znova pondělí. Za týden se skoro nic nezměnilo. Před týdnem byl svátek. Pak se chodilo na výcvik. Někdy se něco dělalo, někdy ne. Jasné je, že pořád přemýšlím co budu dělat. Je to tím horší, že jsem si přečetl svůj posudek. Babičku prý mám v Rakousku a já uznávám a sám jsem nakloněn jejich režimu. Nemiluji naše zřízení, zkrátka reakcionář. Jak na to přišli, nevím. Vždyť jsem přece nic takového neříkal a v Rakousku nikoho nemám. Tak co pořád mají. Podepsal to napor. Horbas a mjr. Šmrha. Nu dobrá, uvidíme kdo co má raději.

Tak v tomhle vlastně vězel celý můj problém. Když jsem si podával přihlášku do vojenského učiliště, tak jsem všude uváděl, že nám příbuzné z matčiny strany v západním Německu, že byli v odsunuti. Nikdo s e nad tím nepozastavoval a na vojnu mne vzali. Nemám ponětí jaký byl postup, ale jednou to nevadilo, podruhé zase ano a nakonec jsem to měl v posudku po ukončení školní jednotky. Tenkrát ten posudek dostal do ruky můj kamarád Jirka Mencl, byl písařem roty. Zatáhl mně do kanceláře a dal mi ten posudek přečíst. Nevypadalo to moc dobře, ale Jirka byl o dost starší než já a věděl asi o čem je řeč. Ten papír mi dal a víc se o tom nemluvilo. Já ho pak na cvičáku spálil, a pokud vím, tak se po něm už nikdo nesháněl. S majorem Šmrhou jsem se za celý rok potkal jen párkrát, ale ten si už ani nějakého frajtra nepamatoval a nadporučík Horbas už snad ani u praporu nebyl. Později, když jsem se s Jirkou Menclem potkal, to jsme byli u něj s Janou na návštěvě v Pardubicích, mi řekl, že když byl na cvičení tak se mluvilo o tom, že Horbas odešel z armády a vedl ve Vimperku v důstojnickém sídlišti sámošku a že měli s Kopáčikem nějaké problémy se šmelinou s chlebem. Něco na tom asi bude, protože by to Jirka jinak neřek. No a jinak z toho vyplývá, že Rakušani můžou děkovat za svůj režim taky mně, protože já jsem jim ho už tenkrát uznal a byl jsem jim nakloněn.

5. 11. 1959
Úterý na stráži. Dnes taktika. Nic zvláštního. Naši nepíšou. Moc jsem dnes nepřemýšlel jako jindy, ale teď mi to zas leze do hlavy. Nevadí, budu se rvát, vždyť to za to stojí.

Jedním z úkolů deváté roty záložáků byla taky strážní služba. A když byli ve stráži záložáci, tak to tady bylo znát. Ono totiž složení záložáků bylo různorodé. Přicházeli k nám hlavně výhodňáry, jak se jim říkalo, cikáni, bývalí pohraničníci, kteří měli třeba několik zadržení narušitelů, partyzáni ze Slovenského národního povstání i ti ostatní, ale taky důstojníci degradovaní na vojíny- bůhví proč, inženýři s vojenskou hodností „vojín“, prostě lidi všech kategorií a vzdělání. Třeba jsme tam měli majora, který měl rychlý postup do této hodnosti a najednou byl degradovaný na vojína. Byl to hrozně chytrý chlap a uměl celou Odyseu nazpaměť, nevytahoval se na nás a dalo se s ním mluvit. Chlapi, co byli partyzány v SNP se nám na cvičáku dokázali ztratit v korunách stromů, nebo pohraničníci se uměli tak rychle zahrabat, že jsme to ani nepostřehli. Tak tyhle lidi jsme měli učit taktiku a to jak se v boji chovat. No to jsme se ani nesnažili. Ono to bylo každý měsíc stejné. Vyšli jsme na taktické pole, prošli jsme ho jednou tam, zapálili oheň, ti místní došli do hospody pro rum a vařil se grog. Pak se šlo zpátky do kasáren na oběd. Každý měsíc se chodilo na střelnici, předváděla se nová bojová technika a bylo vždy jedno noční cvičení a poplach. Při cestách ze střelnice jsme měli kolikrát i problémy, protože jsme záložáky neuhlídali a oni si schovávali náboje a cestou ze střelnice v lese stříleli po zvěři. Málokdy s námi chodili důstojníci, protože ti se raději vozili autem, tak se z toho nic nedělalo, ale obavy jsme měli, to jo. Pokud byli záložáci ve stráži, tak jsme se nemuseli ničeho bát a taky nikdo nechodil kontrolovat stráže na muničák. Akorát jednou se téhle neopatrnosti dopustil jeden nový poručík a asi si to pamatuje dodnes, jak musel ležet celou noc v kopřivách. Oni se totiž záložáci střídali po osmi hodinách a ne po dvou hodinách, jak bylo předepsáno. Prostě kdo měl noc, tak říkal, ať mu tam nikdo nechodí, nebo bude malér. Že nespal, hlásil telefonem na strážnici a bylo. To se taky nikomu neříkalo.

