|
Letečtí veteráni 1. JEŠTĚ „NEOSTŘÍLENÍ“. Tak nás život - ne život – ale vojna – rozdělila. Ne, nerozdělila! Náš ročník stále držel a drží pospolu. Jen se méně vídáme. Setkáváme se na letištích, náhodně v Praze. Někdy, když je Ruzyni QGO, přistane někdo z Aerolinek u nás. Kbely jsou diversní letiště pro Ruzyň. Po vyřazení nastoupila většina z nás, k 1. dopravnímu leteckému pluku ve Kbelích. Na jedné „cimře“ v podmínkách dorostu spí: Mojmír Brůža, Štefan Bulka, Venca Goláň,Vlasta Havlík, Honza Huňáček, Vlado Jorík, já- Gusta Kalandřík, Mirek Kalenda, Emil Komjati, Jarda Mácha, Zdeněk Matula, Pepa Platzer, Jarda Ryšavý, Venca Urbanec a Pepa Vejdovec. Nemáme zde nic než postel. Není zde ani stůl, židle nebo lavice, ani skříňky. Tak bídně jsme nebydleli ani v dorostu. Nejlépe jsou na tom kamarádi u bombardovacího pluku. Jsou v Hradčanech, po odsunutých němcích zde zůstaly domky, a kluci si je užívají „jako doma“. U bombardérů jsou takto:Tonda Havránek, Zdeněk Habrman, Emil Hnědkovský, Juraj Kobán,Zdeněk Kobrle, Slávek Miklas, Mirek Riessner a Franta Zaus. Na „ztracené vartě“ je Pepa Bříza – v Žamberku. Je zde škola pro poddůstojnice – to je něco pro Pepu. Létání si zde ale neužije. S ním je tam dočasně i Juraj Kobán. Zdeněk Chmelař je v Plzni u 45.dělostřeleckého průzkumného leteckého pluku. Je zde z nás „sám voják v poli“ a na tom jediném Síblu, který je tam okrajově po desítkách a „jiných lehkých mašinách“ toho moc nenalétá. Dělá tam „výkonného rotmistra“. Ještě než se stačili „ostřílet“ Zdeněk Habrman a Emil Hnědkovský, byli oba z politických důvodů propuštěni z armády. Nepřijali je za poddůstojníky z povolání, zůstali krátký čas „v další činné službě“ a poté propuštěni. Emil Hnědkovský sloužil v té době v Brně, domů se již nechtěl vrátit a zůstal tam. Musel začít od začátku, vyučil se ve Zbrojovce a pracoval jako údržbář. Jeho rodina byla početná a Emil asi věděl, že příchodem domů by se situace v rodině ztížila. Až do dnešní doby v něm zůstala oprávněná zatrpklost. Zdeněk Habrman také skončil v Brně, také tam zůstal, ale jeho rodinná situace byla přijatelnější. My, u dopravního pluku jsme byli dlouho na vedlejší koleji. Dopravní lety obstarávali stávající příslušníci 1. a 2. letky, na nás v kursu zbyly jen cvičné lety, po skončení, kdy už jsme byli u letek, byla situace jen o málo lepší. Na zahraniční dopravní lety jsme se dostávali až později, jen na akci jahod, kdy se létalo „na otočku“ do Bulharska. Kamarádi, kteří od „dopravky“ přešli k Aeroliniím na tom nebyli lépe. Zpočátku jen vnitřní lety do Ostravy nebo Bratislavy, později „pošťáky“ do sousedních států. Ještě než se stačil „rozlétat“ Mirek Kalenda, zahynul 12.1.1954 s DC 3 po startu z Ruzyně. Byl první z nás. Na letišti Ostrava jej vždy očekávala servírka letištní restaurace, tentokrát se nedočkala. I poté se dlouho domnívala, že ji klameme. Každého kamaráda je škoda, všichni jsme šli k letectvu s vědomím, že se můžeme zabít, ale Mirek byl prima kamarád, vždy veselý a plný optimizmu. Jeho nejlepší kamarád Vlado Jorík ho následoval při havárii s DC 3 v Levočském pohoří, při řízeném sestupu na letiště Poprad. Vlado již byl krátce ženatý a zanechal manželku čekající dítě. Asi nejlépe na tom byli „bombardéři“. Tento druh letectva se silně budoval, byly potřeba nové osádky, nasazeni byli již od počátku. Byli potřební u pluků a také se s nimi tak jednalo, bez odstupu od starších osádek. Sešli se později v Hradčanech i s kamarády od ostatních pluků, se Zdeňkem Chmelařem, Mirek Riessner přešel na Síbly od bitevních P2.
G.Kalandřík |
|
