TAKTIKA A STRATEGIE
| ČSLA v obraně | ČSLA v útoku | Bojové možnosti | Válečné plány 1945-1990 | Další ... |

ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNY PO ROCE 1945 DO ROKU 1990.

Úvod

Po skončení Druhé světové války velení naší na základě poměrně logického závěru neočekávalo, že by mohl k další válce dojít dříve než za 15 až 20 let a jako vždy bylo vyhodnoceno, že hlavní nepřítel bude opět Německo. To sice procházelo tvrdým procesem demilitarizace a denacifikace a nemělo nic, co by bylo možno považovat za armádu, ale kdo je připraven na nejhorší, nebývá nepříjemně překvapen. Za tuto dobu mělo dojít k úplné obnově jak našeho ekonomického potenciálu tak, a to bylo z pohledu našich vojáků hlavní, armády.

Naše země byla od konce války vedena k nejtěsnějšímu spojenectví se Sovětským svazem, což rok 1948 potvrdil, v nastalé Studené válce naše země stála na té straně barikády, na které stála. Je to neodiskutovatelný fakt a soudit dnes jestli to bylo takové či jiné je ztráta času. Prostě se to stalo a z toho plynulo mnoho, i naše role v možné válce dvou proti sobě stojících vojensko-politických seskupení. 

Československé válečné plány pro prvních 20 let existence poválečného Československa.

Když byl v dubnu 1945 schválen či snad lépe přijat poválečný vládní program pod vlivem okolností, které mi připadají logické, bylo rozhodnuto, že armáda bude vybudována podle sovětských vzorů. Jenže armáda se nebudovala, armáda se vyčerpávala bojovým nasazením proti UPA na Slovensku, zajišťovala odsun obyvatelstva německého původu z bývalých Sudet, a dokonce byla nasazena v národním hospodářství. Cvičilo se málo a bojeschopnost toho zvláštního složence nazývaného armádou byla krajně pochybná. 

Cvičila se pouze taktika menších vojenských těles, operační úroveň se necvičila vůbec. První závěrečné cvičení, tradiční vyvrcholení výcvikového roku jak ho znala předmnichovská armáda, se uskutečnilo až v roce 1947, přičemž z taktického do operačního měřítka přerostlo až v následujícím roce. Pro toto vlákno ale je zásadní, že v této době ještě převládal názor, že hlavním druhem bojové činnosti bude obrana, jejíž vedení se předpokládalo po dobu prvních tří měsíců případného válečného konfliktu. Zde se zatím nic oproti prvorepublikové nezměnilo, tedy ne zásadně.

Únor 1948 vedl k zásadní změně. Naše země se zařadila mezi spojence Sovětského svazu a tím naplnila v prosinci 1943 uzavřenou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Mnoho historiků dnes tvrdí, že od této doby organizaci, výzbroji, výcviku a případném nasazení naší armády během možného válečného konfliktu se začalo rozhodovat v Moskvě. Já o tom mám jisté pochybnosti. Napřed muselo dojít k totální destrukci všeho, co mělo vazbu na západní armády a muselo se pochopit, že spuštěná Železná opona zde není na rok či dva. Jistý pocit vyděděnosti, který si ale naše země způsobila sama, tento proces podle mě koncem roku 1949 nastartoval a následně dotáhl do „vítězného konce“.

Takže zcela jistě je pravda, že od roku 1950 se počítalo s jejím začleněním do společného mnohonárodního operačně-strategického svazu. Podle tradice Rudé armády se tento svaz jmenoval front. Válečné plány v této době předpokládaly tento scénář: 

- provedení obranné operace silami krytu hranice podobně jako v plánech první republiky, za účelem zajištění provedení všeobecné mobilizace

- v boji udržet prostor a vyčkat příchodu Druhého strategického sledu. Je jasné, že v tomto případě šlo o síly Rudé armády – nebo možná už Sovětské armády, nevím totiž, kdy se přejmenovala a jsem líný to hledat. Tyto síly měly připochodovat z vojenských okruhů při západní hranici Sovětského svazu.

- následně by naše armáda vyztužená těmito silami přešla do protiútoku a v průběhu útočné operace obnovila suverenitu našeho státního území, případně i vstoupila na teritorium jižního Německa, maximálně však do hloubky 50 až 60 km. Kdysi hned po vzniku První republiky a naší nově budované armády byl plánován úder na Bayeruth. Do podobné hloubky by asi podle těchto plánů měla obsazovat německé území naše armáda i v nové poválečné době. 

Na základě zkušeností posledních 40 let se očekávalo, že válka bude opět dlouhodobá, trvající i několik let. Možnost vzniku nového ozbrojeného konfliktu byla považována za vlastně jistou, šlo jen o to, kdy to začne. Pokud by zůstalo u tohoto, asi by nebylo možno našemu politickému velení a velení armády nic co moc vytýkat. Tedy pokud zůstaneme v rovině válečných plánů. 

Vojenské operační plány z této doby výše uvedené náhledy akceptovaly. Je znám plán či spíše směrnice pro provedení krytu s názvem „Orel“. Na svět přišla v únoru 1951, a podle tradiční politické preambule by se naše armáda v případě války nacházela na straně mírotvůrců proti imperialistickým agresorům. 

Válka by podle této směrnice začala útokem západních armád na síly Sovětského svazu v NDR – asi za účelem násilného sjednocení rozděleného Německa a potom v Rakousku, kde stále byly rozvinuty sovětské okupační jednotky. Po jejich porážce by protivník pokračoval do Maďarska a dále – a to je pro nás důležité - poté by pokračovala úderem proti Československu. Mělo to vytvořit výhodné podmínky pro konečnou fázi války a to k útoku na samotný Sovětský svaz.

Bojové aktivity proti naší zemi měly probíhat do kříže. 

První směr v ose Regensburg – Plzeň – Praha – Vroclav a 

křížový druhý směr v ose Vídeň – Brno – Katovice. 

Opět to tak nějak evokuje vzpomínky na první republiku a její válčené plány. O tom bych mohl sám napsat malou knihu. 
Naši vojáci měli jasný úkol. Nedopustit proniknutí nepřátelských sil na naše území a pokud se tak stane, zastavit je na hlavním obranném postavení a zde v boji umožnit provedení mobilizace. 

Na tuto směrnici navázal operační plán s názvem „Pěst“. Ten byl schválen také v březnu 1951. Plán se věnuje mimo jiné i pokračování války, ale už ve výrazně větším rozsahu. V něm měla naše mobilizací posílená armáda v obrané operaci porazit nepřítele proniknuvšího na naše území. Poté už v součinnosti se sovětskými silami měla naše armáda provést útočnou operaci na směru Plzeň – Mnichov. Podle tohoto plánu byl cíl poměrně ambiciosní. Za 4 až 5 dnů se mělo dosáhnout řeky Dunaj a vytvořit předmostí na jejím jižním břehu v prostoru Regensburg. Tento plán ale nešel dál a neřešil další možné útočné akce a pominul i to, co by vlastně měly konat posilové sovětské jednotky. Asi v tom neměl nikdo dostatečně jasno. Bylo to příliš nové.

A hlavně-na naší straně se vůbec neuvažovalo o použití jaderných zbraní. 

Jenže díky špionáži podpořené velkým množstvím sympatií, které si Sovětský svaz získal v celém světě včetně USA, byl jaderný monopol USA poměrně rychle zrušen. Sovětská první atomová bomba byla suma sumárum kopií americké implozivní plutoniové bomb, jejíž plány byly získány pomocí špionážní práce jaderného fyzika Klause Fuchse. Ten se podílel na projektu Manhattan. Další vývoj jaderných zbraní vedli akademici Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov. Byly to skvělí vědci a díky informacím od špionážní služby se mohli vyhnout mnoha slepým uličkám. Druhou jadernou mocností se tak v roce 1949 stala tato velká země vedená psychopatickou osobností. První jaderný test v SSSR byl realizován 29. srpna 1949. V roce 1953 Sovětský svaz předběhl USA a jako první vyvinul a otestoval termonukleární zbraň schopnou operačního použití, kterou svět zná pod častěji užívaným názvem vodíková bomba. Ale mělo by být dáno na vědomí, že první test termonukleární nálože provedli USA už v roce 1952. Sovětská nálož z roku 1953 nebyl plnohodnotnou termojadernou zbraní ale bombou částečně užívající termonukleární materiál, jenž mohla být nesena letadlem. Ta ale nebyla čistě termonukleární zbraní, ale kombinovala štěpení a fúzi. První sovětská vodíková nálož byla zkušebně odpálena až v listopadu 1955. Takže i zde se zdá, že SSSR jen dobíhal náskok protivníka. 