19. 11. 1959
Uteklo přesně14 dní a tak napíšu to nejdůležitější. Záložáci odjeli 13. 11. potom jsem jel na opušťák já. Byl jsem samozřejmě u Jany. K muzice jsme nešli a taky jsem jí toho moc neřekl, ačkoli jsem si s ní chtěl vážně promluvit. Nepovedlo se mi to a tak to musím odložit na jindy. Nevím jak to všechno dopadne. Jistěže dobře, protože se máme rádi, ale to není všechno aby člověk byl šťasten. Je to tak trochu divná věc. Zkrátka dá to moc přemýšlení a ještě k tomu jejich nevědí, že je mi tak málo roků. Mají mne za 21-letého a to je smůla. Chci si jí vzít, ale až něčím budu a až něco budu mít. Zatím mám jen tolik co má kostelní myš. Jsou to sice divné starosti a je vidět, že jsem hodně zamilovaný. Co se dá dělat. Píšu to jako kdyby to byl účel tohoto sešitu. O vojně se nedá mluvit, protože nic zvláštního se nestalo a máme to za 335.

22. 11. 1959
Včera jsme měli zrychlený přesun. S klidem jsme to zvládli. Četa šla dobře. Není tak hrozná jak se zdála. Divím se jenom staršinovi že i v neděli se mu chce brzo vstát a trapat do kasáren. Holt zvláštní nátura. Dlouho jsem nedostal dopis od Jany. Zavinil to Hary, protože neposlal dopis co jsem mu dal a tak moje malá chudinka čekala dlouho na dopis. Moc mně to mrzí, ale co se dá dělat. Musím čekat.

Hary – jmenoval se vlastně Petr Trutman, ale my mu samozřejmě říkali „Hary Truman“. On si to stejně přinesl z civilu, takže jsme na nic nového nepřišli. Byl to fajn kluk, nosil brejličky, prý nerozbitné se silonovými rámečky, ale stejně je utopil. Prvním rokem byl v naší četě poručíka Klimka a pak druhým rokem dělal pomocníka staršinovi Petrovi Tyrpeklovi u osmé roty. Taky nepodepsal smlouvu do učiliště.

24. 11. 1959
Nic zvláštního se nedálo. Ani včera ani dnes. Jana dnes napsala.

29. 11. 1959
Včera jsem byl na brigádě. Petr jel do Chomutova – jako eskorta.

To nám jednou nastoupil na cvičení záložák, který vyznával Jehovisty. Nemohli jsme ho dostat ani do montérek aby sloužil v autoopravně, když už nechtěl nosit uniformu a ani zbraň. Tak ho po třech dnech přemlouvání poslali s eskortou do Chomutova k soudu a prý dostal tři a půl roku za odmítnutí vojenské služby.
Taky k nám jednou nastoupil na cvičení náměstek z Vimperských tiskáren. Nastoupil jako důstojník a ten nám vyjednal u nich v podniku brigádu. Rozbíjeli jsme tam staré stroje. Kolik jsme si vydělali to už ani nevím, ale asi to moc nebylo a stejně to šlo fondu roty. Hlavní bylo, že jsme dostali vždycky od velitele roty volno a mohli jít do města. V tiskárně jsme dostali i obědy a tak nám nic nechybělo. Jednou jsme toho moc neudělali a ten náměstek se na nás naštval a nedal nám oběd. Tak jsme si šli koupit pár lahví mlíka a pytel rohlíků a posadili jsme se před fabriku a dali se do jídla. Najednou byly plný okna holek z fabriky a hecovali, co že to vojáci mají k obědu. Nakonec nás ten náměstek pozval do jídelny, abychom mu nedělali ostudu a dostali jsme pořádný oběd.
Vimperská tiskárna byla známá svými miniaturami a skládanými knížkami. Tenkrát se tam tiskly korány 1,5x1cm a k nim byla na šňůrce přidělaná malinká lupa, aby se dalo písmo vůbec přečíst. Jednu jsem si přivezl domů, ale už nevím kde se mi ztratila. Taky jsem si dovez pohádkovou knížku o kouzelném křesadle, která byla v angličtině. Ani o té nevím kde teď je.

