|
Letečtí dorostenci - Palubárna 8. VYŘAZENÍ. Dočkali jsme se! Konec školy! Už nikdy Chrudim! Ne – za to heslo o Chrudimi se nyní stydíme a jsme rádi, když se můžeme v Chrudimi sejít. Ale „zpět tu dobu“. Máme po zkouškách. Spadla z nás tíha, dodává nám sebevědomí, že jsme už „hotoví“ a do konce života už se nebudeme muset učit. Jen mladistvé nerozvážnosti můžeme děkovat za tento omyl. Jsme ve „stavu bez tíže“! Ano, to je to správné slovo! Máme už ušité brigadýrky „na míru“, vyfasovali jsme nové uniformy a teď je „pasujeme na tělo“. Našíváme zlaté knoflíky, zlaté pásky na nárameníky, na brigadýrce máme zlatý odznak. Jsme samé zlato. Ještě na kapsu našít poutka pro letecký odznak telegrafisty, který nám na vyřazení připnou. Co všechno jsme pro ten vytoužený odznak museli udělat.. Od „klencáků“ v poddůstojnické, šprtání na učebnách – no nedělej – kolikrát jsme to i hodili za hlavu. Cvičení na trenažérech, morsešrajbr až do zblbnutí, zmatkaření v letadle. Kamarádi z předchozího ročníku za něj i položili život. Později u pluků a Aerolinií za něj položili život i Mirek Kalenda, Tonda Havránek, Štefan Bulka, Vlado Jorík a Pepa Vejdovec z našeho ročníku. Průběh vyřazení je nacvičen, letiště vyzdobeno, noví absolventi vyžehleni, vymydleni, oholeni. Je ráno 6. srpna 1950. Vytoužený den. Dva ročníky jsme vyprovázeli na vyřazení, teď prvoročáci vyprovodí nás. Scházíme po schodišti kasáren na nástupiště. Dole čekají rodiče, známí, děvčata. Už to není v poklusu, ale v důstojném tempu nových poddůstojníků, „jimž patří svět“. No, nenadýmej se, je to jen pro dnešek a několik dnů potom, pak svému okolí zevšedníš a po dovolené u pluku už budeš jen řadový člen posádky letounu. Na letiště nás vyprovází dívčí kapela místní školy, tentokrát naposled. Stojíme „na betonu“ Chrudimského letiště, vyrovnaní, v zákrytu, v pohovu. Přichází velitel spojovacího vojska - pozor! Vpravo hleď! Velitel školy předává hlášení. Hudba hraje pochod, generál a suita přehlíží nastoupené dorostence – kuš – novopečené poddůstojníky. Přehlídka skončila, následuje hymna, nad letištěm přelétá roj Síblů a shazuje věnec, který je pokládán k pomníku padlých letců u vchodu na letiště. Na tribuně se střídají funkcionáři, zástupci města a politických stran. Nejvíc nám v paměti utkvěl projev představitele Národně socialistické strany. „Už bylo vše řečeno. Přeji Vám do života dobrý start a hladké přistání“ Start je úspěšný. To jsme ale ještě nevěděli, že krátce po té „tvrdě přistanou“ dva kamarádi, propuštěním z politických důvodů. Další tvrdě přistáli i v období po roce 1968. Přichází suita s odznaky. Generál připíná každému z nás odznak. Pamětní odznak ze stříbra, zlacený, s evidenčním číslem. Čím nižší číslo, tím je víc ceněn. A je po honoraci. Dva roky jsme se snažili a v krátké chvíli je po všem. Na tribuně je teď Vlasta Havlík, primus našeho ročníku. Každý rok se střídají v děkovném projevu primusové palubářů a radiomechaniků, letos je to na nás. Vyřazení končí. Jsou dány povely ke slavnostnímu pochodu. Vpravo bok – pochodujeme k hangáru, před ním vpravo zatočit, opět vpravo zatočit. Po trávě se špatně pochoduje. Ale zde již zatáčíme vpravo a po „napochodování“ na beton znovu vpravo zatočit, srovnat krok, pozor! Vpravo hleď! Přejdeme vzorově kolem tribuny, Přímo hleď! Pohov! A je po všem. Konec slavnostního dne. Blahopřání rodičů, známých, děvčat, a teď už jen co? Sbalit se a domů na dovolenou.
Skončilo snad nejkrásnější období našeho života. Dva roky bezstarostného života leteckého dorostence, romantický život adepta létání. Nastává povinnost a odpovědnost.
Škoda, že se našeho vyřazení nedožil „náš Margetin“.
Vytoužený odznak palubního telegrafisty. Stál mnoho námahy na cvičáku, učení na učebnách a píli při praktickém létání. Šli bychom do toho znovu! G.Kalandřík |
|
