|
Letci 2. TEORIE A jsme zase na učebně. My se těch učeben nezbavíme! Učíme se ale jiné věci: teorie letecké střelby, zbraně, zaměřovače, vnější a vnitřní balistika a ostatní za- i nezajímavé předměty. Jsme zde opět pohromadě, náš ročník, i příslušníci předchozích ročníků, kteří ještě výcvik neprodělali. Je krásný podzim a mu sedíme na učebně. Je teplo a tak některý z nás žádá, abychom si mohli sundat sako. Ano, ale jednotně. Tak se domlouváme, jeden z předchozích ročníků nesouhlasí. Ale je přehlasován a tak odkládáme saka a jsme jen v košilích na rozhalenku. Jen „ten co nesouhlasil“ odkládá se sakem i k rukávům přišpendlené manžety a límeček a je bez košile. Tak zase všichni jednotně do sak! Učíme se určovat rakurzy cíle, přepočítávat rychlost cíle a opravy na vzájemnou rychlost cíle i vlastní. To jsem zvědav, jak všechno vypočítám, když na zaměření střelbu a vyjití ze zteče jen doba několika vteřin? To už bohudík nemáme kolimátorové zaměřovače, kde musel střelec spojit mušku, kolimátorový kříž zaměřovače a cíl v jednu přímku, udělat opravu a sestřelit protivníka. My už máme optické zaměřovače, kde stačí položit kříž na cíl, udělat opravu a protivník je dole!? „Sborku a rozborku kulometů“ se učíme raději, je to zajímavější, hlavně se zavázanýma očima. Odpoledne je samostatné studium – „opáčko“. Chovají se k nám jinak, než u pluku. Ne u pluků – poněvadž kamarádi od ostatních pluků nezažili ten šok při nástupu, chovali se k nim jako k jiným „délesloužícím“. Na obědy chodíme do samostatné jídelny, na letiště a zpět, nebo na učebny sice „ve tvaru“, ale nikdo na nás neřve. Staršina je k nám přátelský a stará se o nás. Po opáčku je volno. Ale co s ním? Nikam se nedá jít! Tak ležíme na kavalcích a je nám dobře, protože štěnice žerou jen v noci. Honza „Huňas“ vrazí na světnici a jen si povzdychne: „no jo, mladí ležáci, staří žebráci“ a je krásný den okna otevřena, vedle v místnosti je „hlavní střelecký“ velitelství letectva, který přišel na kontrolu. Má také otevřené okno, je krásný letní den. Jenže druhý den byla strašná bouřka. Ne meteorologická, ale „po vojensku“ Je nám vynadáno, ani ne za to, že jsme leželi na kavalcích, ale zato, že jsme takoví blbci a kecáme při otevřených oknech takové věci, které by „hlavní střelecký“ neměl slyšet. A vojna přitvrdila. Je 6. října, slaví se poprvé „Den armády“. Po nezbytných vojenských oslavách v kasárnách se slaví v Kuchyni v hospodě. Stáhli se tam místní občané, včetně cikánů a ve svornosti dochází k historickému sbratření armády s lidem. Milan Frýbort hraje na harmoniku, Kotě Kobrle také, myslím, že Tonda Havránek na housle a nevím kdo, tluče na bednu od harmoniky, jako na buben. Jaký to slavný den! Ne den - dny, my jsme to takto slavili tři dny! To byl nejslavnější „Den armády“ v historii armády! Po třech vysilujících dnech sedíme opět na učebně. Přichází velitel. Zhodnotil oslavy a končí slovy: „tři dny jsme slavili a teď bychom“ – my čekáme, že řekne: „dohnat co jsme zameškali“, ale pokračuje slovy: „si měli den odpočinout. Zítra normální výcvik“! „Život vojenský, život veselý“!!
ZA KULOMETEM Praktické střelby mají probíhat v kategoriích: střelba na vlečný terč, vzdušný souboj a střelba na pozemní cíle. Střelby probíhají v prostoru k tomu vyhrazeném – nad Malými Karpaty. Prostor je zalesněný a bydlí v něm několik rodin. Ty dostávají pro den ostrých střeleb dotaci na to, aby v čas střeleb odešly z ohroženého prostoru. Občané jsou na střelby zvyklí, pobírají dotaci a zůstávají na místě. Jen v případě, kdy to kolem sviští, vletí do sklepa. Zatím je zaznamenáno pouze zastřelení jedné kozy. Kamarádi piloti z našeho a vlečného letounu se snaží být co nejblíže, (i když mají dodržovat vzdálenost 400m), abychom měli co nejvíce zásahů. Každý z nás má nabitu svou serii obarvené munice, což umožní spočítat zásahy na jednotlivce. Nejlépe je na tom ten, kdo má přidělenu černou barvu. Hlaveň je začouzená od předchozí střelby a „obarví“ zásahy na černo. Občas se stane, že střelec střílí tak blbě, že přestřelí vlečné lano. Je připraven „Gas“, skočíme do něj a sledujeme, kde krouží Síbl, abychom pytel našli a přivezli. Převážně jsme na místě dřív, než místní občané a pytel je zachráněn. Na simulovaný vzdušný souboj na nás nalétává poručík Fratrič v „mezku“. (Později se zabil na Migu. Fratrič měl ve zvyku, „vytrhávat letoun z dráhy jak kytičky“, a to se mu stalo osudným). Samozřejmě, že „střílíme fotokulometem“. Sledujeme mezka, na 400m zahajujeme střelbu a poté zařveme do interkomu „únik“, dřív než mezek setřelí nás. Pilot „zabejčí“ do prudké zatáčky se změnou výšky a palubnímu střelci se přetížením podlomí kolena a „visí“ na kulometu, aby se nerozplácl na podlaze. Zásahy se vyhodnocují dle záznamu fotokulometu v laboratoři. Uvážíme-li, že na sestřelení jednoho letounu se ve druhé světové válce spotřebovalo cenově více střeliva, než byla hodnota letounu, nebyly naše nulové zásahy až tak špatné. Až dosud to bylo dobré. Na „pytel“ se nemusela brát oprava, letěli jsme stejnou rychlostí, na souběžném kursu. Na mezka jsme ani nestačili opravu nasadit, ale na pozemní cíle oprava být musí. Střílíme na cíl,- plochu posypanou pískem. Po každém náletu se spočítají zásahy, plocha se znovu hladce uhrabe a obsluha se ukryje v bunkru. Po ukončení dalšího náletu obsluha zkontroluje a opětně uhrabe plochu. Jsme kamarádi. Při našich střelbách nemuseli nic uhrabávat. Omlouvá nás to, že při vzdušném souboji a na vlečný terč jsme stříleli z pevného střeliště „v báni“, zatímco na pozemní cíle se vyjme boční okénko, zamontuje se kulomet a takto se střílí. Okénkem fičí do kabiny vzduch, motá se a ovlivňuje naši střelbu. Ale to je jen „chabá omluva neúspěšných střelců“. Ale co, v Dakotě stejně nejsou kulomety! G.Kalandřík |
|