3. 12. 1959
Je tu komise z hora. Tak se dělá a cvičí.

Ta komise přijela tenkrát na udání záložáka desátníka Maříka. Ten pocházel ze Šumavy odněkud z Kájova a byl lesním dělníkem. Moc chtěl zadýzlovat – být poddůstojníkem z povolání a tak se snažil. Nelíbilo se mu, že se na cvičákách necvičí, že nehoníme ty, pro nás tenkrát starý chlapi po cvičáku nahoru a dolů, a tak to udal. Ale poddůstojníkem z povolání se nestal. Velitel roty mu na to nedal doporučení. To jméno si pamatuju proto, že se mnou chodil do školy Karel Maříků. Oni byli Maříkovi taky ze Šumavy.
Jak už jsem asi psal, tak velitelem deváté roty byl po nadporučíkovi Potužníkovi jmenovaný jeho zástupce nadporučík František (myslím) Honza. Byl to hodnej člověk, ale hroznej skrblík. Měl však svoje koníčky. Sbíral nálepky od zápalek, tak to u něj měli dobrý chlapi ze Sušice, protože si nechali posílat z domova nálepky rovnou ze sirkárny a tak jich i pár dostalo opušťáky, aby taky pro ně mohli dojet. Taky sbíral pohledy z celého světa; byl za každej pohled vděčnej, ale jenom slovy. Jak říkám, hroznej skrblík. Těch pohledů prý měl doma několik vojenských beden. Měl je prý pěkně srovnané a zaevidované. To se potvrdilo, když tenkrát šla v novinách soutěž o českých hradech a zámcích, tak on vyřešil všechny otázky na několik stránek. Musel toho teda vědět hodně, ale jestli něco vyhrál to se nikdy nepochlubil. Dalším jeho koníčkem byla „Síň bojových tradic“. Teda nebyly tam takový voloviny jako v „Černých baronech“, to byl teda náš velitel na jiné úrovni než major Trazky. A jak k nám na cvičení nastoupil nějaký malíř pokojů nebo podobné řemeslo, už měl zajištěno, že se na cvičák ani nepodívá. A když se tam objevil akademický malíř (jmenoval se tuším Málek), tak ten měl zajištěné zaměstnání na celou dobu cvičení a málem se nedostal domů, protože ho velitel roty pořád otravoval a pořád se něco předělávalo. No prostě jsme měli pečlivě vypracovanou SBT, jakou neměli ani v Krumlově nebo v Prachaticích. (Známé pořekadlo:“Vimperk, Krumlov, Prachatice – tři prdele v republice!“- proto to přirovnání.) jinal si nevzpomínám, že by na nás byl velitel roty Honza nějak nepříjemný. Byl sice taky trochu liknavý v povyšování svých poddůstojníků; to jako nás. Byli jsme vždycky povyšováni až jako poslední u pluku a to ještě ne všichni najednou. Bylo to asi tím, že spolu s povýšením jsme měli dostat i větší žold a to on jako známý skrblík těžko nesl. Dokonce přistoupil i na to, že mi místo četaře dá dva opušťáky za sebou a taky jsem je dostal a do civilu jsem šel jako desátník, zatím co ostatní kluci šli jako četaři nebo rotní. Nijak moc mi to nevadilo, protože jsem mohl jet za svou milou a to bylo tehdy pro mně nejdůležitější a pro kluky taky, protože jsem jim vozil z Dynína vždycky pořádnou výslužku všelijakých dobrot. No a do civilu jsem šel v devatenácti jako desátník a takových zase moc nebylo.

Psáno 10. 1. 1960, ale o starém roce
Vánoce za moc nestály. Jedině dárky mi udělaly radost. Byly od našich a Jany.