USA se do tohoto závodu tedy bez váhání pustily také a tak vzhledem k technickému pokroku ve vývoji jaderných zbraní začaly koncem první poloviny padesátých let obě nosné země proti sobě stojících uskupení budovat mohutné jaderné síly s různými typy nosičů. Síla vyvíjených zbraní rostla a vyvrcholila sovětskou třístupňovou nukleární sestavou nazvanou podle ruské tradice „CAR BOMBA“ o ráži neuvěřitelných100 megatun. Toto nezastavitelné nasycování arzenálů se zákonitě projevilo na změně předpokládaného charakteru možného vzájemného válečného konfliktu obou uskupení.
Píšu o uskupeních, protože v té době už existovaly obě aliance. NATO a Varšavská smlouva. 

Základem fungování NATO se stala Severoatlantická smlouva podepsaná 4. dubna 1949 ve Washingtonu představiteli dvanácti států. Vedle USA a Kanady byly mezi zakládajícími zeměmi Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island.
Klíčovou částí dohody je článek 5, který zaručuje všem členským zemím kolektivní obranu v případě napadení. Tento bod byl míněn především jako varování Sovětskému svazu před útokem na státy západní Evropy. V takovém případě by se totiž za napadené považovaly i Spojené státy, které tehdy jako jediné mohly na takový krok efektivně reagovat. To bylo do té doby řešení kolektivní bezpečnosti nikdy neviděné a jelikož na druhé straně pořád vládla paranoidní osobnost soudruha Stalina, bylo na této straně naznáno, že je to maskované agresivní uskupení. 

A za nějaký čas vznikla Varšavská smlouva. Vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byla reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Já věřím, že tak jak se v té době svět vyvíjel, asi nenašly komunistické elity jiný model reakce na pohyby na západ od Železné opony. Navíc nebylo z jejich pohledu možno nechat bez razantní odpovědi kroky, které se děly na západ od této opony. 

Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. 

Až do této doby byla za hlavní způsob vedení ozbrojeného zápasu považována bojová činnost s použitím konvenčních prostředků, doplňovaná v jednotlivých případech výběrovými jadernými údery. V roce 1950 bylo například na straně USA připraveno k použití v Evropě necelých 30 jaderných zbraní. A tak je pravdou, že od roku 1954 obě strany postupně přešly k plánování všeobecné jaderné války jako jediného způsobu vzájemného střetnutí. Z těchto změn v názorech na možný nový charakter války vyplynuly i nové požadavky na naši armádu od roku 1954 s novým názvem ČSLA tedy Československá lidová armáda. S tímto názvem jsem do ní nastoupil v roce 1979 i já a byla to dlouhé roky moje armáda. Tato armáda reagovala na změny s poměrně velkým elánem a začala se připravovat na válečné střetnutí vedené vždy za použití jaderných zbraní. Asi se to předvídalo, protože hned v měsíci květnu 1954 proběhlo první ukázkové cvičení v protiatomové obraně vojsk pro vedoucí funkcionáře armády a v létě se uskutečnilo první velké cvičení s vojsky. Tehdy se objevil ve služebních předpisech nový signál – „ATOM – ZPRAVA!“… a další jeho varianty. K intenzivnímu výcviku všech složek armády od posledního střelce z pušky po velitele armády za nových podmínek se propracovaly postupy a dodal potřebný materiál v letech 1955-1956. A začalo se tvrdě cvičit.

A jelikož se změnilo vše na stupních dole a nížeji, bylo přistoupeno na základě změněných východisek k vypracování nových operačních plánů. Tyto plány již počítaly s nasazením jaderných zbraní. Jejich konkrétní použití, ale zůstávalo na úvaze a následném rozhodnutí Sovětské armády, která jimi disponovala jako jediná v nové vojenské koalici socialistických států, tedy už zmiňované Varšavské smlouvy. 

Podle sovětské instrukce z května 1955 byly úkoly naší armády v počátečním období tyto: 

- nedopustit proniknutí vojsk nepřítele na území státu a zničit je v příhraničním sražení 

- zabezpečit zasazení hlavních sil Varšavské smlouvy v době od 10 dnů do tří týdnů po vypuknutí konfliktu.

Jako příklad nového válečného plánování naší armády může posloužit operační plán s názvem „Zástava“, vypracovaný v roce 1956 a upřesněný na základě sovětských doporučení o rok později. Podle tohoto plánu, jak pravila úvodní preambule plánu, mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku. 

Útok se opět očekával na dvou směrech:

směr západ-východ ve směru Norimberk – Plzeň – Praha a

směr jih – sever Vídeň – Brno – Katovice kdy se ze strany NATO předpokládalo porušení rakouské neutrality. To pro nás díky výše napsanému není zatím nic nového. 

Pro podporu obranného úsilí se na státní hranici s Německou spolkovou republikou realizoval rozsáhlý plán budování nových linií opevnění. O co šlo? V roce 1946 naše poválečná armáda reaktivovala předválečná opevnění na naší jižní hranici. Šlo o rozsáhlý kus území od obce Umíř u Štipoklas na Plzeňsku až po bratislavskou Petržalku. 

Bylo to několik objektů stálého těžkého opevnění a velké množství objektů lehkých. Tyto objekty měli obsazovat vojáci pěších pluků dislokovaných ve spádové oblasti. 
Tato linie pak byla doplněna pravidelně obnovovanými objekty zesíleného polního opevnění a dělostřeleckou podporu měla zajistit neuvěřitelná směska dělostřelecké samohybné a tažené techniky. 
Tento odkaz stojí za zvýšenou pozornost, po jeho prostudování není třeba více psát,
http://www.streleckarevue.cz/kategorie. ... evneni.pdf

V roce 1952 pak vznikl jediný poválečný pevnostní útvar, nazvaný 8. pevnostní brigáda a ta měla velitelství v Rajhradě. Měla 4 pevnostní prapory: 
1. pevnostní prapor s velitelstvím v Jemnici 
2. pevnostní prapor s velitelstvím v Znojmě 
3. pevnostní prapor s velitelstvím v Pohořelicích 
4. pevnostní prapor s velitelstvím v Malackách 

Celkově měli v péči: 
- 213 objektů stálého lehkého opevnění vzor 36, využito skutečně 71 objektů 
- 849 objektů stálého lehkého opevnění vzor 37, využito skutečně 533 objektů a nakonec 
- 14 objektů stálého těžkého opevnění vzor 36, využito skutečně objektů 

Idea byla jednoduchá: pokud by se nepřítel tedy armády USA a NSR s ostatními spojenci pokusil využít slabosti rakouského Bundesheru a proniknou přes jeho území na naše, měli se tyto objekty obsadit, vyzbrojit, doplnit polními opevněními a dělostřeleckou výzbrojí a zadržet postupující protivníky. Válečně tak měly na základě praporů vzniknout 4 pevnostní brigády vyzbrojené mimo jiné 2176 těžkými kulomety. Měla také pokračovat výstavba nových opevňovacích objektů. 
Celkově mělo jít o: 
- 818 palebných srubů propojených 
- 845 kilometry zákopů, 
- 210 kilometry protitankových minových polí a 
- 206 kilometry protipěchotních minových polí. 

Dále mělo být připraveno: 
- 456 úkrytů pro pěchotu 
- 531 pozorovatelen 
- 3967 okopů pro lehké kulomety 
- 1088 okopů pro tarasnice nebo pancéřovky 
- 765 okopů pro kulomety DŠK v PL verzi nebo minomety 
- 365 okopů pro protitankové kanóny 

Vše se rychle rozběhlo a ještě rychleji skončilo. V roce 1955 byla brigáda zrušena. Objekty pak převzaly pěší pluky spádově dislokované: 
54. střelecký pluk, 50. střelecký pluk v Mikulově, 24. střelecký pluk Znojmo, 60. střelecký pluk Brno a nakonec 9. střelecký pluk. 

Je pravda, že až do roku 1997 existoval útvar pro využití stálých opevnění nazývaný rota osádek těžkého opevnění. Nevím kolik měl lidí, ale skutečně zrušen byl až v tomto roce. 

Vzhledem k tomu, že hlavní obranný směr ale byl veden přes Šumavu, tato opevnění by se obranných operací nezúčastnila. Výše zmíněné objekty armáda opustila v roce 1999. Od roku 1952 probíhala výstavba kolem 2 300 nových pevnostních objektů skládaných z připravených prefabrikátů. V hloubce území probíhala pečlivá rekognoskace možných obranných čar. Zde se předpokládala výstavba linií polních opevnění, což byl úkol pro ženijní zatarasovací brigády. Obranná fáze války se brala velmi vážně a očekávalo se, že naše armáda úkoly splní. 

Případný protiútok našich vojsk měl být veden na západoněmeckém území v omezeném rozsahu maximálně do hloubky několik desítek kilometrů. Na doporučení Generálního štábu Sovětské armády se další průběh útočné operace a postup do hloubky území SRN neplánoval. Zdá se, že v této době se neplánovaly hluboké průniky na území protivníka a spíše šlo o to, přenést boj co nejrychleji na jeho území, aby se minimalizovaly válečné škody na našem vlastním území. 

