|
Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960
Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)
Moje vojenská léta
13. 7. 1959
Včera jsem byl v kině – Země našich otců – pak jsem celý večer ležel a četl noviny. Tak jsem zase zabil jednu neděli. Dnes máme už zase pondělí. Při PŠM jsme probírali zase kulturu a naše kulturní vyžití. Je to moc slabý, protože chodíme sem tam do kina, a když je nějaký ten soubor tak se taky jde. Přišel jsem na to, že je to se mnou opravdu mizerné. Pořád jsem se chtěl učit, ale nemám na to chutě, protože se to učím sám a tak mi to nejde. Mám děsné plány do civilu, ale stejně je neuskutečním, chtěl bych studovat chmelařinu, ale uvidíme jak to bude. Teď se chystáme na noční tažení, za pár hodin vyrazíme.
18. 7. 1959
Z tažení jsme se vrátili až ráno. Nikdo neměl chuť na nic. Jen si lehnout a spát. Ve středu jsme měli zase normální zaměstnání a pohovory s velitelem praporu. Já u něj ještě nebyl, a co bych tam taky dělal. Nikam dál nepůjdu tak co. Pak byl nástup na slavnostní pochod. Nadporučík Vintr nás pořád jebal, protože měl vztek. Včera tu byl VUS Bratislava a já mám zrovna službu. V rajonu je pořádek, ale já nemám na nic náladu. Nevím čím to je. Hana už mi dlouho nepsala a tak nevím co s ní je. Teď nevím jestli jí mám ještě napsat nebo ne. Uvidíme jak to skončí. Učil bych se jako ďas, ale nejde mi to. Ani předpisy se nemohu naučit. Jízdy jsme měli hnusný zato 1. družstvo jezdili s 8 auty celý den.
20. 7. 1959
Včera byl svátek pluku. Připínali na naši zástavu stuhu SPB. Připínal ji poslanec Vodička. Byla paráda a dobrý oběd. Večer bylo kino. Dneska zase byla celý den autopříprava. Psal jsem Haně a jsem zvědav jak to dopadne. Jistě mi zase neodepíše. Abych nezapomněl. Bylo velké povyšování a vyznamenávání v pluku (jako toho 19. 7. 1959). Já nic nedostal, nejdu do učiliště.
To se tehdy povyšovalo nejméně do hodnosti svobodníka a taky se rozdávali odznaky „Vzorný voják“. To se ale týkalo jedině těch, co podepsali přihlášku do učiliště. Jak si tak vzpomínám, tak jsem vlastně oficielně rozkazem nikdy „Vzornýho vojáka“ nedostal. Sice jsem si domů přivezl odznak „Vzorný tankista“, ale jak jsem se k němu dostal to už nevím. A nakonec jsem se stejně tím tankistou stal. Byl jsem totiž přeškolen, když jsem byl na vojenským cvičení na podzim v roce 1961. Byl jsem tam asi tři měsíce a odcházel jsem jako velitel vyprošťovacího tanku. Tak to mám ve vojenský knížce. A to jsem v životě v tanku seděl jen jednou.
22. 7. 1959
- včera jsem byl v kuchyni. Dnes celý dopoledne taktika – vycházková a poslední.
28. 7. 1959
Ve čtvrtek ráno ve 2 hodiny byl vyhlášeném poplach. Do 4 hodin jsme čuměli před velitelstvím a pak jsme si šli lehnout. Když nás zanedlouho vzbudili museli jsme jít do stráže. Strážili jsme 36 hodin. Pak byl den volna a znova stráž. V pondělí jsme potom byli na ukázkách střelby z minometů. Dnes nám zase ukazovali trhání.
Dověděli jsme se plán dopředu. Ten kdo nejde do učiliště už nebude jezdit, ale zkoušky nás nechají dělat. Už se to blíží. Zkoušky z auta začínají už v pondělí. V sobotu a v neděli jedeme na zájezd do Prahy. Snad se tam setkám s Kadlem a s Hanou.
Na ukázkách střelby z minometů nám ukazovali střelbu z minometů všech ráží. Ukázky trhání byly zase o tom, co dokáží jednotlivé trhaviny.