Na Silvestra jsem byl u Jany. Ani tyhle vánoce jsem tedy nebyl doma. Byly to už třetí v mém životě. A tyhle byly obzvlášť smutné, protože před Vánocemi jsme přijali plný stav záložáků, převážně Slováků, výhodňárů. A tak je jasné, jaká byla asi nálada. Přesto, že byl přísný zákaz na alkohol, protože měl pluk pohotovost, nedalo se to uhlídat. Chlapi se stejně opili a my měli co dělat abysme je udrželi alespoň v rajonu deváté roty a nepustili je do prostoru kasáren. Druhý den ráno přišel zase náš staršina Dořák a kupodivu se snažil všechno tutlat aby nebyl malér.
Na tenhle turnus dorazil taky jeden záložák, kterému bylo asi sedumdesát roků. Když se pak zjistilo, že se na vojenské správě spletli, tak ho chtěl velitel pluku dát odvézt domů svým Gázem. Ale dědula že nepojede a že zůstane s chlapama z jejich vesnice až do konce. Proč by se mněl doma zlobit s bábou, když si může užívat svobody v kasárnách. Tak ho tam tedy nechali, a protože byl něco jako švec, tak na rotě spravoval boty, kterých měl náš staršina ve skladu dostatek na celý měsíc práce.

Rok 1960 – první dny
Do tohoto roku jsme s Janou vběhli ani jsme nevěděli jak. Bylo to cestou z nádraží k nim. Tam jsme se přivítali s Novým rokem. Bylo to príma. Náladu jsme měli o něco lepší než před tím, loni. Nečekal jsem, že tak tento rok přivítám. Ještě ten den jsem byl v kostele. Nevím co mně to napadlo, ale asi jsem chtěl být pořád u Jany. Mám ji rád a Ona mne taky, tak se tomu nediv. Chci si ji vzít, když mne Ona bude chtít, ale musím se učit až budu v civilu. Byl jsem u nich už mockrát a oni jsou na mně moc hodní. Chci aby jela k nám. Bojí se co by prý říkali naši a možná že i toho, že bych té příležitosti zneužil. Její strach je zbytečný. Mám ji rád a na nic podobného nemyslím. Chci s ní být šťastný až se vezmeme a chci aby byla spokojená. Udělám všechno co budu moct abych si ji zasloužil.
Mrzím se na sebe, že neumím tančit a ona tak ráda tancuje. Začínám se to učit a snad se to naučím. Chci ji překvapit, ale to si to někde budu muset zkusit na zábavě. Jestli kluci z Domažlic pošlou pozvánku na svůj ples, chci tam jít už jen kvůli abych se zdokonalil v tanci. Snad mi to nebude mít za zlé, ale jinak ji nebudu moci překvapit a zdokonalit se v základních věcech.

27. 1. 1960
Uplynulo už hodně dní co jsem naposledy psal a hodně se taky změnilo a bylo nového. Abych tedy začal:
Záložáky máme nové, převážně z blízka. Potom, měli jsme zasedání roty neboli pokec s velitelem roty (Potužníkem) než odešel. Vyříkali jsme si toho hodně. Byl jsem tenkrát mrzutý, protože mi kluci rozlepili dopis a za týden mi zase přišel. Každý na tom shromáždění řekl svůj názor. Teď je velitelem roty nadporučík František Honza. Jaký je to se ještě nedá říci. Fakt je, že mně pustil na opušťák do Č.B. Za Karlem. Karel nepřijel. Byl jsem u Jany. Přijela zrovna z Krkonoš, kdy byla na rekreaci. (Klukům tvrdím, že tam ještě je.) Byli jsme spolu u muziky. Brzo jsme šli domů. Odjížděl jsem nerad. Abych nezapomněl, byl jsem taky na konferenci.
Teď tady není nic nového. Začíná se cvičit na PP a zkouší se nějaký pluh na sníh před tankem. Jinak je tu hezky, ale Jana nepíše. Snad napíše zítra. Na výcviku si budeme muset dát bacha, lampasáci nemají Honzu rádi a žalujou, že necvičíme, kanci aby je hrom vzal darmožrouty.

To na nás žalovali důstojníci od jiných rot, kteří se někdy náhodou podívali na svoje vojáky na cvičáku. Tak jsme se chodili se záložákama zašívat kousek dál než bylo zvykem a bylo to. Sice jsme to měli pak zase o kus dál zpátky, ale měli jsme klid.

29. 1. 1960
Včera jsme dostali poplach a šli jsme ven. Chlapi nám z toho marodili. Dostali jsme divnej oběd, na naše poměry moc bohatej. Včera jsem přišel na to, že si už vůbec nevážím našich důstojníků. Jsou to flákači jen někdy se mezi nima vyskytuje chlap. Dneska napsala Jana. Má mně ráda.
Pak jsme měli jít do stráže, ale vojna a bordel to je jedna ruka. Šli za nás průzkumci.

4. 2. 1960 Co bych měl napsat. Pamatuji si toho tak málo. Vím jen, že mám nějakou mizernou náladu.