Obranné boje naší armády mělo podpořit pět sovětských leteckých divizí, pro které se podle dohody z dubna 1955 vyčlenilo 13 letišť. Tato letiště byla připravena na přijetí velkého počtu letadel, jejich ošetřování a doplňování palivem. Současně byly vytvořeny spojovací jednotky pro zajištění letového provozu. Bojovou činnost by naše armáda vedla jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Operační skupina generálního štábu ČSLA se měla stát součástí štábu tohoto frontu, jehož přílet se očekával na letiště v Hořovicích do 8 hodin od vydání rozkazu k přesunu.

Přechod k útočné strategii

Postupné nasycování ozbrojených sil lídra Varšavské smlouvy, tedy SSSR, vedlo k tomu, že se začaly názory operačních plánovačů ve shodě s politickou reprezentací, jejíž podezřívavost se od té Stalinovi lišila jen tím, že nepokračovali ve vraždění vlastního obyvatelstva, výrazně měnit. A to vedlo, k zásadně nové vojenské doktríně. A tato se stala důležitým prvkem i pro operační plánování i u jeho spojenců. Tedy i u nás doma. A tak si musíme přiznat, že i pro naši armádu se stala bojová činnost v podmínkách raketojaderné války pro další období při plánování příprav na vedení případné války doktrínou nosnou. Takže na přelomu 50. a 60. let se nová sovětská vojenská doktrína, schválená v lednu 1960 a považující za rozhodující činitel příští možné války raketojaderné zbraně. 

Hlavním druhem ozbrojených sil se v Sovětské armádě stala raketová vojska strategického určení. Tato dodnes existující složka sovětské a dnes už zase ruské armády oficiálně vznikla v prosinci 1959. Její začátky byly poměrně skromné. V této době disponovala jej velmi malým množstvím mezikontinentálních balistických řízených střel, schopných zasáhnout v krátké době tedy cca do hodiny významná politická a průmyslová centra protivníka na vzdálenost až několika tisíc kilometrů. Obdobnou úlohu na operačním a taktickém stupni mělo raketové vojsko pozemního vojska.

Než budeme pokračovat v tom co se dělo u nás a našeho hlavního spojence, podíváme se k protivníkovi. Někdy mám pocit, že v této době byly v čele změn vojensko-strategického myšlení Spojené státy americké a že druhá strana jej pouze doháněla. Ale nemusí to být tak jednoznačné. V roce 1953 skončila ničivá korejská válka. Jen díky uvážlivosti prezidenta Eisenhowera se nezměnila v rozsáhlý jaderný konflikt. Když velící generál v Tichomoří Douglas McArtur naznal, že už má problému s komunismem dost, navrhl zahájit jaderné bombardování čínských měst. V zápětí by odvolán – v této době to bylo asi pro TOP politickou reprezentaci v USA nepřijatelné. 

Jenže velké ztráty na životech amerických vojáků a jejich spojenců vedly v USA k názoru, že takto plýtvat cennými životy je nepřijatelné a bylo jasně řečeno, že takto se už války řešit nebudou. Jenže zároveň zde byl tlak odpovědnosti za dění ve světě. A bylo rozhodnuto, že těžiště úkoly obrany USA a jejich spojenců a potlačování dalších výbojů komunistického světa převezmou letecké jaderné síly. Ty dostaly naprostou prioritu. Ministr zahraničí Dulles to popsal jako spoléhání se na možnost okamžité odplaty těmi prostředky, které si USA sami zvolí. Ozbrojené složky se podle něj měly přebudovat tak, aby si pro tuto volbu vytvořily potřebné prostředky, ale ne za cenu jejich násobení. Cesta vytvoření velkého jaderného arzenálu měla být i cestou jak ušetřit prostředky. 

Tato nová doktrína byla nazvána „Doktrínou masivní odplaty“. Stále ale mělo jít o reakci na iniciativu protivníka. Byla to jednoznačně první strategická doktrína jaderného věku. Americká reakce tedy nemusela být nutně přiměřená k druhu a velikosti hrozby, ale měla operovat s případným užitím strategických i taktických jaderných zbraní. Tato doktrína měla jako důležitou součást kalkulovanou nejistotu u protivníka- nikdy si neměl být jistý tím, kdy USA sáhnou po krajním řešení, tedy jaderné útočné vlně. Důsledkem mělo být snížení napětí mezi oběma koalicemi - Moskva mohla očekávat, že jakýkoli její pokus o expanzi vyvolá nejrazantnější odvetu. Tuto pozici posilovalo i rozmísťování amerických bombardérů na předsunutých základnách mimo vlastní území USA, které např. z Británie mohly dosáhnout sovětského území asi během dvou hodin. 

Tento přístup byl ještě za Eisenhowerovy vlády na konci padesátých let rozpracován jako koncept „Stupňovaného odstrašování". Byla to odpověď na silnou kritiku nevěrohodnosti koncepce masivní odplaty. Její kritikové tvrdili, že Sovětský svaz a jeho spojenci nevěří tomu, že by USA byly ochotny dopustit zničení svých či evropských měst sovětskými jadernými zbraněmi v jeho reakci na americký útok vyvolaný nějakou sovětskou agresí. Tedy rozumějme: Sověti zaútočí někde v Asii. Proč by měli věřit tomu, že USA zaútočí jaderně na Sovětský svaz a tím vystaví svoji zemi a země svých spojenců jadernému ničení když může jít o ve své podstatě bezvýznamnou epizodu bez velkého vlivu na další dění v obou soustavách? 

Obsahem této koncepce bylo možné užití menšího počtu jaderných zbraní proti vojenským cílům na lokální úrovni. Tímto administrativa vysvětlila, že by nebylo důvěryhodné hrozit strategickou válkou jako odpovědí na různé útoky lokálního charakteru. Reakcí měla být hrozba "taktické nukleární války." SSSR by se podle názoru autorů této koncepce opět stáhl do nečinnosti, protože v této oblasti taktických jaderných zbraní ještě stále citelně zaostával. Tedy i zde se kalkulovalo s nedostatečností Sovětského svazu v počtu a typech jaderných hlavic a v potřebných nosičích. 

Zde musím uvést, že jistá euforie v USA vedla k tomu, že se došlo k období, kdy se začaly zanedbávat pozemní síly. Prioritu dostala tělesa určená k vedení jaderné války a na pozemní vojsko se přestalo dostávat financí. Začala tak jeho stagnace. Tak velké, že USA ztratili schopnost vést efektivně vojenský konflikt bez použití jaderných zbraní. 

Ale čas se nezastavoval a USA musely počítat s tím, že Sovětský svaz buduje vlastní jadrrný arsenál a to tempem, který se brzy vyrovná jejich vlastnímu. Bylo vypracováno několik studií, jak se asi budce vše odvíjet. Výsledkem byl závěr, že USA budou koncem 50. let otevřené ničivým, možná i rozhodujícím útokům sovětských bombardérů. Snížení rizika mohlo napomoci jedině udržení primátu v oblasti vývoje raketové technologie. To ale ještě nevěděli, co se stane v roce 1957. V tomto roce byl vypuštěn Sputnik 1. A tím se objevila raketová hrozba vyšší úrovně. Schopnost dosáhnout oběžnou dráhu kolem Země dával jistotu, že je na cestě mezikontinentální balistická raketa. 

Výsledkem další zadané studie byl závěr, že SSSR bude schopen do roku 1959 provést ničivý raketojaderný útok na USA a jejich odvetné síly. To dosavadní strategii, která na ně spoléhala, učinilo více méně minulostí. Proto zpráva z této studie doporučovala značné rozšíření raketového programu. Cíl byl velmi ambiciozní. Navýšit o 400% produkci raket středního doletu z dříve doporučeného počtu 60 na 240. To už bylo něco, co mohlo zajistit hodně silnou míru obav u protivníka. Mělo také dojít k rozšíření programu zaměřeného na rozmísťování první generace mezikontinentálních raket. USA do konce padesátých let rozmístily svoje mezikontinetální rakety jak na zemi, tak i na dvou prvních ponorkách třídy Polaris. To přineslo zatímní výhodu právě USA. Střely Polaris měly dolet cca 1800 kilometrů a jejich nosiče je mohly skrytě dopravit na jakékoliv v místo v jejich dosahu kolem Sovětského svazu a jeho spojenců – odstrašovací role jaderného arzenálu se na nějakou dobu opět nabyla na významu.

Jenže růst sovětského jaderného potenciálu a přírůstek relativně kvalitních nosičů vedl k střízlivosti a obavám z následků možné jaderné války. To vedlo americké vojáky na konci padesátých, let k přehodnocení stávající doktríny s tím, že USA musejí být schopny potlačit agresi a zvítězit i v lokálních válkách bez operování, byť verbálního, s jaderným potenciálem. Takže se po několika letech potlačovaní rozvoje klasických vojsk a letectva přešlo k jejich opětovnému rozvoji – početnímu, ale zejména kvalitativnímu. Mohlo za to i několik zjištění o dění v Sovětském svazu. Bylo to dílem reálné a dílem jak je u Sovětského svazu dobré práce v utajování pravého stavu a cílenou lží. 