4. 8. 1959
V sobotu a v neděli tj. 1. a 2. 8. jsme byli v Praze na zájezdu. Šel jsem hned za Hanou a celý ten čas jsem strávil s ní a hledáním Karla.
Jednalo se o mojeho bratra Karla, který se musel taky učit hnojařem. Učil se v Měcholupech u Žatce. Pak odešel k plavbě ČSPLO a sloužil na malém remorkéru v Praze. Hledali jsme ho tenkrát s tou tramvajačkou co jsem si namluvil o přehlídce v Praze, v Karlinském přístavu. Jak se pamatuju, tak jsme ho stejně nenašli a taky jsme měli jinou starost.
Včera jsme se přestěhovali k jednotkám, u kterých děláme zkušenou. Je to tu všelijaké a mám různé pocity o tom všem, zvláště po tom, co jsme přijeli z Prahy.
Zkušenou jsme dělali u bojových jednotek, což bylo v baráku naproti přes kasárenské hřiště. Bylo tam spousta Slováků a Maďarů, kterým jsem stejně moc nerozuměl, ale velet jsem družstvu musel. Velitelem roty byl tehdy nějaký nadporučík od letectva – nosil pořád modrou uniformu a byl pořád naloženej v lihu. Tak to tam řídili poddůstojníci a podle toho to vypadalo. Takže jsme poznali i tu vojnu u bojových jednotek. Tenkrát u tý roty sloužili dva důstojníci od letectva a my jim říkali Pat a Patašón, protože byli skoro o dvě hlavy od sebe. A chodili věčně naložený v lihu. Povídalo se, že je k nám převeleli po nějakém nasazení v Egyptě nebo tak něco a proto tolik chlastali. Ale nikdo se je neodvážil buzerovat. Pak najednou zmizeli.
8. 8. 1959
Dneska už je sobota. Včera a předevčírem jsme měli cvičení. Vyhráli jsme a já jsem si tím zprotivil všechno válčení. Dnes jsme čistili auta. Táta psal – jdi do učiliště, mrzí nás, že nechceš jít. Co mám dělat? Nechce se mi tam a co budu dělat v civilu nevím.
To jsme si dva dni hráli na vojáky. Červení a modří. Nebylo to jenom na nám známém taktickém poli. Tam by se všechna ta technika nevešla. Válčili jsme od Kvildy přes Vimperk a směrem na ke svaté Máří a pořád tak dokola. Dobře se jedlo, spalo se jen málo a pořád se běhalo aby se zase čekalo a pořád se přepočítávali vojáci aby se snad někomu něco nestalo. Řešit zda chci nebo nechci do učiliště nemělo vůbec smysl, to táta nevěděl. Protože jsem mu kvůli mámě nenapsal, že mně pro naše příbuzné v západním Německu nevemou ani jako poddůstojníka z povolání - dýzláka, natož do učiliště.
24. 8. 1959
V noci jsme přijeli z brigády z Dynína. Mám na to moc pěkné vzpomínky.
Zemědělská brigáda v Dyníně – to byl velký předěl v mém životě.