15. 2. 1960
Záložáci zase odešli a my se připravujeme na přijetí nových. Tahle parta to byli grázlové. Poslední dobu mně moc bolí zuby. Dneska jsem byl u zubaře. Přišel taky slibovaný absolvent. Janu mám pořád rád a možná víc. Chystám se na to, že za ní pojedu. Psal bych jí pořád, když jí nevidím.

Tenhle turnus to byli opravdu vejlupkové. Pamatuju si, že jich dal několik velitel roty do basy a že jsme se dohodli, že nikoho nabudeme navrhovat na povýšení, na které jich hodně čekalo. Bylo totiž zvykem, že nejmíň polovinu turnusu jsme navrhovali na povýšení. Tentokrát ale nedostal nikdo nic a ti co na to čekali byli pěkně naštvaní.

3. 3. 1960
Koncem února (27. a 28.) jsem byl na opušťáku. Samozřejmě že u Jany. Jako jindy jsme si toho moc neřekli, protože když nevím najednou nic. Jsem jen šťastný, že můžu být vedle ní. Mám ji rád a určitě si ji vezmu. Řekli jsme si to už a jinak to ani nemůže být. Vždyť je jediná kterou mám rád a které věřím jako nikomu jinému. Jsem ale někdy až moc bujný a možná že jí ubližuji. Nedělám to naschvál a sám nevím čím to je. Prosím ji za odpuštění. Když jsem byl u nich, četl jsem takovou dost zajímavou knížku o horolezcích – pískařích. Až půjdu domů určitě budu šplhat na skalách jako když jsme byli kluci. V neděli jsem byl s Janou a s Marií vybírat nábytek. Já toho moc nevybral, protože tomu nerozumím a jsem moc malý a chudý pán. Ale přesto to byla hezká neděle i když jsem se na sebe musel mrzet, že nic nemám co bych Janě mohl nabídnout, ani vindru. Já vím, nechodíme spolu protože ona už všechno má jak předepisuje jejich zvyk, ale přeci nemám nic. Hlavně, že mně má ráda a to ostatní, to si vydělám. Pozval jsem jí se mnou k nám aby si prohlídla byt, který nám táta nabízí, ale nevím jestli se jí tam bude líbit. A nakonec jsem přetáhl. Musel jsem. Nechtěl jsem ji kazit zábavu a byl jsem tam taky rád. Byl tam maškarní a moc se mi líbil. Tady mi za to kluci nabízeli 1 den prostý, ale Honza i přes svoji zlost mi dal jen 30 vycházek. Vyšel jsem z toho dost dobře.

1. apríl 1960
Snad se tenhle den moc nehodí na psaní, ale apríl teď neplatí. Měl bych napsat co jsem všechno zažil a nezažil za tu dlouhou dobu. Na co jsem myslel a na co jsem zapomněl. Ba pravda, je to dlouhá přestávka, ale budu se snažit svoji chybu napravit a všechno napsat. Za týden na to co odešli staří záložáci, jsme dostali nové. Není jich moc a jsou to vcelku slušní lidé. Dá se s nimi jednat rozumně, protože si dají říct. Toho jsem hned využil a jsem u nich každé ráno. Úklid je lepší než u minulých, až teď se o něco pohoršil. Musím se snažit abych si odčinil to, co se stalo a mohl brzy jet na opušťák. Pořád se mi stýská po Janě a moc se o ní bojím. Franta Čajan mně tak trochu pomluvil a ona mi delší dobu nepsala. Od něj jsem to nečekal a Janu, tu chápu. Jedno mně však zarmoutilo a donutilo k pořádnému přemýšlení. Napsali mi, že byla u zpovědi a že je jí po ní moc dobře. Nevím co si o tom mám myslet., ale připadá mi to asi tak jako by mi nevěřila a věřila víc farářovi. Slíbili jsme si upřímnost a Jana byla upřímnější k faráři víc než ke mně. Já vím, že je to u nich normální věc jít se vyzpovídat, ale copak já nesmím taky vědět co tu, kterou mám tak rád trápí? Copak na to má snad větší právo farář? Nevím co mám dělat. Mám ji rád, ale tohle se mi nelíbí. Ať mi to odpustí, ale snad mi málo věří? Možná a i více pravděpodobnější je, že se stydí. Je to stud ženy, který nedovolí všechno vypovídat. Vtom případě není ale opravdu na místě a nebo se ještě nemáme pořádně rádi a nerozumíme si. Věř, příteli, mám ji rád a na rozchod s ní nepomýšlím v žádném případě, ale dá nám to práce dost oboum, než si vzájemně pořádně porozumíme a ujednotíme názory. Přesto já však Janičce věřím a mám ji tak rád jako jsem ještě nikoho na světě rád neměl. Pak jsem také přemýšlel o zaměstnání. Nevím ještě co budu dělat, ale chci abych s Janou byl šťastný a ona se mnou. Musím si s ní opravdu popovídat a všechno vysvětlit.