Primo: Na Den sovětského letectva v roce 1955 byl v SSSR v rámci přehlídky v Kubince organizován přelet nových sovětských interkontinentálních bombardérů Mya-4 Bizon. Bylo jich hodně a to přivedlo americké analytiky k závěru, že SSSR bude do konce padesátých let vlastnit 600 až 700 těchto letadel. Toto zjištění vyvolalo dohady a diskuse o americké nedostatečnosti v možnosti úderů letectva - později se ale ukázalo, že letadla při přehlídce létala neustále dokola a jejich reálný počet byl mnohem menší. Dobrá „maskirovka“

Secundo: Vypuštění sovětského Sputniku v říjnu 1957 bylo jen druhotným produktem toho, že Sověti už v srpnu 1957 provedli test interkontinentální balistické střely. I když Američané už rovněž vyvíjeli střely této třídy Atlas a Titan, tyto ještě nebyly ani testovány. To vedlo k závěru, že SSSR rozmístí svoje mezikontinetální střely o několik let dříve než USA a tím by USA byli v roli jednostranně odzbrojené země. Ihned byl zadán vývoj nového radarového systému, který měl varovat před raketovým útokem. Doba varování měla být cca 15 minut před dopadem a to mělo poskytnout alespoň části bombardérů s jadernou výzbrojí vzlétnout a vyhnout se zničení. Později se ukázalo, že sovětští představitelé rozhodli o tom, že nebude produkován vysoký počet interkontinentálních raket první generace. Tyto systémy byly velmi nespolehlivé, nepřesné a nesrovnatelné s americkými raketami stále ve vývoji. To si sovětští konstruktéři velmi dobře uvědomovali a jejich pravdivá hlášení byla tentokrát vzata v potaz. Proto bylo v SSSR rozhodnuto o tom, že pozornost i potřebné zdroje budou vynaloženy do vývoje systémů druhé generace, jejichž výroba již měla být masová. Na konci padesátých let, kdy USA ještě stále neměly rozmístěnou ani jednu mezikontinentální střelu, SSSR rozmístil pouze čtyři střely první generace. Jenže na západ od Železné opony o tom nikdo ani neměl ponětí. Provalilo se to až v roce 1961. Velmi halasným deklarováním údajné strategické převahy Sovětského svazu, Nikita Chruščov částečně eliminoval výhody, které by ze své - v té době jisté převahy - mohly těžit USA. Ještě lepší „ maskirovka“. 

Dnes je moderní a mám obavu i žádané tvrdit, že ofenzivní myšlení bylo nosnou strategií Sovětského svazu a ta druhá strana byla de facto nevinnou obětí, která jen reagovala na hrozbu z této stany. Není to tak úplně pravda jak uvidíme v další kapitole. Ale je naprostou pravdou, že v roce 1955 v SSSR začalo docházet ve vojenském myšlení a plánování k přesunu od konvenčních k jaderným silám a raketovým technologiím.Tak jako i v ozbrojených silách USA.

Sovětští analytici se ve svých úvahách dopracovali k závěru, že se nelze spoléhat na racionalitu či zdrženlivost protivníka. Zvláště nepřijatelné pro ně byly vývody amerických protějšků, že schopnost provedení odvetného úderu odstraší případného útočníka od jeho úmyslu zaútočit a tím zabrání vzniku války. Podle svého vlastního uvažování dospěli k závěru, že ten kdo je schopen udeřit odvetně, to dokáže i jako prví a tím vlastně došli k závěru, že jaderná válka může začít kdykoliv a klidně ji může spustit druhá strana. 

Sovětská jaderná strategie vytvořená v polovině 50. a na počátku 60. let tedy měla za cíl tři cíle:
- ochranu sovětského území, 
- porážku nepřátelských sil a 
- přežití státu. 
V tomto období sovětští vojenští stratégové zdůrazňovali význam jaderných zbraní. Mělo to jasný důvod. Podle jejich názoru mohla jejich mohutná palebná síla a efekt krátkodobého i dlouhodobého působení sehrát rozhodující roli v případné válce.

Co bylo ostré a dnes je kladeno Sovětskému svazu k tíži je to, že se současně s tím předpokládalo, že tyto zbraně budou nasazeny v bojích od samého počátku války se západními protivníky. V jejich úvahách bylo jasně stanoveno, že pro dosažení vítězství mělo být využito momentu překvapení, převzetí a udržení iniciativy. To vyplývalo z toho, že se v podmínkách použití jaderných zbraní nedala očekávat dlouhá válka. Proto byl značný význam věnován předpokladu, že konečný výsledek války může významně ovlivnit její počáteční fáze.

Jednoznačným a asi ne úplně mylným závěrem sovětských analytiků byl předpoklad, že USA jsou připraveny užít proti SSSR jaderné zbraně v rámci překvapivého útoku. Proto byl kladen důraz na ofenzivní i defenzivní síly včetně možnosti provedení sovětského pre-emptivního úderu. Díky jasné a silné americké převaze SSSR riskoval bez pre-empce odzbrojení a porážku; důležitý byl rovněž moment překvapení. Zde ale došlo v jejich úvahách k zásadní chybě. Americká strana díky dobře provedené „maskirovce“ číslo 2, kterou jsem popsal výše, měla úplně stejnou obavu. A tak obě strany na základě špatných závěrů vycházejících ze špatných vstupních údajů dospěli k tomu, že zakalkulovaly do svých plánů možnost zaútočit na druhou stranu pomocí jaderných zbraní jako první. 

Politický význam jaderných zbraní v této době sovětští odborníci vnímali stejně jako jejich americké protějšky. Považovány je za nesmírně důležité nejen z vojenského, ale také z politického hlediska. Schopnost země vyvinout napřed jaderné zbraně a následně balistické střely měla rovněž zvýšit prestiž a vliv Sovětského svazu v mezinárodním měřítku. Je zajímavé, že tyto zbraně byly sovětským, podobně jako americkým, vedením nazírány za prostředek schopný způsobení značných škod nepříteli, za vynakládání mnohem menších finančních nákladů než vyžadují konvenční síly. Chruščov měl rovněž za to, že díky sputnikům protivníci nikdy nezastaví růst síly Sovětského svazu a to i přesto že měl dost informací, které to relativizovaly, že se ze Sovětského svazu stala z vojenského hlediska nejsilnější země světa. A Nikita Chruščov zastával názor, že budoucí případná válka proti Západu bude jaderná a bude trvat pouze několik hodin.

Přesto a to je důležité, Sovětský svaz i v obdobné euforii nad rostoucí silou jeho jaderného arzenálu za podmínek kdy se strategické jaderné síly staly jeho hlavní vojenskou složkou, nic nezanedbal ani ve zvyšování bojové použitelnosti konvenčních sil. V určitém momentu tak došlo k tomu, že při srovnatelném jaderném potenciálu socialistické soustavě zajišťovala převahu mohutná sestava konvenčních ozbrojených sil. A k nim patřila i naše armáda. 

Od počátku padesátých let byla naše armáda budována jako moderně vybavená a vycvičená armáda. Jen taková mohla za využití účinků jaderných zbraní a taktických a operačních výsadků v operační hloubce obrany protivníka dát alespoň nějakou naději pro vedení operací ve vysokých tempech a přenesení bojů již v prvních dnech války do co největší hloubky území protivníka. 

Divize a pluky měly být schopny vést boj samostatně – protivník by nespal a bojoval by tvrdě a nekompromisně. Takže už pluk, co pluk i prapor mohl zůstat v boji úplně sám. Proto už tyto taktické stupně musely být připraveny efektivně využívat výsledků vlastních jaderných úderů a v krátké době dovršit zničení nepřítele. Ke splnění stanovených úkolů musely být udržovány ve vysokém stupni bojové pohotovosti. Z tohoto důvodu se příhraniční divize a vybrané útvary speciálních druhů vojsk nacházely již v míru na počtech přibližujících se válečným stavům, aby byly schopny zahájit bojovou činnost co nejdříve. Tempo útoku mělo činit 60 až 100 km za den. To jsou údaje, které mi berou dech a je škoda že se to ani při cvičeních nikdy nezkusilo – na to je naše území moc malé. Jsem zvědav, jestli to mělo reálný základ nebo to bylo jen zbožné přání. Za rozhodující se považovalo prvních 30 dnů válečného konfliktu, kdy se očekávalo nejintenzivnější použití jaderných zbraní.

