|
TAKTIKA A STRATEGIE
| ČSLA v obraně | ČSLA v útoku | Bojové možnosti | Válečné plány 1945-1990 | Další ... |
ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNY PO ROCE 1945 DO ROKU 1990.
Jaderné vyzbrojování naší armády a potenciálního protivníka do roku 1970
Jak bylo uvedeno v závěru první kapitoly, nyní se podíváme na možnosti jaderného působení na nás a naše spojence v roce 1964 u našich protivníků. Je to nezbytné, jelikož v této době se náš bývalý protivník díky i našim historikům, novinářům a publicistům dostává do role nevinné oběti, která s vyděšeným pohledem dohání rozmach úderné síly naší armády, která měla v případě války bojovat jako samostatný front. Možná se budete divit, čemu náš front a s ním i naše země mohla čelit a je jedno jestli bychom zaútočili první my nebo druhá strany. Zvláště důležité je vysledovat nejen množství a sílu zaváděných zbraní ale i roky zavádění do bojových sestav obou protivníků. A na tom jsem si dal obzvláště záležet.
Jako první část této kapitoly musím uvést pár fakt. Dnes je obvyklé a dělá se vše potřebné pro nalezení „důkazů“ že ten jediný zlý byl Sovětský svaz. Jako hlavní argument je používáno, že šlo o komunistickou zemi, řízenou do roku 1953 šílencem – což je oboje pravda, který měl jediný cíl – vývoz komunismu do celého světa, což už je poněkud diskutabilní. To, že kdysi tuto tezi kominterna měla, neznamená, že to tak mělo být a že o nic jiného SSSR nešlo. Měl své ideologické představy, měl svoje imperiální plány jako každá velmoc, ale paranoidní jadernou velmoc z něj udělal demokratický svět.
Už slyším ten šum. Co to ten blbec zase píše. Kdybych si tím nebyl jistý, nepsal bych o tom.
Už 19. září 1945- pár dní po kapitulaci Japonska, Sbor náčelníků štábů přijal první teze na téma, jak využít jaderný monopol který mají Spojené státy. Byla to direktiva číslo 1496/2, kde se formulovaly základy americké vojenské politiky a 9. října téhož roku byla přijat direktiva číslo 1518 na téma jak pracovat na rozvoji a plánu využití ozbrojených sil. Ta první přímo požadovala, aby se zahodily jakékoliv ohledy proti komukoliv, aby nebylo připuštěno, aby USA dostaly první úder. Byl to asi duch Pearl Harboru. Přímo se zde požadovalo, aby USA byly připraveny, pokud to bude nutné, schopny zasadit první úder sami. Jako hlavní protivník byl označen - kdo jiný, než Sovětský svaz - a měl mu být zasazen preventivní jaderný úder.
To byla jen taková žvanírna. Ale už 30. listopadu 1945 ten samý Sbor náčelníků štábů vypracoval studii, kde byl vypracován scénář prvního jadrného úderu na Sovětský svaz. Mělo být bombardováno 20 sovětských měst.
Byly to: Moskva, Leningrad, Gorkij, Kujbyšev, Sverdlovsk, Novosimbirsk, Omsk, Saratov, Kazaň, Baku, Taškent, Čeljabinsk, Nižnij Tagil, Magnitogorsk, Perm, Tbilisi, Novokuzněck, Groznij, Irkutsk a Jaroslavl.
Plán byl vypracován v době, kdy Sovětský svaz nebyl schopen významnější ofenzivní akce, byl nesmírně vyčerpaný válkou a hlavně neměl čím podobný úder ani udělat sám ani na něj odpovědět. Šlo o detailní variantu prvního úderu a celé se to jmenovalo ‚Charioteer‘.” Pokud se o tom Moskva dověděla, asi zde byly položeny základy její jaderné paranoie. Ale ani toto ještě nebylo nic, čím by se ostřílený diktátor v Kremlu až tak zatěžoval. Ani jeho vojáci z toho nebyli až tak na větvi.
Horší to bylo v roce 1946, kdy v červnu plánovací komise Sboru náčelníků štábů připravila plán jadrného útoku na Sovětský svaz silami strategického letectva. Plán nesl názevPincher a byl členěn na několik dílčích operací s názvy Broiler, Frolic a Harrow a další. V roce 1947 bylo jmenovaným Sborem doporučeno vytvořit vysoce efektivní jaderné úderné síly a vybudovat rozsáhlou síť zahraničních vojenských základen, které by umožnily vést strategické operace proti Sovětskému svazu. Tento model po zlomení jadrného monopolu přijal i potenciální poražený a celý ten proces vytváření podmínek pro totální destrukci světa se rozjel. Kdo je ale prvotním viníkem?
Následovaly plány Trojan, Off- Tackle a konečně více méně definitivní výsledná verze, plán Drop Shot. Na některé se podíváme blíže, i když ne moc. Všechny tyto plány počítaly s mohutným sovětským útokem na západní Evropu, na Blízkém východě a v Koreji. Sice není jasné, jak by to Sovětský svaz, který byl téměř bez použitelné mužské populace a snažil se obnovit zničenou ekonomiku, dokázal, ale budiž. Hlavními úkoly amerických sil mělo být:
- obrana západní polokoule,
- evakuace okupačních sil z Evropy a Koreje,
- obrana Velké Británie a základen v oblasti Káhira – Suez,
- zajištění bezpečnosti na linii Beringovo moře – Japonské moře – Žluté moře, v
- vytvoření základen na Islandu a Azorech
- zničení sovětského vojenského námořnictva.
Západní Evropa i Korea měla být po krátkém ústupovém boji ponechána Sovětům. S touto alternativou počítaly Spojené státy neveřejně – asi by se to spojencům moc nelíbilo - až do poloviny padesátých let. To by se dalo nazvat první fází války.
V druhé fázi mělo rychle následovat strategické bombardování jadernými zbraněmi, které mělo rozhodnout válku ve prospěch Západu. V roce 1948 bylo rozhodnuto použít část atomových zbraní i na zpomalení sovětského postupu v Evropě. Jak bylo napsáno v plánu Off- Tackle, cituji:
“strategická vzdušná ofenzíva za pomoci atomových a konvenčních bomb začne v nejbližším možném termínu ihned po vypuknutí nepřátelství. Tato ofenzíva bude zacílena na klíčové elementy sovětské válečné kapacity a na zpomalení sovětského postupu v západní Euroasii. Operační a logistické zásobovací priority budou ustaveny tak, aby bylo umožněno co nejrychlejší spuštění tohoto úsilí.”
Podotýkám, že Sovětský svaz v této, době nemohl žádnou válku tohoto rozsahu plánovat – bez jaderných zbraní by to bylo šílené tak, že to nelze připsat ani Stalinovi. A tak i zde byl SSSR s předstihem pasován do role agresora a bylo plánováno jeho jaderné zničení, či možná v lepším případě jen zásadní poničení.
Na druhou stranu musíme čestně přiznat, že i tyto plány vařily z vody.
Za prvé, neexistovaly jasné cíle, kterých by bylo třeba v konfliktu dosáhnout.
Za druhé neexistovala přesná a jednoznačná rozhodnutí o metodě použití nukleárních zbraní. Kvalitativně nová zbraň – jaderná bomba – byla “napasována” do staré doktríny konvenčního strategického bombardování a zkušeností druhé světové války. Tedy strategicky to bylo nic moc. Jen lavina letadel.
Za třetí se ukázalo v roce 1948, slabé pozemní síly západních spojenců by nedokázaly udržet letecké základny v bezpečí před Sověty a jejich spojenci po dobu, která byla nutná pro provedení plánovaného strategického bombardování.
Za čtvrté a to je hlavní - neexistoval dostatečný počet atomových bomb a jejich nosičů pro provedení požadovaných atomových úderů. Pár čísel:
- v roce 1945 měly USA 6 jaderných bomb
- v roce 1946 11,
- v roce 1947 32,
- v roce 1948 110
- v roce 1949 235.
Ale už plán Brojler ze srpna 1947 počítal se zhruba 400 jadernými údery. Jiné údaje tomuto plánu přisuzují jen 70 těchto úderů. V obou případech je jasné že tyto plány měly asi začít fungovat později, než byly sepsány.
Upřesněný plán Charioteer počítal k 1. dubnu 1949 s použitím 133 kusů jaderných bomb na 70 sovětských měst. Třeba na Moskvu jich mělo být shozeno 8. A Američané si vypočítali, že by bylo přímo zabito 2,4 milionu lidí a 4 miliony mělo být zraněno. To jsou kalkulace vskutku plné humanistických idejí podložených demokratickým podhoubím plánující společnosti. Opět říkám – jestli to Sověti věděli a já jsem hluboce přesvědčený, že ano, pokud do té doby paranoidní nebyli, nyní už být museli. K tomuto datu totiž pořád neměli nic, čím by mohli něco takového provést komukoliv oni.
A neuteklo ani 8 měsíců a na světě byl plán Trojan. Podle tohoto plánu měla nová válka vypuknout už 1. ledna 1950 a na SSSR mělo dopadnout 300 jaderných pum. Ale opět bylo spočítáno, že ani takový jaderný holocaust Sovětského svazu a jeho spojenců by je nemusel porazit. Bylo tedy rozhodnuto zrychlit výrobu jaderných pum, aby se mohlo bombardovat ještě více. Vězte, že pořád píšu o době, kdy měly USA jadernou bombu jako jediní na světě. A plánovalo se dál, jen se prášilo. Šli další plány jako plán Half-moon, Fleetwood nebo Double Star.
Zajímavý byl plán s názvem Drop shot. Ten počítal, že válka vypukne v roce 1957, jak jinak útokem SSSR a jeho spojenců na celý svět. A mělo být v prvním úderu použito 300 jaderných bomb a 29.000 vysoce explozivních bomb na 200 cílů ve 100 sovětských městech. Mělo být zničeno 85% průmyslového potenciálu Sovětského svazu jediným tahem. Z tohoto počtu se mělo 75 a 100 jaderných zbraní použít na zničení sovětského letectva ještě na zemi. Počet mrtvých byl tentokrát vypočítán na 8 až 9,5 milionu a raněných asi na 22 milionů. Následně mělo 164 divizí NATO zaútočit od západu a od jihu, Sovětský svaz poradit, rozdělit na 4 okupační zóny a vytvořit okupační režim. I když si neumím představit, kde by se ty divize asi tak sebraly, asi se to nějak plánovalo pokrýt.
Opět musím podotknout: V této době existovala Varšavská smlouva jen dva roky, teprve se konstituovala do vojenské koalice. Množství jaderných zbraní bylo malé a tím i schopnost někoho takto masově napadnou iluzorní. Ovšem díky kvalitní práci našich novinářů, publicistů, politiků a historiků je většině lidí u nás vše jasné – viník je jediný: Sovětský svaz a jeho spojenci jsou vinni hned po něm… no co už s tím….
Vše toto plánování jak masově zabíjet de facto bez možného trestu v podobě jaderné odvety šlo do háje, když sověti odpálili svoji první jadernou nálož. Ale už to nešlo zastavit. Mohl bych pokračovat dále, ale není to cílem této práce. Kdo chce, najde si potřebné informace, je jich k dispozici překvapivě mnoho. A my se nyní podíváme na to, jak se jaderně vyzbrojovala naše armáda a její předpokládaný protivník. A bude to jízda kolegové.
Část A/ Protivník Československého frontu v roce 1964
V čele uskupení našich protivníků stálo velitelství Střední skupiny armád dislokované v Manheimu-Seckenheimu. Toto velitelství mělo ve své podřízenosti 7. armádu USA, která z prostředků jaderného napadení přímo disponovala a ve prospěch vojsk vyčleněných k boji s naší armádou určila 7. armádní sbor, pro který armáda vyčlenila tyto síly a prostředky jaderného napadení:
4. oddíl řízených střel Persching od 41. dělostřeleckého pluku. Střela MGM-31 Persching 1, byla a je operačně taktická střela 2. generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA a Bundeswehru se objevila poprvé v roce 1964. Dolet 185 až 740 km a síla od 1 do 1,5 megatuny. Oddíl disponoval 4 odpalovacími zařízeními. Viz obrázek níže:
1. oddíl řízených střel Redstone od 333. dělostřeleckého pluku. Střela SSM-A-5 Redstone, byla a je operačně taktická střela 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1956. Dolet 90 až 320 km a síla od 350 kilotun do 3,8 megatuny. Oddíl disponoval 4 odpalovacími zařízeními. Viz obrázek níže:
69. a 94 protiletadlová skupina PLŘS Nike Ajax a Nike Hercules. Ta první střela byla čistě konvenční. PLŘS Střela MIM-14A Nike Hercules, byla a je protiletadlová řízená střela druhé generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila v roce 1958. Dolet 160 km a výškový dostup 30 km. Byla schopna nést jak konvenční tak jadernou hlavici o ráži od 2 do 30 kilotun. Skupina jich měla pro mě zatím neznámý počet. Obrázek viz níže:
Přímo proti našemu frontu stál, jak už víme, americký 7. armádní sbor. Ten měl v sestavě 3. a 24. mechanizovanou divizi a 4. obrněnou divizi. Každá tato divize disponovala oddílem dělostřeleckých raket Honst John o 4 odpalovacích zařízeních. Dělostřelecká raketa MGR-1A Honest John byla taktickou střelou 1. generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA a Bundeswehru a francouzské armády se objevila poprvé v roce 1955, vylepšená verze v roce 1963. Dolet 25 nová verze 40 km a síla od 2,5 do 47 kilotun, u nové verze od 2 do 30 kilotun. U francouzských divizí byly jen 2 tato odpalovací zařízení. Obrázek níže:
Každá divize měla i oddíl 155 mm houfnic a 203 mm samohybných houfnic M 110, v poměru 12 ku 6. Takže každá divize měla 4 hlavňové prostředky schopné vypálit jaderný granát o ráži 1,5 kilotuny na dálku až 17 km
V posilovém sborovém hlavňovém dělostřelectvu bylo dále:
5 dělostřeleckých oddílů 203mm samohybných houfnic M 110 výše popsaných, v počtu po 12 kusech
1 dělostřelecký oddíl 175 mm samohybných kanónů M 107, počet zbraní 12 kusů dostřel až 32 km a ráže jaderného granátu 1,5 kilotuny
1 dělostřelecký oddíl 280 mm samohybných kanónů T 131 označených jako M 65. počet zbraní v oddíle 6 kusů, dostřel až 29 km a ráže jaderného granátu od 2 do 45 kilotun. Zbraní bylo vyrobeno celkově 20 kusů, z toho jich bylo v Evropě umístěno 12.
Nejmohutnější dělostřelecký prostředek americké armády- hlavňový – kanón M 65 ráže 280 mm při jaderném testu v Nevadské poušti.
Z raketových prostředků zde byly:
5. oddíl řízených střel Sergeant od 73. dělostřeleckého pluku, což byla operačně taktická raketa 2. generace na tuhé pohonné hmoty. Střela MGM-29A Segeant se ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1962. Dolet 45 až 140 km a síla od 20 kilotun, u nové verze od 2 do 30 kilotun. Každý oddíl měl 4 kusy odpalovacích zařízení. Obrázek níže:
2. oddíl řízených střel Corporal od 82. dělostřeleckého pluku a 2. oddíl řízených střel Corporal od 40. dělostřeleckého pluku. Střela M2A1 Corporal byla operačně taktická raketa 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1954. Dolet 50 až 125 km a síla od 2,5 až 47 kilotun. Oddíl měl 4 odpaloavcí zařízení. Obrázek níže:
1. oddíl dělostřeleckých raket Honest John od 33. dělostřeleckého pluku. Cekově 4 odpalovací zařízení, střely už známe.
Sumarizace:
celkově měly síly americké armády předurčené k boji s naším frontem k dispozici:
jeden oddíl řízených střel Persching, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
jeden oddíl řízených střel Redstone, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
dvě protiletadlové skupiny PLŘS částečně vyzbrojené střelami Nike Hercules
tři divizní oddíly střel Honest John, celkově 12 kusy odpalovacích zařízení
jeden sborový oddíl střel Honest John, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
jeden oddíl řízených střel Sergeant, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
dva oddíly řízených střel Corporal, celkově 8 kusů odpalovacích zařízení
tři divizní baterie 203mm samohybných houfnic M 110 celkově 12 kusů
5 sborových dělostřeleckých oddílů 203mm samohybných houfnic M 110 výše popsaných, celkově 60 kusů
1 sborový dělostřelecký oddíl 175 mm samohybných kanónů M 107, počet zbraní 12
1 sborový dělostřelecký oddíl 280 mm samohybných kanónů T 131, počet zbraní v oddíle 6 kusů.
Takže když to sečteme, tak jen americké síly určené k boji proti naší armádě disponovaly v roce 1964 celkově 36 kusy raketových odpalovacích zařízení schopných jaderného úderu a celkem 90 hlavňových prostředků velké ráže opět schopné vypálit jaderný granát.
Je potřeba si uvědomit, že jde o množství větší, než kdy naše armáda měla k dispozici a většina z nich byla zavedena několik let předtím, než se první prostředek jaderného napadení vůbec objevil na našem území. Dokonce mohu odpovědně tvrdit, že první hlavňové prostředky schopné vypálit jaderný granát, se v ČSLA objevily až v 80-tých letech.
2. armádní sbor armády NSR Bundeswehru s velitelstvím v Ulmu, měl ve své sestavě tyto borové síly a prostředky jaderného napadení:
250. oddíl řízených střel Sergeant, 4 kusy odpalovacích zařízení
240. oddíl dělostřeleckých raket Honest John, 4 kusy odpalovacích zařízení
442 dělostřelecký oddíl 203mm samohybných houfnic M 110, 12 kusů zbraní
Dále měl tento sbor ve své sestavě 4. a 10. mechanizovanou divizi, 12. tankovou divizi, 1. horskou divizi a 1. vzdušně výsadkovou divizi. Každá divize měla:
- oddíl dělostřeleckých raket Honest John, 4 kusy odpalovacích zařízení, tedy celkově 20 kusů odpalovacích zařízení
- jako součást oddílu 155 mm a 203 mm houfnic měla každá divize jednu baterii 203mm samohybných houfnic M 110. Vzdušně výsadková divize těžké dělostřelecké prostředky neměla. Šlo tedy o 16 hlavňových prostředků ráže 203mm
Celkově tedy 2. armádní sbor armády NSR disponoval 28 kusy odpalovacích zařízení dělostřeleckých raket a 28 hlavňových prostředků jaderného napadení.
Armádní sbor Bundeswehru měl pro vedení útočné nebo obranné operace až 140 kusů jaderné munice taktického a operačně taktického charakteru. Když se počátkem šedesátých let NSR připojila do jaderných sil NATO, získal přístup i ke strategickým jaderným prostředkům.
Jak roky šly, byl bundeswehr přezbrojen na rakety LANCE s doletem 112 kilometrů a silou 80 nebo 150 kilotun. Když se potom v NSR objevily rakety Pershing-2 s ráží 220 kilotun, dosáhl celková jaderný arzenál umístěný v Německu počtu 3 500 kusů jaderné munice různého typu, těch typů bylo celkově 21. Nikdy to nebylo horší. Ale pojďme dál.
Jako další a pro případ zahájení války poslední protivník, byla 1. francouzská armáda s velitelstvím v Baden Badenu.
Ve své sestavě měla tyto síly a prostředky jaderného napadení.
301., 302. a 303. oddíl dělostřeleckých raket Honest John, vždy 4 kusy odpalovacích zařízení jako armádní prostředky
Armádu tvořily v prvním sledu samostatný 5. tankový pluk a samostatná 13. mechanizovaná brigáda, 3 mechanizovaná divize a 1. obrněná divize.
Každá divize měla dělostřelecký pluk houfnic 155 mm a v něm jeden oddíl dělostřeleckých raket Honest John, vždy se dvěma odpalovacími zařízeními.
Celkově tedy první francouzská armáda disponovala 16 kusy odpalovacích zařízení dělostřeleckých raket Honest John.
Suma sumarum tedy Československý front musel v roce 1964, kdy vznikl plán útoku na západní Evropu, pokud je tedy chápání tohoto dokumentu správné a ne jen tendenční na objednávku doby, čelit těmto silám a prostředkům jaderného napadení:
80 kusům odpalovacích zařízení dělostřeleckých, taktických a operačně taktických raket
118 kusům hlavňových dělostřeleckých systému stejného určení.
A to jsem zatím uvedl jen prostředky podřízené pozemnímu vojsku. Nyní se podíváme na letecké síly a protiletadlové síly schopné jaderného útoku. Ty byly sdruženy pod 4. spojeným taktickým leteckým velitelstvím v Ramsteinu.
17. letecká armáda USA měla v sestavě:
3 taktická letecká stíhací křídla s letouny F-100D a F-105D s celkově 225 kusy těchto letadel schopných nést jadernou výzbroj.
38. křídlo letounových střel 2. generace s kapalnými pohonnými hmotami, vyzbrojené 18 kusy letounových střel CGM-13C a 54 kusy letounových střel MGM-13B. Dolet střel byl 900 a 2 200 kilometrů a ráže hlavic mohla být od 10 kilotun až 1,1 megatuna. Na území NSR byly umístěny od roku 1959. Jejich obrázky následují.
 
Letounová střela CGM-13C a letounová střela MGM-13B
1. taktické letecké velitelství francouzských vzdušných sil měla ve výzbroji:
2 stíhací bombardovací letecké brigády vyzbrojené celkově 96 letouny F-100D, nosičů jaderných zbraní.
2 letecké brigády PLŘS Nike Ajax a Nike Hercules
Letecké velitelství jih německých vzdušných sil mělo ve výzbroji mimo jiné
73. stíhací letecké křídlo vyzbrojené 50 kusy letounů F-104G nosičů prostředků jaderného napadení.
1. křídlo letounových střel MGM-1C Matador. Šlo o letounové střely 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji jich bylo u křídla celkově 12, dolet 1240 kilometrů a ráže 6 až 100 kilotun. Obrázek níže:
Nakonec zde byla dvě letecká křídla kanadského letectva s celkovým stavem 104 kusů letounů CF-104, nosičů jaderných zbraní.
Celkové počty prostředků jaderného napadení podřízených vojenskému letectvu a protivzdušné obraně potencionálního protivníka byl tento:
475 kusů stíhacích a stíhacích bombardovacích letounů, možných nosičů jaderných pum
84 kusů letounových střel
Část B/ zámysl použití jaderných zbraní proti naší straně barikády.
V dokladu Náčelníka generálního štábu pro Vojenskou komisi obrany při referátu nazvaném „Změny ve složení ČSLA v míru a ve válce provedených v roce 1960 a o novém operačním plánu z 15. 12. 1960“ bylo uvedeno následovné:
Část věnovaná zámyslu použití jaderných zbraní ozbrojených sil NATO při rozpoutání války proti ČSSR a ostatním zemím socialistického tábora měla tři samostatné části:
Primo: vyjmenování, že z prostředků atomového napadení je ve složení pozemních sil:
43 samostatných útvarů
10 divizních jednotek určených vést údery jadernými zbraněmi proti našemu státu. Tehdy to mělo být celkově 282 hlavní a odpalovacích zařízení. Byly to hlavně:
- 2 skupiny balistických řízených střel Redstone
- 2 pluk y a 6 oddílů řízených střel Corporal
- 2 oddíly Lacrosse
- jeden oddíl řízených střel SE 4200
- 12 oddílů raket Honest John
- 6 oddílů kanónů 280 mm
- 12 oddílů houfnic 203,2
- 5 divizních baterií raket Honest John
- 5 divizních baterií houfnic 2003,2
V sestavě leteckých sil zde bylo:
1 křídlo taktických řízených střel
1 skupina taktických řízených střel TM-61 a TM-76 tedy střel MGM-1 Matador a MGM-1 Mace, tak jak jsem je popsal a vyobrazil výše. Celkově bylo v bojových sestavách těchto střel 480 kusů. To je velké číslo.
V sestavě strategických sil vzdušného napadení zde bylo:
250 kusů středních bombardovacích letounů- nosičů jaderných bomb
20 letek balistických řízených střel SM75 THOR, s celkovým počtem 60 kusů odpalovacích zařízení. Tyto střely nesly termonukleární hlavice jednotného typu W-49, o ráži 4 megatuny.
Toto tedy měl protivník v roce 1960 rozmístěno v sestavách vojsk NATO. V tomto roce naše armáda ještě neměla ani jedno jediné odpalovací zařízení operačně taktických raket.
Zde si kladu otázku, jak potom dnes někdo může tvrdit, že naše armáda byla v této době pro někoho na západě hrozbou?
Secundo: zde je hodnoceno, jaký se dá očekávat vývoj při zavádění prostředků jaderného napadení u armády Německé spolkové republiky, Bundeswehru.
Bylo zjištěno, že obnovená armáda této země by měla do konce roku 1963 disponovat:
19 oddíly a 2 skupinami prostředků jaderného napadení s celkovým počtem:
240 odpalovacích zařízení
72 hlavňových prostředků.
Opět připomínám zásadní věc: na našem území v té době – ROK 1960- nebylo ani jedno odpalovací zařízení operačně taktických raket, taktických raket a ani jedna hlaveň schopná odpálit jaderný granát. Jediné co mohlo na protivníka jaderně působit, byly letouny Il-28, které byly do československého letectva zavedeny v roce 1955. Ale i u nich mám jisté výhrady, jak ukážu dále.
Tertio: vyhodnocení jaké cíle na našem území asi bude nepřítel při prvním jaderném úderu ničit.
Zde byl proveden důsledný rozbor objektů, které se mohly a asi by se také staly cílem jaderného úderu. Bylo považováno za vážně jisté, že při prvním hromadném jadrném úderu bude napadeno 40 až 45 objektů za použití 63 až 75 jaderných bomb a náloží s účinností od 10 kilotun do 5 megatun. Z toho:
21 úderů na letiště
30 až 40 na vojska v posádkách
8 na sklady pohonných hmot a munice
4 až 6 na politicko - správní centra, tedy Prahu, Brno, Plzeň, Ostravu, Bratislavu, Pardubice. Vzhledem k nasycenosti bojových sestav protivníka bylo předpokládáno, že do pátého dne války by mohl protivník provést na naše území dalších 200 až 250 jaderných úderů, opět s municí ráže od 2 kilotun do 5 megatun.
S tím co naprosto prokazatelně měly armády NATO v Evropě k dispozici, je to naprosto reálné. A my jelikož v této době jsme neměli čím odpovědět, bychom byli ve své podstatě bezbranní.
Výše uvedený plán a jeho vyhodnocení vnucuje v podání našich stávajících historiků závěr, že jako vazalové SSSR jsme byli ochotni jako první napadnout své západní sousedy. Mám obavu, že v této části této kapitoly popsané síly a prostředky jaderného působení jasně ukazují, že náš potenciální protivník nad naším frontem měl v těchto prostředcích několikanásobnou převahu. Jestli měl tak mírumilovné úmysly, proč potom měl tak velkou jadernou sílu?
A my se nyní podíváme na to, jestli Pátrač nekecá, když zde tvrdí, že naše jaderná síla byla oproti protivníkovi ve své podstatě malá, i když ne bezvýznamná.
Část B/ Taktické prostředky jaderného napadení v naší armádě.
Dne 1. září 1962, byl v naší armádě zřízen při dělostřeleckém učilišti v Martině 1. školní samostatný dělostřelecký oddíl. Byl to první oddíl taktických raket naší armády a byl určen výhradně k tomu, aby sám zvládnul raketovou techniku v provedeních a činnostech, které doposud ČSLA neprovozovala a měl zajistit výstavbu výcvik všech dalších oddílů taktických raket, jak měly být postupně zaváděny do výzbroje našich vševojskových divizí.
První techniku dostal v říjnu 1962, ale operační pohotovosti dosáhl až v srpnu 1963, kdy poprvé odpáliv v SSSR na střelnici kosmodromu Kapustin Jar první ostré rakety. Díky tomu, že byl první, měl v naší armádě jistou výlučnost. Byl vyzbrojen taktickými raketami LUNA a byl první přezbrojen na střely LUNA-M a v roce 1984 na střely TOČKA, opět jako první.
Tím jsem zároveň vyjmenoval jediné tři typy v naší armádě zavedených taktických raket.
Odpalovací zařízení označené jako LUNA, v kódu NATO FROG 3, bylo vyráběno jako OZ 2P16 a bylo modifikací tanku PT-76. Do výzbroje sovětské armády zařazován v roce 196. V ČSLA operoval od roku 1962 ve výcviku, operačně od roku 1963. Jako nosič jaderné hlavice byla dodávána raketa 3R10.
Délka: 10 860 mm
Průměr těla rakety: 415 mm
Startovací hmotnost: 2 287 kg
Minimální dosah: 10 km
Maximální dosah: 32,2 km
Maximální rychlost: 767 m/s
Doba chodu raketového motoru: 4,3 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 500 metrů
Jaderná hlavice: typ 3N14, později 3N74, ráže 30 kilotun.
Celkově bylo dovezeno 21 kompletů těchto odpalovacích zařízení a byly po dvou kusech zařazeny do sestavy samostatných dělostřeleckých oddílů – sdo – u celkově 9 vševojskových divizí, tedy konkrétně u všech osmi divizí 1. a 4. armády a dvě OZ byly součástí jedné druhosledové divize. Jedno OZ sloužilo jako výcvikové. Jako krycí zbraň sloužily samohybné kanóny SD 100.
Jako další zavedený prostředek byl dovezen počtu 10 kusů taktický prostředek, OZ 9K552 LUNA-M. Byl to modernizovaný prostředek LUNA, kdy byl celý komplet umístěn na kolový podvozek ZIL-131LM. V kódu NATO šlo o prostředek FROG-7. Kolový podvozek zvýšil mobilitu prostředku po bojišti a snížil intenzitu otřesů, které při přesunech mohly způsobit nějakou škodu.
Jako nosič jaderné hlavice byla dodávána raketa 9M21B
Délka: 8 950 mm
Průměr těla rakety: 544 mm
Startovací hmotnost: 2 485 kg
Minimální dosah: 15 km
Maximální dosah: 60 km
Maximální rychlost: 767 m/s
Doba chodu raketového motoru: 6 až 12 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 500 metrů
Jaderná hlavice: typ AA-22, AA-38, a AA52 s ráží od 3 do 200 kilotun. Jde o markantní nárůst síly.
Taktické OZ 9K552 LUNA-M, záběr z výcviku obsluh, dobová fotografie.
Celkově bylo dovezeno 10 kompletů do konce 60-tých let, a po vyřazení pásové varianty jich bylo nakonec v armádě 41 kusů. Prvotně těch prvních deset odpalovacích zařízení bylo po dvou kusech zařazeno do sestavy samostatných dělostřeleckých oddílů – sdo – u čtyř tankových divizí. Kde nahradily starší verzi. Ta byla převedena k sdo motostřeleckých divizí, kde došlo k navýšení počtu odpalovacích zařízení v oddílech ze dvou na tři. Celkově byly dovybaveny 4 motostřelecké divize 1. a 4. armády, dva prostředky byly zařazeny v druhém sledu a sloužily pro výcvik. Jako krycí zbraň stále sloužily samohybné kanóny SD 100. Postupně byly zavedeny do všech vševojskových divizí včetně druhosledových, a to po třech kusech v oddíle. V 80-tých letech byly SDO přeznačeny na samostatné raketometné oddíly – srmo – a jako krycí zbraň sloužily raketomety RM-130 na podvozku P-V3S.
Zde bych mohl ukončit, ale nemůžu. Musel bych se k tomu vracet a to se i nechce. Takže dorazíme zbytek taktických raket, i když skočíme až do 80-tých let.
Komplet taktické rakety označené jako 9K79 TOČKA, v kódu NATO značená jako typ Scarab-A, byl a někde i je taktický mobilní raketový komplex krátkého dosahu konstruovaný pro útoky proti pozemním stacionárním cílům. Do ČSLA armády byl zaveden v roce 1984. Tedy krátce před jejím zánikem.
Jako jaderná raketa byla dodávána střela 9M79B.
Délka: 6 400 mm
Průměr těla rakety: 650 mm
Startovací hmotnost: 2 000 kg
Minimální dosah: 15 km
Maximální dosah: 70 km
Maximální rychlost: 1 800 m/s
Doba chodu raketového motoru: 6 až 12 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 160 metrů
Jaderná hlavice: typ AA-60 se stavitelnou ráží od 10 do 100 kilotun.
Jednalo se o velmi sofistikovaný systém s velmi rychlou střelou, vysokou přesností. Jeho zavedení vyvolalo v armádách NATO velké znepokojení.
Komplet 9K79 TOČKA při vojenské přehlídce.
Raketa byla přepravována a odpalována z šestikolového odpalovacího zařízení 9P129 postaveného na podvozku BAZ-5921. Osádka dokázala raketu odpálit do 16 minut od příjezdu do nepřipraveného palebného postavení. Odpalovací zařízení mohlo být znovu nabito asi za 20 minut. Celkově jich bylo dovezeno 8 kusů odpalovacích zařízení. Byly přednostně zavedeny do výzbroje tankových divizí.
Do taktických prostředků jaderného napadení patří také hlavňové prostředky. V roce 1964 se podařilo v Sovětském svazu zvládnout konstrukci a sériovou výrobu jaderných min do tažených a později samohybných minometů ráže 240 mm, do kanónových houfnic ráže 152 mm a kanónu 203 mm. S rážemi 152 mm se v ČSLA nikdy nepočítalo, ale 203 mm jaderná kanónová a 240 mm minometná munice by asi uplatnění mohla najít. V roce 1984 byl u nás zřízen 17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti dělostřelecký oddíl velké mohutnosti tvořený:
+ baterií velení a dělostřeleckého průzkumu
+ 2 bateriemi samohybných kanónů po 4 ks ShK 203 mm
+ 1 baterií samohybných minometů 4 ks ShM 240 mm
Dělostřelecký oddíl velké mohutnosti dislokovaný v Žamberku disponoval nejmohutnější dělostřeleckou výzbrojí bývalé ČSLA, představovanou 203 mm samohybnými kanóny 2S7 Pion a 240 mm samohybnými minomety 2S4 Tulpan. Byly zde dislokované v letech 1984 až 1993. Pár údajů o této netypické technice:
Samohybný kanón 2S7 PION
Samohybný kanón 2S7 PION sovětské výroby a byl velkou raritou v ČSLA. V svém konstrukčním pojetí shrnul vše, co se dalo jednoduše spolu spojit - námořní kanón ráže 203,2 mm s dostřelem cca 37,6 km a prodloužený tankový podvozek. Celková hmotnost 46 tun už nikoho moc nepřekvapí. Jeden kousek je nyní uložen v muzeu v Lešanech. Zde je jeho vyobrazení-ilustrační foto:
ZÁKLADNÍ TTD
- celková hmotnost 46 t,
- délka 13,2 m, šířka 3,38 m, výška 3,0 m,
- max. rychlost 50 km/h, max.
- dojezd 650 km,
- délka hlavně 11,24 m,
- náměr 0 až 60 stupňů a odměr 15 stupňů na každou stranu,
- max. dostřel se standardním střelivem - hmotnost střely 110 kg) 37,5 km, s municí s přídavným pohonem 47,5 km,
- rychlost střelby 1,5 až 2 výstřely/min.,
- osádka 7 + 7 osob - velitel, řidič a operátor v tzv. velitelské sekci v přední časti kabiny, čtyři osoby v tzv. sekci obsluhy za motorem a dalších sedem osob v doprovodném muničním vozidle.
Samohybný velkorážový minomet 2S4 Tulpan
Byl či je sovětský, resp. ruský 240mm samohybný minomet určený k ničení bodových cílů nepřítele. V SSSR se vyráběl od roku 1975. Bojově byl užit v Afganistanu a v Čečensku. Stroj byl do roku 1991 i ve výzbroji ČSLA. A zde máme obrázek:
Základní TTD:
- délka 8,5 m, šířka 3,2 m a výška 3,2 m
- hmotnost 27,5 tuny
- hlavní zbraň minomet ráže 240 milimetrů, pomocná zbraň kulomet DŠK ráže 12,7 mm
-osádka 5 osob
- výkon motoru V-59U 382 kW
- maximální rychlost60 km/hodina
- dojezd 500km
- maximální dostřel trhavou minou F-864: 9 650 m
- maximální dostřel reaktivní minou: 18 000 m
- počáteční rychlost miny F-864: 362 m/s
Tento oddíl nikdy necvičil s jadernou municí, pouze s konvenční. Jestli se skutečně s použitím jaderné munice do těchto prostředků počítalo, nemohu v současnosti doložit relevantním údajem. Ale musím uznat, že šlo o impozantní bojové mašiny. Na internetu je o nich moc a moc videí a vždy to stojí za to.
Jako poslední co je potřeba z taktických prostředků alespoň trochu probrat jsou československé letecké prostředky jaderného napadení. Jako první, co mohlo sloužit jako letecký nosič jadrných bomb, byl letoun Il-28. Tento letoun byl zaveden do výzbroje našeho letectva v roce ve verzích Avia B-228 - shodný s typem Il-28 a Avia CB-228 - shodný s typem Il-28U. Není žádných ověřených zpráv, že by byla v našem letectvu provozována verze Il-28A, tedy verze upravená na nesení jaderné pumy typu Tatiana ráže 30 kilotun. Takže lze s velkou mírou tvrdit, že do zavedení letounů typu SU-7 ve verzi Su-7BKL, Su-7BM a Su-7U,jsme neměli dispozici nosič jaderné zbraně.
Kolega POP ve svém příspěvku věnovanému tomuto stroji na Palbě uvedl, cituji:
"První stroje Su-7BM se u nás objevily v dubnu 1964. Od r. 1966 začaly přicházet stroje verze Su-7BKL a poslední modifikaci Su-7U jsme uvedli do provozu v březnu 1967. Poslední Su-čka letectvo přebíralo v r. 1968. Celkem převzalo letectvo ČSLA 102 kusy Su-7 a zařadilo je do výzbroje 20. sbolp Náměšť n. Oslavou a 28. sbolp v Čáslavi. Su-7 tvořilo také velmi krátkou dobu výzbroj jedné letky 30. bilp v Hradci Králové.
Poslední let Su-7 našeho voj. letectva proběhl dne 10. 10. 1989, kdy došlo k havárii tohoto letounu a následně velitel letectva zastavil provoz typu. Tím aktivní službu Su-7 skončil.
Posledním provozovatelem Su-7 byl 20. sbolp Náměšť n. Oslavou".
Na levé straně trupu na pevném závěsníku mohla být i atomová bomba. Výcvik v jejím nesení a odhazování byl započat v roce 1966. Kolik jich bylo uvažováno mít v pohotovosti, jako nosičů jadrných pum, nevím. Ale myslím si, že to bylo minimálně 16 kusů. Jadernou výzbroj, jak šel čas, mohlo tvořit:
- letecká puma Izd 244, ráže 5 kilotun
- letecká puma 8U46, ráže 5 kilotun
- letecká puma 8U47, ráže 5 kilotun
Ale úplně bez informací nejsem. V roce 1984 bylo rozkazem provedeno rozdělení upravených a s vycvičenými posádkami letounů na rozličná letiště aby nedošlo k jejich zničení jedním úderem celkově 13 letounů a to 10 kusů letounů Su-7BM, dvou kusů letounů Su-7 BKL a jednoho stroje Su-7U z Náměště nad Oslavou na jiná letiště. Pokud 2 až 3 stroje zbyly v Náměšti, asi jsem se trefil. Poslední stroje z „atomové letky“ byly vyřazeny z výzbroje v roce 1986 a 1987 po vyčerpání jejich životnosti.
V další období kdy se zaváděli do armády stroje MiG 23, Su-22 a létalo zde velké množství strojů MiG 21 všech možných modifikací, se dá usoudit že i u nich se uvažovalo o možném využití jako nosičů jaderných bomb. To platí i pro poslední zavedené stroje MiG 29. Jenže všechny tři citované Miginy byl frontové stíhací stroje. Přesto v literatuře lze nalézt možné varianty jejich jaderné výzbroje:
MiG-21. PFM a bis: letecká puma Izd 244, ráže 5 kilotun
MiG-23MF: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun
Su-22UM3K, Su-22M4: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun
MiG29: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun
Nakolik je to pravda, nebudu spekulovat. Mě to sedí akorát u těch Su-22. Ostatní mi přijde jako naprostá blbost.
Část C/ Operačně-taktické prostředky jaderného napadení zavedené v ČSLA.
K 1. 9. 1961 byly zřízeny dvě technické brigády v působnosti Velitelství dělostřelectva MNO. Bylo to krycí označení pro zárodky budoucích prvních dvou těžkých dělostřeleckých brigád, které nesly čísla 311. a 321. Ten nový název jim byl přidělen o rok později. K 1. 1. 1963 byla zřízena třetí, 331. těžká dělostřelecká brigáda. Původně se uvažovalo o zřízení ještě jedné těžké dělostřelecké brigády, ale zůstalo jen u plánu.
Tyto tři brigády potom až do svého zániku působily v operních sestavách jednotlivých armád, tedy u1. a 4. armády a jako frontový útvar.
Jako první byl do naší armády zaveden komplet operačně taktických raket 8K11 na odpalovacím zařízení 8U218. V klasifikaci NATO byl veden jako SS-1A, SCUD-A. Podle dosahu byl označován jako R-170.
Raketa mohla nést jadernou bojovou hlavici o síle 20 až 100 kilotun.
maximální dosah rakety byl 170 kilometrů, s jadernou hlavicí pak méně.
délka střely byla přes 10,5 metru,
průměr hlavice byl do 0,88 metru,
startovací hmotnost 4 400 kilogramů.
Takto OZ vypadalo:
Pásové odpalovací zařízení mělo upravený podvozek děla ISU-152K a dosahovalo rychlost na zpevněných komunikacích kolem 50 km/h a v terénu 25 km/h.
Tento typ prošel jistou genezí a byl modifikován na typ 8K14, s dosahem už 270 kilometrů, na prodlouženém odpalovacím zařízení. Obě varianty používaly pásový podvozek, druhá prodloužený z důvodu delší rakety. Takto to zařízení vypadalo:
Celkem bylo v letech 1961 až 1963 dodáno 16 kompletů 8K11, zařazených do výzbroje armádní 311. a 321. těžké dělostřelecké brigády. První jich obdržela 9, druhá jich obdržela 6 a zbývající 1 byl určen pro Výcvikové dělostřelecké středisko.
Dále potom naše armáda obdržela armáda v letech 1963 až 1965 obdržela celkem 7 kompletů vylepšené verze a ty byly zařazeny k 331. brigádě v počtu 6 kusů a jeden kus byl zařazen opět k Výcvikovému dělostřeleckému středisku.
Obě uvedené rakety byly relativně citlivé na otřesy. Proto bylo rozhodnuto je modernizovat a umístit na kolové podvozky. Nová verze byla označena jako OTR s odpalovacím zařízením 9P117 a vypadalo to takto:
Na počátku sedmdesátých let byly armádní brigády přezbrojeny na kolovou verzi a to 311. těžká v roce 1971 a 321. těžká v roce 1972. 331. těžká byla přezbrojena až v roce 1982 - jeden oddíl a v roce 1985 druhý oddíl. Přezbrojení probíhalo nadále vylepšenou raketu 8K14 s dosahem 300 kilometrů a byla označena v kódu NATO SCUD B.
Základní údaje o střele 8K14
Délka: 11 164 mm
Průměr těla rakety: 880 mm
Startovací hmotnost: 5 862 kg
Minimální dosah: 50 km
Maximální dosah: 300 km
Maximální rychlost: 1 430 m/s
Doba chodu raketového motoru: 70 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 610 metrů
Jaderná hlavice: 9N33 se stavitelným účinkem 10, 20, 40 nebo 100 kilotun.
Jednotlivé raketové brigády tedy v čase disponovaly následující technikou:
311. těžká měla v roce 1969 střely SCUD A ve třech oddílech po třech bateriích, každá měla jedno odpalovací zařízení. V roce 1972 byla přezbrojena na kolovou verzi s týmž počtem odpalovacích zařízení. V roce 1981 byla brigáda reorganizována na dvojkový systém, tedy každý oddíl měl tři baterie po dvou OZ a tím celkový počet OZ u brigády stoupl na 18 kusů. V roce 1985 byl jeden oddíl přezbrojen na úplně nový typ zbraňového systému a to o raketový komplet druhé generace 9K714 „OKA“, v kódu NATO SS-23 SPIDER, označovaný někdy jako R-400. Byly dodány tedy 4 kusy tohoto nesmírně vydařeného zbraňového kompletu. V roce 1988 tedy brigáda disponovala 12 kusy OZ SCUD B a 4 kusy OZ SPIDER, tedy OKA.
321. těžká měla v roce 1969 střely SCUD A, ve dvou oddílech o třech bateriích, kdy každá baterie měla 1 odpalovací zařízení. Tedy jich měla celkově 6. V roce 1971 byla přezbrojena na kolovou verzi, tedy opět SCUD B. V roce 1981 i zde proběhla reorganizace na dvojkový systém a tím počet odpalovacích zařízení vzrostl na 8. V roce 1985 prošla další reorganizací, kdy nově měla 3 oddíly po třech bateriích, každou se dvěma OZ. Tím se počet OZ zvýšil na 12 kusů. Tento stav setrval až do roku 1988. Stále byla vyzbrojena střelami SCUD B.
331. těžká potom měla v roce 1969 střely SCUD B, a v roce 1988 SCUD B ve dvou oddílech o třech bateriích, kdy každá baterie měla 1 odpalovací zařízení. Tedy jich měla celkově 6. V roce 1971 byla přezbrojena na kolovou verzi, tedy opět SCUD B. V roce 1981 i zde proběhla reorganizace na dvojkový systém a tím počet odpalovacích zařízení vzrostl na 8.V roce 1982 byla i tato brigáda přezbrojena na kolovou verzi odpalovacího zařízení.
Na závěr tohoto přehledu o jadrných reáliích na obou stranách nosně k roku 1964 a u ČSLA až do jejího zániku je potřeba udělat dvě věci: představit operačně taktickou raketu systému OKA. Takto to zařízení vypadalo:
Jeho zavedení do výzbroje některých armád Varšavské smlouvy bylo z druhé strany tvrdě kritizováno jako porušení už uzavřených dohod. Jmenovitě smlouvy mezi USA a SSSR o Raketách středního a kratšího doletu. Těžký raketový oddíl 311. těžké byl uznán jako schopen bojového použití po vykonání ostrých bojových střeleb v roce 1986 na Kapustin Jaru.
Odpalovací zařízení OTR 23, 9K714 „OKA“, v kódu NATO SS-23 SPIDER
Jako jaderná raketa byla dodávána střela 9M714B.
Délka: 7 516 mm
Průměr těla rakety: 974 mm
Startovací hmotnost: 4 400 kg
Minimální dosah: 50 km
Maximální dosah: 400 km
Maximální rychlost: 4 Machy
Doba chodu raketového motoru: 70 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 160 metrů
Jaderná hlavice: 100 kilotun.
Jednalo se o velmi sofistikovaný systém s velmi rychlou střelou, vysokou přesností. Jeho zavedení vyvolalo v armádách NATO velké znepokojení.
Celkově naše armáda obdržela:
4 kusy OZ, modifikovaný automobil BAZ 6944
4 kusy nabíjecího přepravníku, opět vozidlo BAZ 6944
4 kusy přepravníku – tahač ZIL131
18 kusů raketových nosičů
18 kusů kazetových hlavic
Pro posuzování možné agresivity naší armády a její schopnosti zaútočit na své právníky na druhé straně, ale jsou důležité tyto počty:
V roce 1964, kdy jsme údajně měli na pokyn SSSR zaútočit na západní Evropu, naše vlastní jaderné síly byly:
- 21 systémy taktických raket
- 21 systémy operačně taktických raket
- ani jeden hlavňový prostředek
Protivník měl k dispozici
43 samostatných útvarů
10 divizních jednotek určených vést údery jadernými zbraněmi proti našemu státu. Tehdy to mělo být celkově 282 hlavní a odpalovacích zařízení.
ERGO KLADIVKO: PROTIVNÍK MĚL PŘEVAHU NAD NAŠIMI „ JADERNÝMI „ SILAMI V POMĚRU 7:1 !
Pokračování: Plánování v posledních 25 letech existence ČSLA
Pátrač
zveřejněno s laskavým souhlasem
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|