Tak tyhlety věci se mi honily hlavou. Dneska to vypadá legračně, ale jinak je to z pohledu vojáka v kasárnách. No a ten Franta Čajan mně tehdy opravdu naštval, a už nevím, jak se to, o čem jsem s ním mluvil Jana dověděla. Franta sloužil v Kašperkách a nějak se dostal na pár hodin do Vimperka a tak jsme si trochu popovídali a on to pak rozkecal. A jak jsem už psal, tak se rozešel s tou svojí láskou co měl doma a z Kašperek si prý odvezl domů nějakou matku pluku.

Pak jsem měl ještě hodinky ve správě.
No a to by snad bylo všechno co se za ten čas událo. Janu mám pořád stejně rád a cítím, že bez ní být nemohu i když budu mít dost velkou práci ji přesvědčit, ale určitě si budeme rozumět.

9. 6. 1960
To nám to od té doby, co jsem psal naposledy uteklo, že ani sám nevím jak. Vynasnažím se abych zhruba napsal vše, co se událo. Co bylo v dubnu, na to se dost málo pamatuji, ale určitě vím to, že na Velikonoce jsem byl u Jany a myslím, že jsem byl i doma. U Jany to bylo moc hezké, ale přeci jen jsme se trochu pohněvali. Byla to moje vina, ale já jsem to o tom Slovákovi opravdu nemyslel vážně, chtěl jsem doříct v legraci a dopadlo to úplně jinak. Jana se pak na mně celý den zlobila a to mně mrzí ještě dneska. Jsem někdy až moc hloupý a při tom mám tu moji milou tak rád, že si to nikdo nedovede představit. Moc a moc se o ni bojím, ale to já nemohu nijak napravit. Když jsme se s Janou na sebe zlobili, tak mi dala od toho Slováka přečíst ten dopis. Nevím co na to mám říkat ještě dodnes, ale určitě bych mu přelámal nohy, kdyby zase začal otravovat. No a víc si z toho nepamatuju nic.
A teď abych napsal jaké to bylo doma. No přijel jsem sobotu ráno a hned jsem běžel shánět stavební podnik. Našel jsem ho, ale byl jsem zklamán. Na ten můj Děčín jsem čekal něco lepšího, ale co se dalo dělat. Ředitelství podniku bylo přestěhovaný do Ústí nad Labem a tam mně taky z Děčína posílali. Vlak mi však ujel a tm jsem byl namydlenej. A stejně by mi to bylo houbec pomohlo, protože bych se pak v tom zaměstnání, co jsem chtěl mít, musel toulat po světě a to mně už dvakrát nebaví. Chtěl jsem si najít něco stálého abych mohl spokojeně s Janou žít a ne se pořád stěhovat. No a tak jsem v tom Děčíně stejně vůbec nic nepořídil a to mně úplně rozbilo všechny plány. Doma už mně nic nemohlo bavit a tak jsem se sebral a jel hned nazpátek ovšemže tou větší zkratkou za Janou a pak teprve do kasáren.

V tehdejší době hledat práci nebyla taky žádná legrace. Ne že by práce nebyla, ale byla přísná evidence a když jsem řekl, že jsem před vojnou pracoval v JZD, tak s tím nikdo nechtěl nic mít. Doly a zemědělství byly tehdy nedotknutelné. Pak taky existovaly převodky mezi okresy,, bez které se s člověkem taky nikdo nebavil. Nemáš převodku, nemáš práci. Jenomže já do družstva ani na státní statek nechtěl. To by se mnou v Dyníně neztráceli vůbec čas. Tam šlo o to dostat holku ze zemědělství někam do města. To byl taky jeden z důvodů, proč rodiče Jany souhlasili se svatbou.

Zanedlouho na to byl květen. Na oba svátky jsem měl stráž a službu a pak do toho přišlo ještě neštěstí s Helenkou a já byl nuceném jet na pohřeb do Žatce. Jak to bylo skončený tak jsem koukal abych se takticky ztratila nádraží a hurá na vlak za tou nejmilejší. Byl jsem i u ní v kanceláři, ale to není tak důležité. Jak jsem přijel sem do kasáren tak jsem se dozvěděl, že ta naše parta pojede do Boletic a na to mám vzpomínky v hlavě a ty se mi nikdy neztratí. Celým tím odjezdem se mi zkazil opušťák a já se za Janičkou nedostal ani na její narozeniny i 150-tku jsme tam zlomili.