I logistická podpora – tehdy nazývaná týlovým a technickým zabezpečením – musela být na výši. U rot, praporů, divizí a tehdy myslím ještě sborů a armád musela zajistit co nejdelší vedení boje. Bylo očekáváno, že polní zásobovací systém se nemusí vůbec podařit rozvinout a vyvedené celky budou muset vybojovat válku jen s tím, co budou mít u sebe. Proto se válečné zásoby u přímo bojujících jednotek a útvarů vytvářely na výši, která by mohla zajistit jejich bojovou činnost na 3 až 5 dní. Poté, co by se ustalo s jadernými údery, by zbytky polního zásobovacího systému snad umožnily další bojovou činnost. Pokud by k jaderným úderům nedošlo vůbec, bylo potřeba zajistit logistickou podporu odražení nepřítele konvenčním způsobem, jeho vytlačení zpět za státní hranici a zahájení rozhodného postupu. Týlaři a technici by museli udržet co nejvyšší stav zásob u přímo bojujících jednotek. Dalo se očekávat, že k užití jaderných zbraní nakonec stejně dojde a nastane varianta vedení války s tím, co mají vojska přímo u sebe. 

Tyto v zásadě nové a přelomové strategické koncepce Sovětského svazu implantované do celé Varšavské smlouvy se projevily i na změně plánovaného nasazení naší ČSLA v případném válečném konfliktu. Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř při projednávání operačního plánu v prosinci 1960 uvedl, cituji, že 

„nový poměr sil dává reálnou možnost v případě rozpoutání války agresorem odpovědět mocným raketonukleárním úderem, který zabezpečí okamžitý přechod k rozhodným útočným operacím“. 

Tedy v tomto roce se stále uvažovalo stylem, že my budeme napadeni jako první. Smysl a cíl těchto rozhodných operací upřesnil při projednávání nové varianty operačního plánu na shromáždění nejvyšších funkcionářů MNO a GŠ v březnu 1965, kdy řekl, cituji:

„Válka bude znamenat konečný zápas socialismu a imperialismu, rozhodný boj obou táborů na život a na smrt, k dosažení základního cíle – zničení jedné ze soustav a definitivní upevnění druhé soustavy. Strategickým cílem vojsk Spojeného velení s největší pravděpodobností bude vyvedení hlavních sil NATO i základních evropských kapitalistických zemí, myšleno Německá spolková republika a Francie z války a obsazení přístavů Atlantského oceánu. Tím bude sledován cíl zamezit přísun podstatnějších sil a prostředků z USA do Evropy a vytvořit výhodné podmínky k vedení druhé, konečné etapy války.“ 

Opět ani slovo o tom, že by měla naše armáda zahájit boj jako první. V čem měla spočívat zmiňovaná závěrečná fáze světového válečného konfliktu, již neuvedl.

Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř a Ministr národní obrany ČSSR armádní generál Bohumír Lomský.

To trochu koliduje s tím, co je dnes považováno za plán agresivní války naší armády a jejích spojenců z roku 1964, a který je vydáván jako důkaz toho, že jsme to byli my, kdo měl válku zahájit.

Po definitivním prosazení ofenzivního pojetí sovětské strategie se v polovině šedesátých let podstatně zvýšily požadavky na útočné zaměření operačních plánů ČSLA, z nichž byla zcela vypuštěna obranná operace a ihned po vypuknutí války se předpokládal postup na území nepřítele. 

Ten plán z roku 1964 praví v bodě jedna, který je věnován hodnocení nepřítele, že z uskupení vojsk NATO a z vyhodnocení výsledků cvičení prováděných velitelstvím NATO je možno předpokládat následující zámysl činnosti nepřítele: TEDY ROZUMĚJME – TOTO SE OČEKÁVALO, ŽE NEPŘÍTEL ZKUSÍ UDĚLAT NÁM.

- překvapivými jadernými údery na hlavní politická a ekonomická centra státu dezorganizovat řízení státu a znemožnit rozvinutí ozbrojených sil

- jaderným ničením vojsk, letišť, komunikačních uzlů a zásobovacích základen významně změnit poměr sil ve svůj prospěch

- současným úderem pozemních sil zničit vojska krytu ČSLA v příhraničním střetnutí a rozvíjet útok tak, aby hlavní uskupení našich vojsk bylo zničeno v západních a středních Čechách

- jadernými údery na objekty v hloubce obrany a vysazením operačních vzdušných výsadků v oblastech Krkonoše, Jeseníky a Moravská Brána zabránit přístupu strategických záloh a vytvořit předpoklady pro úspěšné dosažení cílů operace.

Je škoda, že se nezachovalo hodnocení, které by blíže popsalo, jakéže cíle by takováto operace vojsk NATO měla mít. 
Plán z roku 1964 aby toto katastrofické hodnocení mohl eliminovat, musel akcentovat, že plány na útok na naši zem a simultánně na naše spojence bude odhalen činností - spoluprací našich zpravodajských služeb. 

Jen tak bylo možno naše vojska uchránit před jadernými údery protivníka, provedenými na počátku válečného střetnutí. Včasné informace měly zajistit včasné vyvedení vojsk z mírových posádek do rozptylových prostorů, zde je v rámci možností doplňovat mobilizačními doplňky, materiálem, technikou a intenzivním výcvikem je stmelovat. Díky tomu by měla většina vojska přežít první vlnu jaderného působení nepřítele a pod clonou vlastních jadrných úderů zahájit neprodleně postup za státní hranici na území protivníka. Jelikož stejný postup bylo lze očekávat stejný chod událostí i u protivníka, celé střetnutí by v první fázi mělo charakter střetných bojů velkého rozsahu. Výrazná převaha naší armády by následně měla donutit protivníka k postupnému nasazování záložních svazků do střetného sražení a to by mělo naší armádě umožnit ničit velké masy vojska protivníka po částech. 

Z uvedeného vyplývá, že i když tento plán měl jednoznačně ofenzivní charakter, nevyplývá z něho, že by měl být použít tak, že válku začneme jako první. Ale tento plán protivníka nijak nešetří. 

Od poloviny padesátých let se začala naše armáda nasycovat moderní vojenskou technikou. Do bojových sestav proudily stovky tanků T-54 a T-55, pěchota se měnila na motostřelecké jednotky díky neustálému proudu obrněných transportérů pro její přepravu. Díky tomu se uvažovalo i o vysokých tempech a hloubce útoku naší armády při postupu směrem na západ. 
Jestliže se v roce 1960 plánoval za pět dnů postup do Bavorska na hloubku 100 až 120 km, což odpovídalo skutečným možnostem naší armády, pokud by neutrpěla zásadní ztráty v obranné operaci, tak po rozhodnutí příhraničního střetného boje v roce 1964 byly plánované denní postupy někde úplně jinde. Naprosto klidně plán z října 1964 kalkuloval s překročením Rýna a ovládnutí čáry Langeres – Besancon vzdálené více než 500 km od naší státní hranice za osm dnů od zahájení operací. To je denní tempo postupu kolem 60 kilometrů. Tyto úvahy jsou natolik vzdálené mým znalostem a zkušenostem, že nezbývá než si myslet, že se zde prostě předpokládalo naprosté zhroucení bojových možností protivníka.
Hlavním úkolem naší armády se stalo zničení vojsk NATO v Bavorsku, ovládnutí norimberské průmyslové oblasti a po překročení Rýna rozvíjení útoku na francouzském území. Na strategických válečných hrách, organizovaných sovětskými maršály v polské Legnici, dosahovala vojska Varšavské smlouvy hranic Španělska za 30 až 35 dnů. Na to se dá říci jen jedno – mapa a papír snesou ledasco. 

Tato závratná rychlost, s nímž měl být útok proveden, neumožňovala v daném stavu dislokací Sovětské armády ve střední Evropě společnou bojovou činnost našich a sovětských vojsk v rámci jednoho frontu ihned od zahájení válečných operací. V té době se na našem území sovětská vojska nenacházela. Díky tomu, že naše armáda byla považovaná za armádu velmi kvalitní a to jak spojenci, tak i protivníkem od roku 1961 vytvářela ČSLA samostatný front který měl operovat se 14 pozemními divizemi. Tyto divize byly rozděleny mezi dvě armády, každá měla dvě motostřelecké a dvě tankové divize.

1. armáda: 1. a 13. tanková divize, 19. a 20. motostřelecká divize s posilovými prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem. 

4. armáda: 4. a 9. tanková divize, 2. a 15. motostřelecká divize s posilovými prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem.

Obě tyto armády by byly silou rovnocenné. 

Zbývajících šest divizí tvořilo vševojskovou zálohu frontu. Byly to: 3., 18., 26. a 32. motostřelecká divize a 14. a 17. tanková divize. Záloha byla doplněna 22. výsadkovou brigádou, jednou protitankovou brigádou, protiletadlovou divizí a dvěma samostatnými protiletadlovými pluky. Dále zde byly svazky, útvary a zařízení zabezpečení a služeb. 

Obranu vlastního území měla zajistit 7. armáda protivzdušné obrany státu. Ta byla tvořena dvěma sbory protivzdušné obrany státu. V jejich sestavách byly celkem 4 letecké stíhací pluky, jedna protiletadlová raketová brigáda a jeden protiletadlový raketový pluk, tři protiletadlové brigády a jeden spojovací pluk. 