Začalo to nočním bojovým poplachem a výjezdem. Před budovu najeli auta a my se na nástupu po delším čekání dověděli, že se pojede někam zachraňovat žně. Nikdo neřekl kam a na jak dlouho. Co nám bylo taky potom. Tak se tedy dlouhá kolona aut vydala směrem na Strakonice až jsme dojeli do Soběslavi, která byla tehdy okresním městem. Tam jsme čekali skoro celé dopoledne na autech a pak nás rozvezli po okolních vesnicích. Naše četa dojela k závorám Dynínského nádraží, které byly, jak jsem se měl možnost později mnohokrát přesvědčit, proslulé tím, že byly skoro pořád zavřené. My tam tehdy čekali dobré dvě hodiny. Tehdy jsem říkal klukům, že se v téhle vesnici ožením. Když nám pak nakonec ty závory otevřely, tak jsme dojeli do vesnice, kde nám přidělili ubytování ve vesnici. Asi jako za Marie Terezie jsme byly přiděleni do jednotlivých statků. Byl jsem ubytován spolu s Frantou Čajanem u nějakých Vavroušků jak jsem později zjistil. V celém Dyníně nás bylo asi deset a ještě dva šoféři od ČTZetky s V3eskama. Druhý den jsme po rozcvičce – ta byla proto aby lidi viděli, že jsme dobří vojáci – dostali dobrou snídani a pochodovali spolu s družstevníky na pole stavět panáky. To ještě nebylo moc kombajnů a tak se obilí potom sváželo a mlátilo na polních mlatech a ve stodolách. Oběd jsme dostali na poli a večer byla pořádná večeře zase v místní hospodě. Ostaní jednotky našeho praporu byly rozmístěné v okolních vesnicích a velení praporu je objíždělo a kontrolovalo. Brzy ale přišli na to páni důstojníci, že se v Dyníně vaří ze všech vesnic nejlíp a tak se začali vždycky k jídlu sjíždět do Dynína. No a tak uběhlo pár dní a začalo pršet a pršelo s přestávkami skoro čtrnáct dní. Tak nám předseda JZD vymýšlel práci abysme nejedli zbůhdarma chleba. Když přišla sobota, tak nám dal předseda JZD každému dvacet korun a řekl abysme jeli s vesnickou mládeží k muzice do Pelejovic. Tohle jméno jsem nezapomněl, protože jsem se tam seznámil s mojí budoucí ženou Janou, které říkali Hana. Jmenovala se Jana Kozlová. Ta měla ještě tři sestry a dva bratry a jelikož nás bylo doma pět dětí, tak jsem se ani moc nad tak velikou rodinou nepozastavoval. No prostě jsem se s ní začal po večerech po práci scházet, až jsem se docela zamiloval. A po vojně jsem se s ní oženil. Nebyl jsem sám, kdo se tam scházel s děvčaty ze vsi. Pepík Spáčil tam chodil s jednou a taky náš desátník Polívka si tam udělal známost a dost ho to vzalo, ale nějak jim to pak nedopadlo, jak jsem se dověděl. Máma té dívky jim to rozmluvila.
Tady jsem v té době taky dosáhl plnoletosti. Bylo mi 18 let a nikdo to nevěděl, nikdo to neslavil a jen to přišlo a bylo to tu. Ani Janě jsem to myslím neřekl. Brigáda skončila, my toho víc snědli než jsme udělali, protože pořád pršelo a jelo se do kasáren. Moc se mi odtamtud nechtělo a taky mi moc nevěřili, že se ještě někdy ukážu.
Takže mi bylo osumnáct a když jsme přijeli do kasáren, tak ke mně přišel Franta Švancara z naší čety, který byl asi o tři roky starší a dělal u roty předsedu KSČ. Když zjistil, že je mi osumnáct, tak mi navrhnul, abych vstoupil do strany, že se za mně zaručí a abych o tom uvažoval. Já to napsal domů s tím, že se mi do toho moc nechce. Viděl jsem totiž co to obnáší u našich a už jako kluk jsem si říkal, že nechci být funkcionářem. Už ani nevím co mi táta napsal, ale maminka mi to v žádném případě neschvalovala a ta měla vždycky pravdu. Tak jsem Frantovi řek, že jsem ještě mladej a hloupej a že tomu nerozumím. Franta pak šel do Tábora k tankánům a já měl zase pokoj.
30. 8. 1959
Dnes už je dávno neděle a já se rozhodl, zase něco napsat. V tomto týdnu jsme měli zkoušky z konstrukce a tělocviku. Dopadlo to dobře, takže se musím ještě učit předpisy. Domů jedeme 13. to je za 14 dní. Za tu dobu co jsem nepsal se událo hodně věcí, ale nechce se mi o tom psát. Až jindy to napíšu, teď jsem zamilovaný.
4. 9. 1959
úterý – taktika za 4
středa – volno
čtvrtek – pořadová za 4
pátek – volno.
Tady nesmím zapomenout, že známkování u všech zkoušek se dělalo podle sovětského vzoru, tj. obrácené známkování než bylo u nás. Nejlepší známka byla za 5 a nejhorší za 1. Takže jsem zase tak špatný nebyl.