Dobrá voda – Boletice. Opravdu se na to nedá zapomenout. Byli jsme tam odveleni všichni poddůstojníci od deváté roty a nevěděli jsme co se bude dít. Když jsme dorazili na místo museli jsme dlouho čekat, než si nás zavolali k nástupu. Bylo nás tam poddůstojníků docela dost. Dali nám nástup podle pluků od kterých jsme přijeli. Tam jsme dostali přidělené stany a pokyny o programu a stravování s tím, že vše potřebné se dovíme druhý den na nástupu. Tak jsme se ubytovali po dvou ve stanech. Já byl ve stanu s jedním absíkem – doktorem, který toho věděl ještě míň než já a byl hrozně vyděšenej. Šli jsme tedy na večeři pod vedením Petra Fránka.
Druhý den byl po snídani nástup a tam jsme se dověděli, že se jedná o veliké cvičení Varšavské smlouvy, že se bude střílet ostrými náboji. Všude. Dělostřelci, tankysti i letadla. No my jsme měli být palebnými rozhodčími, což znamenalo, že každému bude přiděleno jedno pěší družstvo a my budeme dávat pozor, aby drželi ostře nabité zbraně vždy dopředu, aby se nepředbíhali nebo neopožďovali a stříleli, až jim jejich velitel dá povel. Jenomže to jsme ještě nevěděli, že těmi bojovníky budou povolaní záložáci, kteří byli ještě víc vykulení než nějací bažanti. Naši záložáci byli z Českého Krumlova a vele jim náš známý nadporučík Kratochvíl zvaný Franta Rámus. Celý ten útok, do kterého byly zapojeny všechny zbraně a měl být dlouhý asi 15 kilometrů a taky byl. V té době bylo nádherné letní počasí, teplota kolem 30 stupňů. My, palební rozhodčí, jsme měli jen chlebník, polní lahev a masku. Jenomže ti vojáci, co jsme je hlídali, měli malou polní, zbraně, sumky, celou protichemickou výbavu (masku a atomkecky), polní lopatku a lahev. V té lahvi měli mít vodu, ale protože si to chtěli ulehčit, tak ji většina měla prázdnou. My měli jen lodičku na hlavě a oni museli mít přilbu. A pak to začalo.
Nejdřív byla dělostřelecká a minometná příprava a pak se šlo. Prvních pár kilometrů to ještě šlo, ale jak začala být žízeň bylo to čím dál horší. Nikde nebyla možnost se napít, když už jsme neměli v lahvích ani kapku. Žízeň je jedna z nejhorších věcí na světě. To jsem poznal v Boleticích jako stovky jiných, kteří jsme tam tehdy byli. Nebylo tedy divu, že když jsme narazili na vyjeté koleje plné vody od minulých dešťů, tak jsme se na tu vodu vrhli bez rozdílu šarží. Voják, nebo důstojník, všichni jsme chlemtali tu břečku a byli šťastni, že se můžeme napít. Řídící cvičení každou chvíli zastavoval útok a rovnal útočící řady, které byly v šířce několika kilometrů. Takže, když jsme stáli, tak jsme leželi. První den jsme tedy zvládli polovinu plánovaného útoku a vrátili se do výchozích pozic. To jsme se pak dověděli, že to byl teprve nácvik, který se bude opakovat ještě další dny, a pak ještě jednu noc, protože to měl být noční útok, aby to nakonec před generalitou Varšavské smlouvy bylo bez vady. Vyčerpaní, hladoví, žízniví jsme se všichni vrátili do tábora. Velkou výhodou tábora v Boleticích byly sprchy, kam jsme se vypravily nejdřív. Pak se šlo na večeři a dodnes nevím, podle čeho nás poznali, že nám dali najíst. Asi to bylo jedno, protože tam se nikdo jiný než vojáci nemohl dostat. Další dobrá věc byla v Boleticích vojenská pekárna. Pekli tam kilové šišky chleba, ale tak dobrého, že jen můj táta uměl takový. Vzali jsme si tedy každý dvě šišky chleba a zalezli jsme do stanu. Pak jsme si vzpomněli, že nám nestačí jedna polní lahev a tak jsme si šli do Army koupit každý ještě jednu. A to se nám moc vyplatilo druhý den.
Druhý den byl stejný jako ten předešlý, jen s tím rozdílem, že jsme museli ujít daleko delší úsek. Měli jsme ale už víc pití a tak to bylo lepší. Při jedné přestávce jsme leželi na stráni, hráli karty a čekali na další rozkazy. V tom přijela asi sto metrů od nás veliká Tatra s kanonem, co měl hlaveň jako rouru od fukaru, co se s ním foukalo seno na stoh. Z auta vyskákali vojáci a běhali kolem kanonu jako mravenci. Moc dobře jsme nevěděli co vlastně dělají a najednou všichni utíkali od kanonu zalehli a jeden natáhl dlouhou šňůru a bác. To byla taková rána, že jsme až všichni nadskočili, protože jsme nic takového nikdy neslyšeli. Petr Fránek, který si právě dával svačinu a zrovna si chtěl ukousnout chleba se tak leknul, že si vyvrátil pusu z pantů a nějak ji nemohl zavřít. Nakonec se mu to ale podařilo. Mezitím ti dělostřelci po chvilce rojení zapřáhli dělo za Tatru a odjeli.
Tak jsme přežili i druhý a třetí den a přišel čas nočního útoku. My měli přes den co dělat abychom uhlídali ty záložáky, aby se navzájem nepostříleli a což teprve v noci. A to se ještě museli házet ostré útočné granáty. Ty granáty byly přesně spočítané házet je mohli jen někteří a ty jsme si uhlídali. I když se strachem. Útok se vedl samozřejmě za tanky a tak se naše útočící rota zatoulala kam neměla a ráno jsme se octli úplně někde jinde, něž jsme měli být. Velitelem roty byl ale Franta Rámus a nám to bylo celkem jedno. Hlavně, že se nikomu nic nestalo.
Rota měla taky svého radistu, protože bez spojení není velení. No Franta Rámus mu dal vymyslel volací heslo KARTÁGO. S tím jsme si taky užili, protože ten chudák radista si takovou blbost nedokázal pamatovat a pořád to pletl. Jednou si musel radista odskočit a tak požádal Petra Fránka aby mu tu stanici pohlídal. Jenomže v tu chvíli, když byl pryč někdo volal a Petr to volání přijal slovy:“ Vidím hovno, slyším hovno, jsem po krk ve vodě. Radista se šel vysrat, přepínám“. Jenomže jak to už bývá, to volal nejmíň generál, protože řval do rádia na chudáka radistu, který o ničem nevěd, protože se zrovna vrátil.
Cvičení tedy skončilo a snad i naší zásluhou se nikomu nic nestalo, alespoň u naší roty. Byla to sice hra na válku, ale takovej bordel se hned tak nevidí. A tak jsme se připojili k heslu „Dobrá voda, Boletice - nikdy více!“
Nesmím taky zapomenout, že jsme na tomto cvičení začali stříhat každý svůj metr a měli jsme to tedy za 150 do civilu. Metr jsme už měli dobře připravený, vyzdobený a pomalovaný. Bylo to zakázané, ale stejně bylo fajn ustřihnout každý další den jeden centimetr. Šlo to sice pomalu, ale šlo.