Podporu bojového úsilí pozemních sil, boj s frontovým letectvem protivníka a část jaderného ničení nepřítele měla nést 10. letecká armáda ve složení jedna letecká stíhací divize, dvě letecké stíhací bombardovací divize, jedna dopravní a výsadková letecká divize, po jednom samostatném bombardovacím leteckém pluku, dělostřeleckém průzkumném leteckém pluku, průzkumném pluku, spojovacím leteckém pluku, spojovacím pluku a dvě letecké technické divize. To představovalo: tři letecké stíhací pluky, šest stíhacích bombardovacích pluků, jeden dopravní výsadkový pluk, dva vrtulníkové pluky a jeden bombardovací pluk. 

Zbytek vojska zůstal pod přímým velením ministerstva národní obrany. Byly to jedna těžká dělostřelecká brigáda, jeden protiletadlový pluk, jeden výsadkový pluk, dva spojovací pluky, jeden radiotechnický pluk, jeden kabelosměrný pluk, pluk dálkových spojů, jeden ženijní pluk, tři silniční brigády, jedna silniční mostní brigáda, čtyři automobilní brigády a jedna brigáda potrubní dopravy PHM, a to jsem skoro doma u kluků palivářských. 

Od velení Varšavské smlouvy v náš prospěch měl operovat smíšený letecký sbor, rozšířený v roce 1962 na leteckou armádu. Naše pozemní vojsko měla posílit v případě zachování neutrality Rakouska jedna jediná motostřelecká divize, která na bojiště měla dorazit z Maďarska. S jaderným působením na nepřítele měl v průběhu prvního hromadného jaderného úderu napomoci svržením 16 jaderných pum těžký bombardovací pluk dálkového letectva Sovětské armády. Dále potom se na našem území měly rozmístit dvě sovětské raketové brigády a ty měla podpořit jedna pohyblivá raketová technická základna. 
Toto působení spojeneckých sil ale mělo nastat až po zahájení nepřátelství a jen tehdy pokud to průběh válečných událostí umožní. Je to dnes asi málo uvěřitelné, ale až do roku 1968 na našem území nebyl ani jeden sovětský bojový nebo zabezpečovací celek. Naše armáda byla budována jako plně soběstačná a výkonná složka. Přes mnoho škod, které na ní napáchalo její z politizování po únoru 1948, odchod množství kvalitních vojáků ze všech bojišť druhé světové války z aktivní služby, se zdá, že to bylo reálné a naše armáda nebyla jen tak něco. To muselo být a zcela jistě bylo pro myšlení vrcholných sovětských politických a vojenských představitelů dost těžké akceptovat. Jejich posedlost kontrolou loajality je příslovečná. A funkci kontrolorů všude jinde plili vojáci Sovětské armády. Jsem hluboce přesvědčen, že tato skutečnost byla jedním z důvodů našeho obsazení armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

Je prokazatelné, že se tento plán studoval a odpovídal tomu, co se cvičilo na rozsáhlých velitelsko-štábních cvičeních v rámci spojeného velení Varšavské smlouvy. Ale nezdá se mi, že by to přesáhlo úroveň válečné hry. Jestli-že, se cvičila válka, která měla vést k porážce západních států a jejich zámořských spojenců, kdy se cvičilo se všemi spojeneckými armádami- tedy mluvím o válečných strategických hrách pro velitele a štáby frontů, je logické, že na úrovni národních armád se muselo pracovat na procvičování úkolů právě těchto národních armád. A jestliže naše ČSLA měla v této válce o bytí či nebytí jedné, druhé nebo spíše obou světových politických soustav, tvořit jeden kompletní samostatný front, musel vzniknout zde probíraný plán takového cvičení. A to si navíc myslím, že jich bylo více, ale jen tento jediný se zachoval. 

To v tomto plánu vidím já. Plán velké strategické válečné hry. Nic víc, ale ani nic méně. Možná kdyby nedošlo v polovině šedesátých let k zásadní změně vojenského strategického myšlení na obou stranách, mohlo toto cvičení projít transformací a stát se oficiální doktrínou. Ale nestalo se tak. Anebo se pletu? Nikdo neví vše. 

Pánové Minařík a Štěpánek ve svých pracích uvádí, že všechna tato cviční jela podle jednoho modelu. Vždy šlo o strategickou útočnou operaci. Vždy za použití jaderných zbraní v masovém měřítku a vždy se zdrcující převahou. Do konce roku 1967 se podle jejich pramenů nikdy necvičila obrana a hlavně – po zaujetí výchozího postavení a po vyhodnocení dění u protivníka, vždy následoval předstihující hromadný jaderný úder a za ním už měla jít lavina konvenčních sil. 
Citovaný a neustále zevrubně probíraný plán pro vedení války naším Československým frontem, který se zachoval v rukopisné podobě, je takto postaven také. Jeho autentičnost jako reálného plánu potvrzuje několik skutečností, které můj pohled na tento plán jako na pouhou válečnou hru zpochybňují. A to dost zásadně. 

Primo: schválil jej samotný vrchní velitel našich ozbrojených sil, prezident československé socialistické republiky, prezident Antonín Novotný. Jeho podpis je víceméně formalita, ale otázka zní, proč by štábní hru byť mimořádného rozsahu podepisoval právě on. 

Secundo: jsou zde podepsáni Ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský, Náčelník Generálního štábu generálplukovník Orakar Rytíř, náčelník operační správy generál major Vitanovský. Dokument sepsal vlastní rukou generál major Jan Voštera. 

Tertio: na štábní hru je to poměrně vyprecizované. 

Pro jasné pochopení obsahu tohoto plánu jsem vypustil úvodní preambule a závěrečné popisové a podpisové části. Soustředil jsem se na to hlavní, plánování bojové činnosti. Konec konců jsem už o úvodních preambulích ledacos napsal. 
Napřed jeden obrázek. Je to fotografie československého válečného hrdiny generálplukovníka Vladimíra Janka, v době účinnosti plánu velitele Československého frontu:

A/ Úkoly pro 1. armádu 
1. armáda ve složení jak bylo uvedeno výše, tedy 19. a 20. motostřelecká divize, 1. a 13. tanková divize s armádními silami, což byly 311. armádní raketová brigáda, 312. kanonová dělostřelecká brigáda, 33. protitanková dělostřelecká brigáda bez 7. protitankového dělostřeleckého pluku, 2. pontonová brigáda bez 71. pontonového praporu, 351. a 352. ženijní prapor 52. ženijní brigády měla stanoven: 
A/ Bližší úkol: V součinnosti s 8. gardovou armádou 1. západního frontu zničit uskupení 2. armádního sboru NSR, 7. armádního sboru USA a rozvíjet útok ve směru Neustadt, Nürnberg, Ansbach a částí sil v součinnosti se svazky 8. gardové armády ve směru na Bamberg. Ke konci dne D 1 ovládnout čáru Bayreuth, Amberg, Schmidmühlen, ke konci D 2 dosáhnout čáry Höchstadt, Schwabach, Heiden. 
B/ Další úkol: Postupovat směrem Ansbach, Krailsheim, Stuttgart; zničit nastupující operační zálohy protivníka a ke konci D 4 dosáhnout čáry mimo Mosbach, Bietigheim, Nütringen. 
C/ Dále být připraveni rozvíjet útok ve směru Stuttgart, Strasbourg, Epinal.
Dělící linie zleva - Poběžovice, Schwandorf, Weissenburg, Heidenheim, Reutlingen 
Velitelské stanoviště - les 1 km jižně Stříbro.
Osa přesunu - Stříbro, Grafenwöhr, Ansbach, Schwäbisch Hall.

B/ Úkoly pro 4. armádu
4. armáda ve složení jak bylo uvedeno výše, tedy 2. a 15. motostřelecká divize, 4. a 9. tanková divize s armádními silami což byly 321. armádní raketová brigáda, 7. protitankový dělostřelecký pluk 33. protitankové dělostřelecké brigády, 71. pontonový prapor 2. pontonové brigády, 92. pontonový prapor, 353. ženijní prapor /52. ženijní brigády
A/ Bližší úkol: V součinnosti s vojsky 1. armády zničit uskupení 2. armádního sboru NSR a rozvíjet útok ve směru Regensburg, Ingolstadt, Donauwörth a částí sil ve směru Straubing, München. Ke konci D 1 ovládnout prostor Schmidmühlen, Regensburg, Passau; ke konci D 2 Eichstätt, Moosburg, Mühldorf.
B/ Další úkol: Postupovat směrem Donauwörth, Ulm, zničit nastupující jednotky 1. polní armády Francie a na závěr D 4 dosáhnout čáru Metzingen, Memmingen, Kaufbeuren. 
C/ Dále být připraveni rozvíjet útok ve směru Ulm, Mulhouse, Besancon. 
Velitelské stanoviště - 6 km severozápadně Strakonice 
Osa postupu - Strakonice, Klatovy, Falkenstein, Kelheim, Rennertshofen, Burgau.