Při těch zkouškách z taktiky jsme si tahali otázky jako u maturity a museli jsme provádět ty úkoly, které tam byly zadané. Konaly se na taktickém poli a přítomní byli i ze štábu pluku. Taky tam byl nějaký kapitán Moravec, který se dost bavil těmi našimi zkouškami, asi proto, že se notně posilňoval rumem. Tak se potom stalo, že nějakej Tonda Pitra si vytáhnul otázku, kterou nikdo nechtěl. Totiž okop stojícího střelce. Nablízku nikde žádná díra, kterou by mohl využít. Když skončil, tak jsem se já blbec jenom ušklíbnul jakou vykopal díru. V tom ten kapitán Moravec přišel ke mně a zeptal se, jak se jmenuju. Já se mu zahlásil podle předpisu a on zařval: vojín Musil k zemi a kopat okop pro stojícího střelce. To se pak zase šklebil Tonda. No a když jsem skončil s kopáním a zahlásil jsem splnění rozkazu, tak ten kapitán Moravec povídá: „Ten okop jste kopal proto, abyste se příště neposmíval kamarádovi, když vykope díru, jako když prcají dvě vrány!“
8. 9. 1959
Uteklo už zase moc dní a já píšu. V sobotu - střelecká za 4.
V neděli jsem moc vzpomínal na Janu a na mámu.
Už pojedeme domů a brzo budu dělat řidičák. Jana mi moc hezky píše. Její dopisy mám nejradši a jí ještě víc. Už se na ni moc těším. Jdu spát se vzpomínkami na ni.
11. října 1959
Po dlouhé přestávce začínám zase psát. Od té doby, co jsem přestal psát se již mnoho a mnoho změnilo. Napíšu o tom nejdůležitějším a budu se snažit napsat to tak jak si to myslím. O tom, že budu psát pravdu se zmiňovat nemusím. Vždyť je to zásada tohoto psaní. Ke konci našeho školního výcvikového roku, dá-li se to tak nazvat, proběhli zkoušky, a to dosti hladce. Dělali jsme zkoušky i z autopřípravy. U normálních zkoušek jsem byl hodnocen známkou 4 - dobře a u automobilní jsem prospěl. S vyhotovením řidičského průkazu řidiče III. třídy jsme měli různé tahanice, protože jsme je měli dostat až po dovolené. Měl jsem o to obavy, protože bych neměl doma co dělat a jet za Janou vlakem, na to jsem neměl peníze. Zbývala mi ta mašina a naděje, že ty řidičáky dostaneme. Dopadlo to dobře, dostali jsme je a já měl z části zaručeno, že se za Janou dostanu. Udělali to kluci a mají na tom, že jsme je dostali včas, velikou zásluhu.
Nesmím zapomenout, že jsme byli po složení poddůstojnických zkoušek povýšeni do hodnosti svobodníků.
Pak byl ten osudný večírek, na který vzpomínám s nelibostí a nechutí. Nebyla to žádná kultura, ale pitka celého praporu. Já jsem se sám sobě zprotivil, protože jsem byl opilý a moc málo jsem o sobě věděl. Měl jsem s Janou smluvenou schůzku na ten den co jsme zrovna odjížděli ze Strakonic, měl jsem vystoupit a tam se sní setkat, ale nebyl jsem ještě po tom víně zcela v pořádku, tak jsem se jí bál přijít na oči. Zkrátka, vyměnil jsem jí ten večer za víno a to mně teď strašně mrzí. Stydím se sám před sebou, ale už se stalo a je to poučení pro příště.
Doma – jsem byl do středy, ale moc jsem se nudil. Byli jsme s klukama ve městě a tom jsem potkal taky Katku. Pravda byli jsme spolu tančit, ale náladu jsem neměl a přitom jsem čekal n Helgu jestli nepřijede s dětma. Nedopustil jsem se ničeho proti Janě – jen že jsem šel s Katkou tancovat. Pak jsem byl ještě s holkama v kině (s Mařenkou a Hedvičkou). Jinak jsem trávil většinu času doma při rádiu a nudil jsem se.
Ve čtvrtek pak mně táta vyzkoušel jak jezdím a pak mi půjčil mašinu. Jel jsem za Helgou. Přijel jsem k ní večer. Zabloudil jsem. Druhý den směřovala moje cesta na Prahu, přes Prahu na Tábor a do Dynína. Na místo jsem dorazil asi v půl páté večer. Jana mně už ani nečekala, ale přesto mně přivítala. Byl jsem rád, že ji zase vidím. U nich jsem zůstal až do úterý rána, odjel jsem asi v půl osmé. Byli na mne všichni moc hodní a rád na to vzpomínám. Nikdy na to nezapomenu, a proto o tom nebudu ani psát. Domů jsem dojel až v 8 hodin večer (22.9.). Táta trochu nadával když jsem řekl, že pojedu druhý den (ve středu) do kasáren moc je to překvapilo a tak trochu se zlobili. Nakonec jsem jim ukázal její fotku a řekl jsem jak jsem se měl a oni pochopili proč a pro koho byla obětovaná moje první dovolená.
Byla to vlastně jediná dovolená od nástupu na vojnu. Za celou tu dobu nikdo, kromě mimořádných událostí, dovolenku nedostal. Bylo mi osumnáct, ale nevěděl jsem co se sebou. Co budu dělat a co bude dál. Vzpomínám si, že běhen toho prvního roku na začátku jara dostal jeden ženatý kluk mimořádnou dovolenku. Byl to Slovák a už ani nevím jak se jmenoval, byl totiž ze čtvrté čety. Pustili ho za manželkou a když přijel a nastoupil do služby dozorčího roty, tak se v noci zastřelil ze samopalu. Bylo nás asi víc co jsme měli svoje trápení. Já tedy musím přiznat, že se mi vždycky, když jsem byl mimo domov ať už jako dítě, učeň či student nebo voják, hrozně stýskalo. Moc.
Při návratu do kasáren jsem potkal kluky a tak se jelo veseleji. Tady potom byla perná práce na rajonech. Mezi tím jsem se dozvěděl, že jdu na druhý rok k záložákům. Celkem mně to potěšilo, ale víc jsem myslel na Janu a na domov. Stýskalo se mi. Do nového působiště jsme se přestěhovali za týden od příjezdu a další týden nám začalo IMZ. Stále ještě pokračuje a je otravné. Jsme u poddůstojnické školy a věci máme u záložáků. Jsou to prostě zmatky. Vynechal jsem jeden večer a velitel praporu mi dal ústní důtku. Prý jsem byl v kině, ví to líp než já. Nevyvracel jsem mu to, i když to pravda není.
Po dovolené jsem tedy nastoupil spolu s Petrem Fránkem, který mi pak dělal velitele čety (opět druhé), Standou Lorencem, Oldou Sýkorou, Jirkou Menclem, Petrem Dolečkem, Emilem Marešem a Zdeňkem Vackem k deváté rotě. Bylo to jen o patro níž v té samé budově. Staršinou, tehdy už nově nadpraporčíkem byl František Dořák (řečený Pipin Krátký), se kterým jsem měl už jako bažant co do činění. V téhle rotě se každý měsíc střídali záložáci, kteří byli povoláváni na vojenské cvičení. Rotě velel nadporučík Potužník, který byl později odvelen na divizi a rotě vele nadporučík František Honza. Dalším velitelem čety byl nadporučík Héra a velitelem čtvrté čety byl desátník Standa Lorenc.(Jako velitel čety měl taky větší žold, ale nám to nějak nepřišlo divný, protože měl taky o hodně víc starostí než my ostatní.) Jirka Mencl byl náš rotní písař a pak k nám byl převelen z Prachatic Pepík Jurišin, který pocházel z Bardejova a dělal zástupce velitele čety Hérovi. No a taky tam byly Kluci z ČTZetky – Ondra Bystanský, Palo Tereň a Žilinský a ještě dva na které si snad vzpomenu. Ještě se vrátím k tomu IMZ to je „Instrukčně metodické zaměstnání“ a vedl ho nějaký úplně nový poručík. On si myslel, že nás musí prohánět jako bažanty a my si zase mysleli, že když už jsme skoro mazáci a máme šarži, že nám může vlízt tak akorát na záda. S námi tam bylo i několik absíků, kteří narukovali na pár měsíců na vojnu a těm se to taky nelíbilo. Byl tam taky nějaký doktor, který byl později velitelem ošetřovny, ale to jsem zjistil až později. Tak jsme všichni společně chodili na taktické pole a tam s námi mlátil ten poručík o zem a museli jsme kopat zase zákopy a podobné důležité věci. Jenomže my už měli celé taktické pole v malíku za ten rok a tak jsme sebou vždycky praštili do d těch děr co jsme už kdysi vykopali, trochu jsme je vylepšili a bylo. Ten doktor co ležel vedle mě, se s tím mořil a tak jsem mu přenechal svůj okop, aby se tolik nedřel, vlezl jsem si do toho jeho a dodělal jsem ho. Mně to nějak nevadilo a on byl rád, že má hotovo. Tak jsme to praktikovali i další dny dokud to IMZ neskončilo. No jak už to na vojně bývalo pravidlem, tak se situace měnila každou chvíli a tohle blbnutí záhy skončilo. Toho doktora jsem potkal později na ošetřovně, když jsem tam šel se svým nosem. Každou chvilku se mi spouštěla krev z nosu. No a ten doktor mně poslal do 4. Armádní nemocnice v Českých Budějovicích a to se mi moc hodilo. Tak jsme se později domluvili a on mně tam posílal na kontroly nejméně jednou za měsíc. Jel jsem vždy ve čtvrtek a na pátek až neděli jsem měl opušťák a jel jsem vždycky do Dynína a zpátky jsem se vracel v neděli v noci s pořádnou výslužkou, kterou mi kluci vždycky snědli.
Na opušťáky jsme jezdili častěji než ostatní. Bylo totiž nepsaným pravidlem, že když jsme odstrojili záložáky, vypravili je domů a spočítali prádlo a všechnu výstroj po nich a všechno uložili a případně dali do prádelny, tak ti co byli na řadě, dostali opušťák. Ti kluci co byli z větší dálky si ho šetřili a vybrali si pak dva najednou. Vždycky to ten písař Jirka Mencl nějak udělal, že to vyšlo. A já, jelikož jsem jezdil nejblíž – do Dynína – jsem jezdil častěji i proto, že jsem vozil buchty. No jo, druhý rok už jsme taky všechno, co dala kuchyně, nejedli. O tom taky napíšu později.
Na cvičení k nám chodili různí lidé. Třeba bývalí důstojníci. Byl tam jede, ani už nevím jak se jmenoval, ale měl podle papírů hrozně rychlý postu až do hodnosti majora a k nám přišel už jen jako vojín. Proč byl tak degradován to jsme se nedověděli. On se tím nechlubil a taky z toho nedělal žádnou tragédii. Celý měsíc co byl na cvičení bavil celou rotu.
Nebo tam byli dva bratři cikáni, kteří během tří dnů obehráli v kartách skoro celou rotu o všechny peníze. Tedy ty co hráli a to byli ten turnus skoro všichni Slováci – výhodňáry. Byli tam i šplhouni a kecalové. No jak už to mezi lidma bývá.
Mám teď blbou náladu a to se vypsat nedá, zkrátka nenávidím to tu. Připadá mi to jako za časů starého Brázdy v ZTŠ. Karel mi psal i Jana mi píše, ale naši o sobě nedávají vědět. Proč? Od Jany dostávám moc milé a hezké dopisy. Mám ji rád a je to ta první a poslední s kterou to myslím doopravdy. Jsem tak šťasten, že nemůže být šťastnějšího člověka.
15. 10. 1959
byl jsem ve Vimperku, telefonoval jsem Janě. Pak jsem byl u doktora. Stále na něco musím myslet. Něco je to co nenávidím, je to druhá podoba starého inženýra ze školy. Mám však Janu a ta je pro mě vším. Naši nepíšou. Dám se do učení, alespoň němčinu, když to ostatní mi nejde.
17. 10. 1959
dostal jsem konečně balík z domova. Jana mi taky psala. Jinak jsme byli včera zjebaný od velitele roty (nadporučík Potužník). A dnes jsme drbali rajony. Stále pomýšlím na to, co asi budu za rok dělat. Někdy mně napadá myšlenka odjet do Německa a tam zůstat. Ale copak mohu nechat Janu takovou dobu samotnou. To nejde a tak musím přemýšlet o jiném zaměstnání. Abych byl blízko Jany. Jen v tom případě rozejdeme-li se odjedu. Pak už by mne sem opravdu nic netáhlo.
Jak jsem už psal, byl npr. Potužník velitelem 9. Roty záložáků. Nějak moc jsme ho neznali, ale dalo se pod ním sloužit. Ten den, kdy nás tak zjebal byl pátek a odjeli záložáci. My měli všechno hotovo a byl čas požádat o opušťák. Jenže to mi připadalo potom jako doma. Máte už všechno hotový? Je všude uklizeno a podobně a pak následovalo nikam. Tedy doma. Tady u roty nám dal velitel roty otázku co jsme ochotni udělat pro rotu, aby se rota zlepšila. No a my nic nevymysleli. A to byl malér. Nakonec kluci přeci jen na ten opušťák jeli, protože slíbili staršinovi, že budou dbát aby na skříňkách, které byly na chodbě, nebyly odhazované odpadky a když tam budou tak je uklidíme a budeme dbát aby je tam záložáci neházeli. Jenomže záložáci to měli na háku a tak tam ten bordel stejně za pár dní byl zase a my, poddůstojníci jsme se nepropůjčili k tomu abychom to uklízeli. A mazáci, co to měli za pár, ti teprve ne.
23. 10. 1959
Už týden jsou tu noví záložáci. Měl jsem s nimi pořadovou a mohu říct, že jsou mezi nimi chápaví a inteligentní lidé. Zatím se s nimi dá vyjít. Teď jsou však rozveleni k rotám a kdy přijdou zpět to se neví. Ani jejich odjezd není jistý. Jen aby neodjížděli v tu dobu, kdy si chci vzít opušťák. Byla by to smůla a já se na Janu moc těším. Mazáci odjeli už 21. 10. a tak nám už to jde s kopce. Odvezli nám pěkné počasí. Je tu už perná zima, prší a fouká vítr. Jinak není nic zajímavého.
No abych to upřesnil. Nám nastaly „zlaté časy“ poddůstojníků od deváté roty. Jak jsem už psal, na cvičáku jsme to nepřeháněli, naše velení nás nechávalo dýchat a tak to pomalu utíkalo.
24. 10. 1959
- sobota. Výcvik skoro žádný. Pronásleduje mne stále obava co budu jednou dělat. Dnes jsem jen tak náhodou přišel k rozhovoru Petra (Fránka) a Jardy (Tyrpekla) s inženýrem Medvedcem. Je to inženýr chemie a vysvětloval jim něco o vysoké škole. Byly to většinou rady a poznatky z jeho studia. Kluci totiž chtějí jít na vysokou školu. Mají maturitu, ale co já. Nemám ani maturitu ani šajnu o chemii. Ptal jsem se ho na chemickou průmyslovku. Myslel jsem, že bych to mohl zkusit, ale půjde to asi těžko, protože nic neumím. Přemýšlím o jiném uplatnění, ale na nic jsem nepřišel. Nevím jak dál. Kdo mi poradí? Asi nikdo. A já sám věřím málokomu, snad bych to neměl dělat, když já jsem však na tu hloupou důvěřivost a upřímnost doplatil už několikrát. Mohu tedy ještě někomu věřit? Je snad lepší stálá přetvářka, a zvykl bych si na ni a vydržel bych to vůbec? Kdo pomůže?
No jo inženýr Medvec, na toho se taky dodnes pamatuju. To byl hotovej Andrsen. Taky degradovanej z důstojníka na vojína bez nároku na povýšení. A pak tam byl v jednom turnuse taky nějakej Polášek z Bratislavy. Co ten toho nasliboval, že nám pošle až bude zase doma. A pak na to nějak pozapomněl. Ono v každém turnuse nastoupil vždycky nějaký týpek nebo kecal. Jednou k nám nastoupil nějaký Bláha. Co ten všechno uměl, bylo až s podivem. Uměl hrát na každý hudební nástroj, který se u roty nebo praporu našel. A při tom sám nevypadal zajímavě. Byl zrzavej a kudrnatej a ukecanej. Zato ale uměl bavit celou rotu na cvičáku svým vyprávěním, které obsahovalo dobrých deset životů, protože to, co on vyprávěl, nemohl prožít jeden člověk. Možná si vzpomenu i na další zajímavé lidi.
Další část
Ing. Josef Musil
Zpět na seznam článků
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|