Jakmile jsme se vrátili tak jsem stejně jel, ale musel jsem si trochu zalhat. No a to už v Budějovicích začala spartakiáda. Za týden jsem jel znovu na opušťák ale zase jsem Janu nezastihnul doma tak jsme ji s Marií druhý den hledali po městě. Ona totiž cvičí na spartakiádě. Našli jsme ji a opušťák utekl ani jsme nevěděli jak a já zase musel jet. Teď ještě Jana pojede do Prahy a než přijede to budou pro mne pekelný muka. Bojím se o ni, ale Jana tam jet musí. Jediné co mi zbývá je čekat až se vrátí a doufat. Mám ji rád a věřím jí že je ke mně upřímná. No ale raději budu končit.

Konec vojny – o tom jsem psal až 15. února 1962, tedy po dvou letech. Metr (150 cm) jsme začali stříhat v Boleticích. No a potom už to šlo dost rychle den za dnem až nám ta vojna utekla. Byli jsme na dovolené v Ostravě a taky doma v Děčíně. Konečně jsem se dostal z vojny. Stříhal jsem odtud ani jsem nečekal na zvláštní vlak. Sedl jsem do motoráku a jel do Strakonic a odtud do Budějovic a odtamtud do Soběslavi. Tím moje vojenská anabáze skončila.

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND