|
Letečtí dorostenci - Palubárna 6. MORSE Morse do nás bušil už v poddůstojnické rotmistr Horvát. Měl v sobě slovenskou vojenskou tvrdost, ale zvykli jsme si na něj.Zřejmě chtěl, aby z nás byli palubáři jak se patří. Nebyl schopen se během hodiny překlepnout víc jak jednou nebo dvakrát. Jeho čárky byly všechny stejně dlouhé a tečky stejně krátké, každá mezera stejně dlouhá nebo krátká, jak má být. Kolovaly o něm pověsti, že by vypil i hydrauliku, nebo „kulovej kompas“, ale fakt byl, že se jednou vsadil že vjede v „extrovce“ na kole do rybníka vedle kasáren, což také učinil. Utopil při tom ale kolo a už ho v rybníku nenašel. V Chrudimi neexistovala městská doprava a pendlovalo se mezi letištěm, kasárnami a palubárnou na kolech. Náš Horvát již chodil pěšky. Když jsme končili školu, sebrali jsme se mu na nové kolo (Svědčí to o tom, že jsme si na jeho tvrdost zvykli a vážili si ho, jako většiny instruktorů). Když jsme mu kolo předávali, tak ten „tvrdej Horvát“ měl nějak lesklé oči. “Kluci, to se mně ještě nestalo, aby moji studenti mě něco koupili. Dyť já na to kolo nebyl schopen ušetřit.“ Měl nespornou zásluhu na tom, že do nás „nabušil“ tu podmínečnou „stodvacítku“. Rotný Martínek nosil „brigadýrku“ se zlomeným štítkem, a chodil v uniformě vz. 45 bez jakékoliv úpravy tak, jak ji „vyfasoval“. Učil nás radio. Koupili jsme mu novou brigadýrku. Poděkoval nám „ale já ji nosit nemohu“. Chodil dále v té „ohavné“ brigadýrce. Prochajda nám vysvětlil, že z osobních důvodů nepožádal o přijetí za poddůstojníka z povolání a zůstal „v další činné službě“. Protestoval tak proti tehdejší kádrové politice.Pochopili jsme ho. Po odsloužení závazku odešel „do civilu“. Leteckou radiokomunikaci učil rotmistr Serbus. Postavička svým charakterem, i fysickým zjevem. Jednu dobu nám dělal velitele čety. Měl svéráznou ukázňovací metodu. Když někdo z nás něco provedl, oznámil mu: “podejte si třikrát přesvečerku a já vám ji třikrát nepodepíšu“.Tak si postižený podal třikrát po sobě přesvečerku, načež ve většině případů následovala sobota a „koza zůstala celá“. Byl vášnivým radioamatérem, měl volací znak OK Sněhurka Sněhurka. Hodilo se to k jeho jménu i postavě. Podporučík Hofman byl asi potomkem Komenského. Měl úžasné pedagogické a didaktické vlastnosti- hlavně typické. Zpočátku jsme nebyli schopni sestavit volání. Stále jsme nevěděli, zda jako první se vysílá vlastní znak, nebo znak volaného. Nechal nás vyvolávat svoje jména a nic se nedělo. Pak nás nechával vyvolávat jména kamarádů, ti se ihned ozvali. “Tak už víte jaké je pořadí volacích znaků?“ Od té doby jsme si to nepletli. Omlouvám se, že se o ostatních nezmiňuji. Ne, že by za to nestáli. Asi proto, že to již nebyly chlebíčkovské předměty. Svoji zásluhu na „přetavení nás“ na členy osádek rozhodně měli. Mirek Kalenda přišel mezi nás z moravské obce Rouchovany. Byl vyučený obchodním příručím. Měl potíže s „kázní a disciplinou“. Měl doma více sourozenců a před nástupem na vojnu pracoval a bydlel u svého strýce – obchodníka ze Zlína. Proto se asi dovedl „protloukat“ vojnou včetně „vojenské basy“. Byl veselý, život ho bavil. Protože byl menší postavy, tvrdil vždy, že „co je malé je hezké“. A Mirek byl opravdu hezký kluk. Nějak toho ale u místních děvčat nevyužíval. Pro jeho potíže s kázní „byl dán do opatrovnictví“ Vlado Joríkovi, aby se od Vlády naučil kázni a ukázněný a klidný Vlado od něj trochu nekázně. Vlado „dotáhl“ Mirka až na výtečné hodnocení. Po vyřazení nastoupil k 1.dopravnímu leteckému pluku do Kbel. Po absolvování kursu přešel k Československým aeroliniím. Jako první z našeho ročníku obětoval svůj život létání. Po startu z Ruzyně jejich letadlo havarovalo.
G.Kalandřík |
|