Nejdůležitější část mapy s plánem útoku Československého frontu na západní Evropu

C/ Úkoly pro ostatní síly armády v operaci

C-1/ Raketová vojska frontu 
Raketová vojska frontu v prvním jaderném úderu zničit uskupení vojsk 7. armádního sboru USA, část sil 2. armádního sboru NSR a část sil protivzdušné obrany protivníka.
V dalším hlavní úsilí soustředit na zničení nastupujících operačních a strategických záloh a také nově zjištěných prostředků jaderného napadení protivníka.
Pro splnění úkolů frontu použít:
- na splnění bližšího úkolu 44 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí,
- na splnění dalšího úkolu 42 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí,
- na řešení nenadálých úkolů vytvořit zálohu frontu 10 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí.
Jako nosiče jaderných hlavic sloužila odpalovací zařízení na pásových podvozcích:
- R-30 Luna v roce 1964 zde bylo 21 kompletů 
- R-170 v roce 1964 zde bylo 21 kompletů a 
- R-300 do konce šedesátých let bylo dovezeno 7 kompletů.

Celkově bylo přiděleno 96 hlavic, z toho jich bylo 44 kusů operačně taktického a 52 taktického určení. 

Velitel raketových vojsk převezme samostatné montážní brigády se speciální municí, které budou předány Československému frontu v prostorech: 2 km východně Jablonec a 3 km východně Michalovce.

Použití speciální munice - pouze s povolením hlavního velitele spojených ozbrojených sil, myšleno Varšavské smlouvy

Poznámka: tyto počty jsou naprosto mimo realitu či spíše zdravý rozum. I kdy šlo o ráže podobných té použité v Hirošimě, tedy do 30 kilotun což bohužel nebyla pravda, byly zde možné použití i hlavic ráže 100 kilotun, nedovedu si představit postup vlastních vojsk přes jadernou pustinu obrovský zamořených prostorů. Další otázka, která není a nikdy nebude zodpovězena – co by se stalo s naší zemí při adekvátní odpovědi? Zabýval se tím někdo? Opravdu někdo věří, že toto někdo jako plán mohl brát vážně a ne jen jako hru na tvrdé hochy? 

C-2/ Letectvo
10. letecká armáda ve složení 1. stíhací letecká divize, 2. stíhací bombardovací letecká divize, 34. stíhací bombardovací letecká divize, 25. bombardovací letecký pluk, 46. dopravní letecká divize, 47. průzkumný letecký pluk, 45. dělostřelecký průzkumný letecký pluk měly plnit tyto úkoly:

Prvním jaderným úderem zničit část sil 2. armádního sboru NSR, dvě řídící a naváděcí stanoviště a část sil protivzdušné obrany protivníka. Pro splnění úkolů stanovených frontu použít:
- při plnění bližšího úkolu 10 atomových bomb,
- při plnění dalšího úkolu 7 atomových bomb,
- na řešení nenadále vzniklých úkolů ponechat v záloze frontu 2 atomové bomby.

Poznámka: Zde je opět škoda, že zatím asi nelze dohledat relevantní údaje, jaké ráže by tyto jaderné bomby byly.

Po započetí bojových operací zničit část sil protivzdušné obrany protivníka v prostorech: Roding, Kirchroth, Hohenfels, Amberg, Pfreimd a Nagel, Erbendorf.
Zjišťovat a ničit prostředky jaderného napadení operačního a taktického určení, velitelská a naváděcí stanoviště v prostorech: Weiden, Nabburg, Amberg, Grafenwöhr, Hohenfels, Regensburg, Erlagen. 
V průběhu operace podporovat bojovou činnost vojsk frontu takto: 
v D 1 - 6 vzletů stíhacích bombardovacích pluků, 
od D 2 do D 5 - 8 vzletů stíhacích bombardovacích a bombardovacích pluků denně, 
od D 6 do D 8 - 6 vzletů stíhacích bombardovacích a bombardovacích pluků denně. 
Hlavní úsilí soustředit na podporu vojsk 1. armády.
V součinnosti se silami a prostředky protivzdušné obrany státu, frontu a sousedů přikrýt základní skupení vojsk frontu před údery vzdušného protivníka.

Dopravní letectvo a průzkumné letectvo: 
a/ Zajistit vysazení průzkumných skupin do týlu protivníka a dopravu vzdušných výsadků dne D1 a D2.
b/Zajistit vysazení 22. výsadkové brigády dne D 4 do prostoru severně Stuttgart nebo dne D 5 do prostoru Rastatt nebo dne D 6 do prostoru východně Mulhouse.
c/ Trvale provádět vzdušný průzkum se soustředěním hlavního úsilí na směr Nürnberg, Stuttgart, Strasbourg s cílem odhalení prostředků jaderného napadení a včasného stanovení začátku a směru postupu operačních záloh protivníka.

Úkoly, které měl zajistit náš hlavní spojenec, tedy sovětská armáda byly omezeny co do času a tím i prostoru. Pro naši podporu byla vyčleněna sovětská 57. letecká armáda ve složení:
- 131. stíhací letecká divize, 
- 289. stíhací bombardovací letecká divize, 
- 230. a 733. bombardovací letecký pluk, 
- 48. průzkumný letecký pluk 
Tato se po přemístění v D 1 z Přikarpatského vojenského okruhu na vyčleněná letiště měla vytrvat v naší podpoře do dne D 5 až D 6 pěti armádními vzlety v operační podřízenosti Československého frontu.

Armádě byl stanoven limit spotřeby letecké munice:
- 3 palebné průměry leteckých bomb,
- 2 palebné průměry raket vzduch - vzduch,
- 2 palebné průměry leteckého střeliva,
- 3 armádní náplně paliva.

Bojové úkoly:
- V součinnosti s československou 10. leteckou armádou zjišťovat a ničit prostředky jaderného napadení protivníka, jeho letectvo a místa velení s hlavním úsilím na směr Nürnberg, Strasbourg;
- podporovat bojovou činnost vojsk frontu při překročení řek Naab, Neckar, Rhein a při odrážení protiútoků protivníka;
- podporovat bojovou činnost 22. výsadkové brigády v prostorech jejího vysazení;
- krýt vojska frontu před útoky nepřátelského letectva;
- provádět vzdušný průzkum s hlavním úsilím na odhalování prostředků jaderného napadení protivníka a jeho operačních a strategických záloh v hloubce.
Speciální úkoly obdržel vyčleněný sovětský 184. těžký bombardovací pluk dálkového letectva. Ten měl v prvním jaderném úderu použít jaderné bomby na:
- velitelská stanoviště 2. armádního sboru NSR a 7. armádního sboru USA, 
- 2/40 dělostřeleckého oddílu střel Corporal, 
- 2/82 dělostřeleckého oddílu střel Corporal, 
- 5/73 dělostřeleckého oddílu střel Sergeant 
- základní uskupení vojsk 4. motorizované divize a 12. tankové divize 2. armádního sboru NSR. 
Celkový použitý počet atomových bomb měl dosáhnout počtu 16. Použití speciální munice jen s povolením hlavního velitele spojených ozbrojených sil 

C-3/ Protivzdušná obrana
měla být zajištěna silami dvou uskupení. 7. armády PVOS a vyčleněných sil od 10. letecké armády a spojenecké 57. letecké armády a také silami vojskové PVO, které působily přímo v sestavě československého frontu. 

7. armáda protivzdušné obrany státu tvořená 2. a 3. sborem protivzdušné obrany měla tyto bojové úkoly:

- v součinnosti se silami a prostředky protivzdušné obrany frontu a PVO sousedů v jednotném systému PVO zemí Varšavské smlouvy odrazit očekávané hromadné údery vzdušného protivníka s důrazem na směr Karlsruhe, Praha, Ostrava;

- zabránit provádění vzdušného průzkumu a leteckých úderů vzdušného protivníka na uskupení vojsk, zvláště v prostoru Čechy, na letectvo na letištích, na důležitá politická a ekonomická centra země, a také na komunikační uzly. Hlavní úsilí soustředit na obranu prostorů Praha, Ostrava, Brno a Bratislava;

- od počátku bojových operací vojsk Československého frontu nadále chránit protiletadlovými raketovými vojsky důležité prostory a objekty státu a silami letectva přikrýt objekty frontu hned za útočícími vojsky.
Protivzdušná obrana vojsk frontu tedy frontové letectvo, vojsková PVO a vyčleněné síoy 57. letecké armády měly tyto bojové úkoly:

- od počátku bojových operací frontu se účastnit ve společném systému PVO zemí Varšavské smlouvy všemi silami a prostředky přikrýt hlavní uskupení vojsk frontu;

- v průběhu operací v součinnosti se 7. armádou protivzdušné obrany státu, částmi 10. a 57. letecké armády a protivzdušné obrany 1. západního frontu přikrýt vojska frontu před údery vzdušného protivníka při přechodu pohraničních hor a také při násilném překonávání řek Neckar a Rhein, krýt raketová vojska a místa velení.

C-4/ Úkoly pro výsadkové vojsko, jejichž hlavní složkou byla 22. výsadková brigáda
22. výsadková brigáda být připravena z prostoru mimo Prostějov, Niva, Brodek k vysazení dne:
- D 4 do prostoru severně Stuttgart, nebo dne 
- D 5 do prostoru Rastatt, nebo dne 
- D 6 do prostoru východně Mulhouse s úkolem dobít a do příchodu vlastních vojsk udržet přechody přes řeky Neckar nebo Rhein. 

C-5/ Zálohy frontu
Zálohy frontu vševojskového typu byly tvořeny 3., 18., 26. a naší armády, 32. motostřelecká z Jižní skupiny sovětských vojsk a 14. a 17. tanková divize se soustředí v době D 3 až D 5 v prostorech dle pracovní mapy.

Poznámka – tyto divize byly ve své podstatě výprodej. Například obě záložní tankové divize a tankové pluky záložních motostřeleckých divizí byly postaveny na tancích T-34 s kanonem 85 milimetrů. Jejich bojová hodnota v roce 1964 byla krajně diskutabilní. Těchto tanků naše armáda v roce 1964 měla ve válečných bojových sestavách neuvěřitelných 1120 kusů. je to tak trochu klamání fakty. Uvede se, že naše armáda měla v době platnosti tohoto plánu údernou sílu 3240 tanků. To je hodně. Opravdu hodně. Ale pokud odpočítáme těch 1120 starých téček, jsme na čísle 2 120 tanků a to už vypadá jinak. 
Samotný protivník v našem směru jich měl cca 800 u II. armádního sboru NSR, 835 u VII. armádního sboru USA a 625 u II. armádního sboru Francie. To dává číslo 2 255 kusů tanků a to v případě USA a NSR těch nejlepších co byly k dispozici. Při této de facto paritě tankových sil byl úspěch pozemních bojů krajně nejistý. Tedy podle mého skromného názoru na věc. 
Obdobný vyprodej, byl u druhých sledů i u Polské lidové armády a Národní lidové armády NDR. 

D/ Úkoly pro druhy vojsk

D-1/ Ženijní zabezpečení
6. ženijní brigáda se do D 3 soustředí v prostoru Panenský Týnec, Bor, mimo Slaný v pohotovosti k zajištění překročení řek Neckar a Rhein vojsky frontu. 

D-2/ Ochrana proti účinkům zbraní hromadného ničení
Ve prospěch 1. armády pracoval105. pluk chemické ochrany a pro 4. armádu 101. pluk cemické ochrany. 
103. pluk chemické ochrany se soustředí od D 2 v prostoru Hluboš, mimo Příbram, mimo Dobříš. Hlavní úsilí radiačního průzkumu soustředit do prostorů mimo Hořovice, Blovice, Sedlčany. 
Místa speciální očisty rozvinout v prostorech rozmístění míst velení frontu, 331. frontové raketové brigády a také v prostorech rozmístění záložních divizí frontu.

Poznámka: Zde jasně vystupuje potřeba zajistit dezaktivaci záložních divizí, hlavně těch co by na bojiště měly připochodovat ze Slovenska, ze zamoření které by nasbíraly při postupu přes naše jaderně ničené území směrem k frontě.

E/ Týlové zabezpečení, zdravotní služba a zajištění pohybu vojsk a materiálu

Tady jsem nejvíce doma, byl jsem vojenský logistik, původně týlař a příslušník služby PHM. 
Hlavní úsilí v týlovém zabezpečení soustředit na celou hloubku operace v pásmu útoku 1. armády. Tato armáda tedy asi měla nést hlavní bojovou zátěž. 

Na zabezpečení vojsk 1. armády, 10. letecké armády a posilové sovětské 57. letecké armády na konci dne D 2 rozvinout předsunutou frontovou základnu č. 1 a armádní základnu 10. letecké armády v prostoru západně Plzeň. 

Pro vojska 4. armády rozvinout předsunutou frontovou základnu č. 2 v prostoru jižně Plzeň. 

Polní produktovod rozvinout ve směru Roudnice, Plzeň, Nürnberg, Karlsruhe a využít ho pro dodávku leteckého paliva. Úkol plní 1. brigáda potrubní dopravy PHM. 

Spotřebu materiálních prostředků na operaci plánovat:
- munice 45 000 t,
- pohonné hmoty a maziva 93 000 t,
- z toho letecké pohonné hmoty 40 000 t,
- raketové pohonné hmoty:
- okysličovadlo 220 t,
- raketové palivo 70 t.

Automobilní dopravou frontu zásobovat vojska během operace mělo jít celkově o 70 000 t nákladu. To byl úkol pro 1., 2., 3. a 4. silniční automobilní brigádu. Brigády byly zřízeny jako rámcové v roce 1961 a celé stály na mobilizovaných silách prostředcích. 

Dopravními prostředky vojsk přivézt 58 000 t nákladu. Toto byl úkol pro 2., 11. a 12. automobilní prapor, 81. cisternový prapor a 11. silniční prapor určený pro údržbu přísunových odsunových cest u 1. armády. Pro 4. armádu to byl úkol pro 30., 47. a 48. automobilní prapor, 49. cisternový prapor a 14. silniční prapor určený pro údržbu přísunových odsunových cest.

Ke konci operace mít u vojsk 80 % pohyblivých zásob.

Ve dnech D 1 a D 2 rozvinout lůžkovou síť pro 10 až 12 000 nemocných a raněných. Celková kapacita polních nemocnic měla dosáhnout 70 000 lůžek. Pro evakuaci raněných byly určeny 175. autobusový zdravotnický prapor u 1. armády a 97. autobusový zdravotnický prapor u 4. armády. Ve prospěch frontu potom měly tento úkol plnit 38., 58., 74., 98. a 99. autobusový zdravotnický prapor.
Ke konci operace rozvinout lůžkovou síť zabezpečující 18 % zdravotnických ztrát frontu.

Obnovu železničních tratí plánovat na směrech: Cheb - Nürnberg nebo Domažlice - Schwandorf - Regensburg - Donauwörth. Úkol měly plnit 11. železniční brigáda s mírovou posádkou v Žilině a jí postavená mobilizovaná 21. železniční brigáda

Za 1. armádou udržovat dvě frontové silnice, za 4. armádou jednu frontovou silnici do celé hloubky operace.
Obnovu silniční sítě měly zajistit 5., 31. a 32. silniční brigáda, 7. silniční mostní brigáda a jí postavená mobilizovaná 8. silniční mostní brigáda. 

Pro vojska Československého frontu Ministerstvo národní obrany ČSSR vyčlení materiální prostředky s předpokladem úplného doplnění za spotřebované zásoby, včetně munice, během operací. Zajištění 57. letecké armády plánovat z materiálních prostředků uložených na území ČSSR pro spojené velení.

F/ Místa velení: 
Velitelské stanoviště frontu od "Č" + 6 hodin - 5 km východně Strašice. 
Osa přesunu - Heilbronn, Horb, Epinal
Záložní velitelské stanoviště - les severně Březová
Předsunuté velitelské stanoviště - les 5 km východně Dobřany
Týlové velitelské stanoviště - Jince - Obecnice
Záložní týlové velitelské stanoviště - mimo Dobříš, Slapy, mimo Mníšek 
Velitelské stanoviště MNO - objekt K - 116, Praha.

Tolik tedy onen plán. Tak je sepsán a tak je uložen v archivech. Více se k němu asi už nedá napsat. Tento plán je dnes hodnocen jako důkaz toho, že naše armáda, která na dlouhé roky byla mojí mateřskou základnou, byla připravena bez vyhlášení války se podílet na nevyhlášené válce a sama zahájit nevyprovokovaný hromadný jaderný s následným konvenčním útokem, který měl zajistit zásadní změny v uspořádání světa, nebo minimálně Evropy. Já s tím nesouhlasím a mám k tomu vícero důvodů. Ale to si nechám až na závěr. 

Je mým zvykem při těchto pracích o československém válečném plánování posuzovat všechno, co se do těchto plánů a jejich obsahu mohlo promítnout. Zde je zajímavé jedno – proč ta nesmírná síla jaderných úderů na protivníka? Bylo to podloženo něčím obdobným na druhé straně, nebo to byl, jak je dnes vykládáno, důkaz agresivní podstaty socialismu? Abych se vtom moc nezamotal, tak se podíváme na jaderné možnosti Československého frontu a těch sil NATO, které stály proti němu. Tolik tedy náš front v roce 1964 a nyní se v druhé kapitole podíváme na stručný přehled jaderných sil obou protivníků.

Pokračování: Jaderné vyzbrojování naší armády a potenciálního protivníka do roku 1970

Pátrač

zveřejněno s laskavým souhlasem

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND