TAKTIKA A STRATEGIE
| ČSLA v obraně | ČSLA v útoku | Bojové možnosti | Válečné plány 1945-1990 | Další ... |

VE VÁLCE, KTERÁ NEBYLA

Část čtvrtá: Malé tankové jednotky ČSLA ve zvláštních druzích boje.

Tanková četa – rota v boji proti prostředkům jaderného napadení protivníka. 

Ppor. Argonatus na úvod této kapitoly říká: „Tuto pasáž považuji za pro sebe nejzajímavější zkušenost celé vojny, co se týče válčení, a kdyby k něčemu mělo dojít (a vlastně i dnes). 

Kromě toho, že jsem pokládal celou myšlenku ČSLA za naprostý úlet (stejně jako komunismus vůbec), připadala mi taky dost zcestná celá strategická koncepce, až příliš zjevně vycházející z druhé světové, kdy to zjevně na Němce platilo, i když za cenu velikánských ztrát. Ten obrázek, co se často prezentuje jak se linie tanků velebně valí vpřed, provázena letectvem nad hlavami (a je to cvičení z první republiky...) byl jádrem představy, jak se má válčit s tankem. Vyjede sto tanků, 60 jich bude zničeno, ale zbylých 40 udělá průlom a tím se situace na frontě změní. Průlomem se vevalí další tanky, obklíčí nepřítele a za dalších, už jen 30% procentních ztrát, ovládnou dané území. 

Nebo tak něco – viz část III.
Něco jako srovnané jednotky červenokabátníků, co ukázněně stojí v řadě a střílejí do sebe v 18. století....než z této představy udělali Búrové kůlničku na dříví. Protože chlap za bukem v křoví zruší těch deset ukázněně pochodujících, zejména když dostane do ruky něco jako kulomet.

Jestli by něco mohlo v té válce dojít drastických změn, tak je to způsob válčení. Protože moderní bojové stroje jsou náramně rychlé, a představa „fronty“ se začala poněkud sypat už za té druhé světové. Někam vpadne parta šílenců, nadělá velikánskou škodu a zase zdrhne. Dějiny válek nás učí o tom, že podstatné je zaskočit nepřítele nepřipraveného. Prvek překvapení uznává i sám Chuck Norris.
Takže právě opačně, než se věřilo; aby šlo vůbec někoho překvapit, tak jedině malou jednotkou. Četa BVP a četa tanků, rota maximálně. Po takové partě nemusí drahý průzkum moc vzdechnout; to, že se někam přesouvá tři nebo deset tanků, není informace, která by budila soupeřovy generály ze spaní. 

Jenže si to spočítejme; rota tanků má dohromady 430 granátů. To může za špatných okolností znamenat nepřátelský prapor na hadry, i když pošleme většinu ran vedle (jak na to, viz dále). 
Představme si, že místo monstrózní linie divize 280 – nebo kolika vlastně - tanků bude u nepřítele prudit 28 partiček v síle roty. Myslím, že bych měl jako generál těžkou hlavu spíše z druhého scénáře; zastavením tankové roty se nic nevyřeší, když kus vedle projedou další dvě nebo tři a hra se bude opakovat.

Důraz bych naopak přenesl na profesionální velitele čet a rot; představa „centrálního velení“ je pochybná už tím, že stačí té hydře useknout hlavu a vznikne chaos. Protože WS byla bez vrchního velení zcela bezradná; záklaďáci by to nejspíš zabalili a šli domů. 
Tato kapitola tedy naznačuje, co se všechno dá s tankem provádět, a je vlastně tím pádem nejpodstatnější ze všech. A jedině v těchto akcích fungovali velitelé AVKVŠ jako opravdoví velitelé; jinak všechno podstatné dostali příkazem shora. 

Cvičení tohoto druhu jsme věnovali zlomek času. V zásadě bych ten poměr obrátil; pokud někdo umí sám dojet někam, připravit léčku a zase se vrátit, nejspíš by uměl i útočit podle rozkazů shora.

V roce 1961 byla do bojových sestav americké armády zavedena bizarní zbraň. Byl to prostředek jaderného napadení, který byl v počtu tří kusů zaveden do každého praporu. Tím se dostala možnost jaderně ničit do rukou taktického stupně. Tato zbraň se jmenovala DAVY CROCKETT. Byl to podivuhodný výrobek. Byl vyráběn ve dvou variantách:

Primo: M-28, lehká verze přenosná v rukou. Měla tyto takticko-technické údaje. 
- ráže zbraně 120mm
- ráže reaktivní střely 279 mm
- hmotnost jaderné hlavice 23 kilogramů 
- maximální dostřel 2 000 m
- hmotnost v palebném postavení 68 kilogramů
- ráže zástřelné zbraně 20 mm
- obsluha zbraně 3 vojáci
Zaměřovač s dělovým dalekohledem umožňuje přímou i nepřímou střelbu. Prostředek se dal převážet de facto na čemkoliv, složit a zahájit palbu mělo být možno do 10 až 15 minut.

K tomuto čudu judu ppor. A píše: Davy Crockett. Byl to jakýsi slavný westman, který cosi trefil svojí riflí - http://en.wikipedia.org/wiki/Davy_Crockett . Myšlenka na zbraň tohoto druhu mi připadá mimořádně pošahaná z podstaty věci; létá to totiž povážlivě blízko k samotnému střelci. Vtip všech taktických jaderných špatností je v tom, že se to pošle za několik kopců, typicky raketou nebo dělem, aniž by střelec vůbec vešel do kontaktu s nepřítelem. Střílet jaderné střely dva kilometry a méně před sebe považuji za docela drsnou zábavu. Obrátí se vítr a je hotovo.

Už ta čísla jsou podezřelá:
-je-li hmotnost jaderné hlavice 23 kilogramů, maník to vlastně moc daleko neunese, že? A pakliže auto, pak je otázka, proč se to rovnou nestřílí z toho auta. 
- maximální dostřel 2 000 m, to jako fakt není moc. To dostřelí samopal. 
- zaměřovač s dělovým dalekohledem umožňuje přímou i nepřímou střelbu. Nepřímá střelba je tam, kam nevidíš. Dalekohledem tedy těžko. A ruční náměr... hustý, střelba kam je vidět atomovkou znamená, že to zřejmě schytáš. 

- 1 kilotuna: tanky 200 metrů, nákladní automobily 430 metrů, obrněné transportéry 250 metrů, nekrytá živá síla 850 metrů, živá síla v okopech 520 metrů, osoby v tancích 440 metrů
I tahle čísla jsou velice divná. Pokud platí to, co jsme se učili, tedy, že tank je 1/10 účinku, pak to moc nevychází a už zdravý rozum napovídá, že by asi bylo lepší být 400 metrů daleko v tanku než 850 metrů úplně nekrytý na poli. 
Takže výbuch ráže 1 kilotuna mohl zničit celý opěrný bod roty, půl až celou rotu 
Za akademického předpokladu, že se rota zrovna někde sejde a bude tam na potvoru do dvou kilometrů Davy Crockett. Protože za pár hodin je rota zase v čudu. 200 metrů, s ohledem na tvoje výpočty v taktice tankových jednotek, je spíš jedna četa, než rota a určitě ne prapor. Pokud to tedy není prapor na pochodu v jedné linii – o tom viz dále. 


Je spodivem, že si od tohoto podivného výtvoru mohl někdo tolik slibovat a někdo se ho mohl tolik obávat.

ppor. A: Zcela sdílím tvoje pochyby. To, že to z výzbroje zmizelo, má zřejmě svoje dobré důvody. Za nás už po tom nebylo slechu.

Secundo: M-29, těžká verze na vozidlech. Měla tyto takticko-technické údaje. 
- ráže zbraně: 155 mm
- ráže reaktivní střely 279 mm
- hmotnost jaderné hlavice 23 kilogramů
- maximální dostřel 4 000 m
- hmotnost v palebném postavení: podle nosiče, mohl to být osobní terénní automobil obrněný transportér a další vozidla 
- ráže zástřelné zbraně 37 mm
- obsluha zbraně 3 vojáci pluk osádka vozidla
Zaměřovač s dělovým dalekohledem umožňuje přímou i nepřímou střelbu. 


Takto ten kousek výzbroje vypadal

Tyto zbraně se tak staly hlavní palebnou silou každého amerického praporu. Jejich ráže, myšleno v kilotunách byla stavitelná od 0,1 do 1,0 kilotuny. Hlavice dostala označení W54 a stále se jedná o nejmenší a nejslabší sériově vyráběnou nukleární zbraň. Měla průměr zhruba 28 cm, vážila přibližně 23 kg a využívala štěpný implozní princip. 

Hlavní cíle pro tyto zbraně měly být: 
- druhé sledy praporů a pluků
- rotní opěrné body
- soustředění pěchoty a tankových jednotek
- dělostřelecké jednotky v palebných postaveních
- místa velení
- spojovací uzly

Předpokládalo se, že prapor postupující na hlavním směru úderu obdrží 3 až 5 kusů jaderných hlavic. Stejný počet měl obdržet i prapor čelící útoku našich sil. 

Vzhledem k omezenému dostřelu se palebná postavení těchto zbraní ustavoval 0,5 až 1,5 kilometru od předního okraje bojové sestavy praporu. Při obraně se kvalitně maskovala a byly prozkoumány cesty k dalším dvěma postavením – záložním. Toto postavení ustavit, zamaskovat připravit k palbě trvalo maximálně 15 minut. Při pohybu byla vždy dvě palebná postavení k pohotovosti ke střelbě a jedno se přemisťovalo.

Bylo je těžké odhalit, ale přece jen zde byla možnost. Vzhledem k vysoké ceně jaderné hlavice se musela zbraň před vypálením jaderné střely zastřílet. Na to byly ty zástřelné zbraně. Používala se kouřová a zápalná munice. Pokud naši pozorovatelé zjistili, že v bojové sestavě vlastních jednotek vybuchuje taková munice, bylo zapotřebí několik věcí: 

- hotovostní zbraně okamžitě zahájili palbu po možných prostorech rozmístění těchto prostředků 
- pokud bylo možno, musela se sestava rozvolnit a 
- pokud šlo o jednotky v pohybu, rychle opustit zastřelovaný prostor. 

Pro zjištění možnosti použití této zbraně bylo možno využít i další demaskující příznak. Zastřelovací rány musel někdo sledovat a hlásit opravy. Často to byl malý průzkumný vrtulník nebo dělostřelecký pozorovatel. Takže zjištění takového vrtulníku bylo známkou možných potíží a často mohl pomoci rádiový odposlech. 

Bylo předpokládáno, že poloměry vyřazení techniky a živé síly jsou při různých rážích takovéto: 

1 kilotuna: tanky 200 metrů, nákladní automobily 430 metrů, obrněné transportéry 250 metrů, nekrytá živá síla 850 metrů, živá síla v okopech 520 metrů, osoby v tancích 440 metrů

0,5 kilotuny: tanky 140 metrů, nákladní automobily 305 metrů, obrněné transportéry 180 metrů, nekrytá živá síla 600 metrů, živá síla v okopech 370 metrů, osoby v tancích 310 metrů

0,1 kilotuny: tanky 45 metrů, nákladní automobily 95 metrů, obrněné transportéry 55 metrů, nekrytá živá síla 185 metrů, živá síla v okopech 120 metrů, osoby v tancích 95 metrů

Údaje jsou pro pozemní jaderný výbuch, při vzdušném se zvětšovaly o cca 25%. 

Takže výbuch ráže 1 kilotuna mohl zničit celý opěrný bod roty, půl až celou rotu v předbojové sestavě a mohla pocuchat i praporní sestavu. Bylo to značné nebezpečí a obava z neznámého vedla k tomu, že bylo vnímáno větší, než asi ve skutečnosti bylo. Pro možnou válku samotnou bylo zásadní to, že i kdyby začala konvenčně, stačilo, aby jeden velitel praporu zmagořil, odpálil jeden jediný projektil a mohutnosti 0,1 kilotuna a jadernou válku už nemohlo zastavit vůbec nic.

ppor: A: Po dalším přemýšlení – a přečtení tvé klíčové poznámky o cvičení Vltava – začínám být krajně skeptický k celé ideji zastavování tankových jednotek malými taktickými atomovkami. Klíčová je ta poznámka, že by padlo na jednoho vojáka 48 civilistů. Pokud platí ten odhad, že tank zeslabuje asi 10x účinky radiace, tak to může být právě tak. A zbývá k tomu dodat, že těch 48 civilistů bude zřejmě z podstatné části vlastních, pokud zastavujeme útok na vlastním území. Takže z obavy před nepřátelskými tanky se raději pozabíjíme sami? Tedy z pohledu nepřítele- Pátrač.
Jinak problém malých jaderných taktických zbraní trval za nás i bez Crocketta; soustřeďoval se na daleko vážněji míněné kvéry, a to malé rakety a děla s jadernou municí.
A dodává: Tenhle problém trval za nás i bez Crocketta; soustřeďoval se na daleko vážněji míněné kvéry, a to malé rakety a děla s jadernou municí. Zde myšleno to, co naše zpravodajské informace označovali za atomové dělostřelectvo a taktické rakety – poznámka Pátrač. 

Zde já Pátrač doplňuji: K tomuto a tak trochu proti jistým pochybnostem našeho podporučíka mohu dodat pár slov. Přesně takto to píší dobové předpisy. Asi to má svoji logiku. Od bodu dopadu je poloměr vyřazení tanků jako technických prostředků 200 metrů, tedy je to kruh o průměru 400 metrů Vyřazení osob v tancích je poloměr 440 metrů, průměr tedy 880 metrů. Při hloubce opěrného bodu roty do 1 000 metrů a šířce 1 500 metrů je vyřazeno kolem 70 % tohoto opěrného bodu a to trvale - nejde tedy mluvit o bojeschopném obranném prvku v síle roty. Ale taky otázka jak se k těmto číslům v šedesátých letech vlastně došlo. Podle mě to byl krám stejně nebezpečný protivníkovi i jeho uživatelům. Ale to jsem tak nějak vzal jako jednu z mnoha realit tehdejší divoké doby. 

Vzhledem k jisté převaze armád varšavské smlouvy v konvenčních zbraních, bylo jasné že, že Davy Crockett je určen hlavně proti tankovým jednotkám. Prvořadou povinností velitelů malých tankových jednotek bylo, aby jejich zjištěná postavení zničili palbou na maximální metné dálky svých hlavních zbraní. 

Platilo: průzkum, průzkum a průzkum. Zjištění čehokoliv byť jen podobného této zbrani – tedy i bezzákluzové kanóny a těžké minomety musí byt okamžitě napadeno. Útočí se okamžitě i na prostory soustředění těchto zbraní. Důležité bylo i to, aby pátrači a průzkumníci dokonale věděli, co hledají a co mají hlásit. 

ppor. A: Platilo a platit bude i nadále. V tom je budoucnost. Princip, že všechny tyhle mrchy lítají ze zázemí, zpoza fronty, kde se nic neděje, znamená, že je nutno propašovat průzkum na místo. Pěšák najde raketu Pershing na protějším kopci, 2 kilometry daleko, a teď jako co? Bude se plížit k cíli jako Old Shatterhand a pak tam hodí granát? Zavolá na velitelství? Kdyby tam ovšem stál tank, je věc rázem řešitelná snadno a rychle.

A jsme u toho – tanková četa v průzkumu!!

Vypadá to jako naprostá volovina, nicméně tohle jsme skutečně cvičili, v létě 1988, konkrétně moje četa (kdovíproč zrovna ta). Plížit se tankem vypadá jako nesmysl, ale když si člověk uvědomí, jak veliké je skutečné bojiště a jak vypadá tank ze vzdálenosti kilometru a víc, tak už to taková sranda není. Když navíc máme v Evropě takové věci, jako lesní cesty, vesnice, náspy... všechny námitky proti uzavřenému terénu se tu najednou obrací ve prospěch tanku. Není účel se někam valit a dělat bengál, ale někde se nečekaně zjevit, párkrát prásknout a zase zmizet. Do cíle, který stojí zato. 
A samozřejmě, že to bylo zaměřené zejména na rakety, houfnice, protiletadlové vehikly, radary a podobné srandy. Třeba jsme se někam vplížili, zaujali obranu, naproti se nám zjevily nějaké cíle, které jsme hlásili. S vyhodnocením, do čeho střílet a do čeho ne. A do čeho střílet ze všeho nejdříve. Když si spočítám náklady takové akce, připadá mi podobné válčení povážlivě efektivní. 
Přiznám se, že v tomto místě mne vojna vzácně docela bavila. A klidně bych tomuto způsobu válčení věnoval daleko víc, být nějaký generál; a rozhodně bych k tomu vzal ty pěšáky.

Při ničení Davy Crockett tankovou četou či rotou bylo nutno mít za své, že nebude mnoho šancí na opakování výstřelů. Pokud by tyto jednotky zaváhaly, lehce se mohlo stát, že po první naší chybné ráně přiletí jaderná hlavice a problém naší tankové jednotky bude vyřešen jejím zničením. 

ppor. A: Pokud bude partička držet rozumné odstupy, 200 metrů a více, pak to nebude až tak snadné, že? Ono ani tím Pershingem dost dobře nejde trefovat tanky v lese. Nehledě na to, že je to dost drahá sranda a velitelství by to třeba neocenilo.

Já Pátrač říkám, že střely Perhing 1 nebyla uřčena pro boj s tanky, tankovými četami nebo rotami. Byla určena k ničení významnějších cílů. 
Střela MGM-31 Persching 1, byla a je operačně taktická střela 2. generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA a Bundeswehru se objevila poprvé v roce 1964. Dolet 185 až 740 km a síla od 1 do 1,5 megatuny. Takže bych od těch podivuhodností pojmenovaných po hrdinovi od Alama neodcházel, celý tento blok je o nich a jen o nich. Na větší kalibry a jejich odlov jsem se nechtěl zaměřovat, ale zdá se, že se tomu nevyhnu a přidám ještě jednu kapitolu. 

Ppor. A reaguje: Jasně, Pershinga jsem poněkud přehnal; ale v principu mi šlo to, že i ty nejmenší jaderné zbraně, včetně Crocketta, jsou prostředky nepřímé střelby, kterými se míří na určitý prostor, nikoli na konkrétní tank. Pro improvizovanou a rychlou střelbu na náhle se zjevivší tank nad lesem jsou zoufale nevhodné. Tank má v tomto souboji jasnou výhodu.

Ale pokračujme. Na zničení bylo potřeba 3 až 10 tanků- kdo by to byl řekl, tanková četa nebo tanková rota- několika výstřelů od každého a vždy použít tříštivotrhavou munici. (poznámka ppor A: Ono v zásadě lze tímhle šiškometem ničit skoro cokoli; jediná potíž je s tužšími bunkry a nepřátelskými tanky. Teprve tam to chce důraznější techniku. I když se nepodaří přímý zásah, potřeba vyhledat úkryt znemožní jaderný odpal a donutí prostředek k pohybu. Když se hýbe, nestřílí a je možno ho vypátrat a zničit. 
Tehdy v těch letech se používal termín protiatomová obrana. To znamenalo ledacos a v souvislosti Davy Crockettem to znamenalo najít a zničit. 

Pokud se nedaří tyto cíle najít a zničit, je potřeba udržovat sestavy rozptýlené a jednotky tak daleko od sebe, aby jeden výbuch nemohl zničit více jednotek najednou. V boji potom je potřeba zajistit trvalý těsný dotyk s nepřítelem. To mu znemožní použít jaderné údery z důvodu možnosti zasažení vlastních sil. 


Zde je obrázek jak taková situace mohla vypadat

Na obrázku vidíme prostor rozmístění amerického pěšího praporu ve dvou sledech. V prvním sledu jsou dvě pěší roty, v druhém sledu jedna pěší rota přes oba sledy je vyznačen prostor, ve kterém se cyklicky pohybují tři prostředky jaderného napadení, celý prostor je krytý příčným postavením. Vyznačeny jsou i osy přesunů těchto DC do připravených palebných postavení. Do prvního sledu jsou začleněny dva kusy verze DC-28, přenosné a do druhého jeden kus DC-29 těžký. 

V malém lesíku je umístěna naše hlídka bojového průzkumu. Před naším předním okrajem se nachází předsunutá pozorovatelna a na samotném předním okraji je vytvořena linie pozorovatelen a hotovostních tanků. Tyto tři průzkumné pozorovací prvky a bojová hotovostní vozidla by měly být za určitých podmínek zajistit zjištění míst odpalu zástřelných ran a zajistit jejich napadení tankovou palbou. 

Mám o tom jisté pochybnosti, ale bralo se to velmi vážně a velmi vážně se to prý procvičovalo, hlavně v v letech 1964 až 1978. V tom roce poslední DC byly z Evropy odvezeny k likvidaci. Na druhou strany systémy DC byly od praporů staženy už údajně v roce 1971 nebo 1972. Takže se to možná od roku 1972 už necvičilo a jen se na to někde nostalgicky vzpomínalo. To bohužel nevím s vážností, kterou by si to zasluhovalo. 

A opět opakuji, že bylo potřeba stále znovu a znovu mít na paměti:
- dokonale využívat krycích vlastností terénu, tedy přirozených úkrytů a skrytů, 
- vždy co nejvíce jednotky zakopat a jeli potřeba použít k tomu i výbušniny
- maskovat, maskovat, maskovat

ppor. A: Přesně tak. A fungují i jednoduché skautské triky – například, že se nikdy nemáš zakopat nebo plížit po horizontu, ale vždycky kus před ním nebo za ním. Nebo, že co se nehýbe, není vidět. 
Podotýkám, že by dnes mohl tento typ válčení drasticky změnit pozorovací dron a podobné hračky. Tohle je přesně to, co tankové četě v průzkumu chybělo k dokonalosti; tank, propojený s dronem nad lesem, je naprosto vražedné kombo.

Já Pátrač k tomu mohu dodat jen jedno. Drony při průzkumu musely v době služby ppor. Argonanta chybět. Dnes je má ve výzbroji nevím kolik armád, je už 25 let po ukončení Argonantovi aktivní služby, ale tehdy se o nich možná někde teoretizovalo, někde se zaváděly. 

Ppor. A: To je shoda; taky jsem výslovně pravil, že se poznámka vztahuje na dnešek. Za nás byl dron naprosté scifi.
Spíše ale sloužili pro průzkum vyšších taktických a operačních celků a pro průzkumné jednotky se s nimi počítalo v daleké budoucnosti. 

Naše armáda měla pouze a jen bezpilotní průzkumný prostředek Tupolev Tu-143 Reis. Byly jich pouze dvě letky, 101. letku, viz armádní komplet 1. armády ta měla základnu v Stříbře, později Krašovicích u Písku. Dále šlo o 104. letku, viz armádní komplet 4. armády, se základnou od počátku v Krašovicích. Nikdy jsem je v akci neviděl, ale pamětníci říkají, že to byl velký odvaz je provozovat. 


A takto to zařízení vypadalo v době Argonatovy služby. Asi by to skutečně ve prospěch malé tankové jednotky nemohlo fungovat. 

Položil jsem v této části práce otázku, která zněla: „ Zajímalo by mě, zda podporučík Argonantus tyto věci znal, cvičil a co si o tom myslel“. 

Podle mě to byl další balík nutných znalostí, co musel mít a které musel být schopen aplikovat v praxi. A potěšením musím uznat, že to co mě zajímalo, podporučík sepsal více než výpravně. Ale ani to není vše. 

Tanková četa – rota v léčce.

Tanková léčka se v obraně organizovala hlavně na tankově nebezpečných směrech, a to jak přímo na předním okraji, tak v hloubce obrany na stycích jednotek a bocích bojových sestav. (poznámka A: No, zkušenost ukazuje, že devět z deseti tankových přesunů se děje nakonec stejně po cestách a silnicích. Což je jistá nápověda.)
Historie válek prokázala, že nejúčinnější jsou právě léčky vytvořené malými tankovými jednotkami. 

ppor. A: Ach. Tohle taky pokládám za zásadní trik. Učili jsme se to, ale taky dost málo. Souvisí to s tvým nenápadným, leč zásadním zjištěním, že hlavní typ bojové činnosti jsou přesuny. Takže není nic efektivnějšího, než na nepřátelský přesun někde bafnout. Údajně nezničitelný nepřátelský tank se tu zjeví najednou ze strany a nezakopaný; to je lepší než na střelnici, kde je standardní terč čelně. Když si vzpomenu, kolik hodin jsme se trmáceli s tanky terénem, unavení, zcela nepozorní, kolem vesnic, lesíků, náspů a kdovíčeho, všechno to jsou ideální místa, kde na nás šlo zaútočit.
Právě tady si myslím, že může rota celkem s přehledem zrušit celý nepřátelský prapor (ne víc, protože předpis byl, že se kvůli těm atomovkám a podobně nesmí přesouvat po jedné trase víc než prapor). Počítám–li deset prvních ran (každý tank jednu) během necelé první minuty, kdy zaručeně nikdo ani nevzdechne, tak už je po té minutě prapor nejspíš v totálním chaosu. A další minuty - no survivals, jak by řekl Bane. 

Tady jedna důležitá poznámka, co ve výcviku taky chybělo – střelba na krátkou vzdálenost. 
V důsledku maximálních dostřelů a zázračných podkaliberních granátů vládne psychóza, že tanky válčí na několik kilometrů a na méně než kilometr se nikdo nedostane, protože už je mrtvej. Ve skutečnosti je to blbost, protože terén dělá divy, a nemusí jít rovnou o město. I v tom slavném Zálivu se vícekrát stalo, že partička Abramsů bafla zpoza terénní vlny na partičku T 72 (nepochopitelně srovnaných za tou vlnou, kde nic neviděly), a smažili to do nich na pár desítek metrů. Tam rozhodne, kdo dřív; minela není moc pravděpodobná a otázka kadence je najednou docela zásadní. Přesně tak nějak by to zřejmě vypadalo v té léčce. 

Volba postavení tanků v léčce má pro její úspěch zásadní vliv. Je potřeba zvolit místa které nepříteli znemožní skrytý manévr a současně umožní vlastním tankům být dokonale skryty a zaútočit na nepřítele s překvapením. Proto se volí některá z těchto míst: 
- okraje lesíků, lesů, hustých křovinatých porostů 
- odvrácené svahy
- okraje osad (poznámka A: V našich podmínkách geniálně jednoduché. Ona taková blbá stodola...)
- pole pokrytá vysokou kulturní plodinou, například kukuřicí,
- silničních a železničních náspů 
- terénních vln a podobně

Účelem léčky bylo a doufám, že i dnes je pustit nepřítele na minimální vzdálenost a následně ho ničit nečekanou palbou z místa. Prvek překvapení je tedy nosný. 

Maskování je nesmírně důležité a pokud je čas, je třeba jít do maximalistických kroků, včetně smetání stop pásů v terénu. Tanky se vždy zakopávají a to jak v hlavních postaveních léčky, tak i v záložních postaveních. (Poznámka A: na to bych nespoléhal. Naděláš plno bordelu, trvá to, potřebuješ vercajk. Ona taková blbá stodola...)
Cesty do záložních postavení se projdou a to všemi příslušníky posádek. Je-li třeba, vyznačí se. Jakmile se práce dokončí, vše se uloží k absolutnímu klidu. Jakýkoliv pohyb se zastaví, nastane rádiový klid a začne vyčkávání. 

Na nepřítele se zahájí nečekaná ničivá palba ze všech zbraní, které jsou k dispozici. Boj zahajuje velitel tankové čety výstřelem ze svého kanónu. Pokud nepřítel postupuje v proudu, je vhodné jako první ničit první a poslední vozidlo proudu.

Ppor: A: Jasně, když lovím s rotou prapor, jedna četa nastřelí začátek proudu, druhá konec, třetí může kreativně vypomoct nebo trefit velitele. Chaos zaručen. Doporučuji taky střelit velmi rychle kulometem všechny maníky, co vykukují v pochodové poloze. Osobně moc nevěřím na to, že se podaří dostatečně rychle najít někoho, kdo útočí z nějakého blbého úhlu šikmo odzadu).

Až potom se palba přenese na střed proudu. Pokud je nepřítel v předbojové sestavě ničí se jako první cíle které jsou nejbližší k léčce a postupuje se směrem ke vzdálenějším. Dále je potřeba, pokud nepřítel postřeluje své okolí – tedy provokuje, aby zjistil, jestli zde nejsme – vydržet tak dlouho, než dorazí tam, kde ho potřebujeme. 

Pokud se léčka propálí nebo je v boji přečíslena nepřítelem a hrozí její zničení, na rozkaz velitele bojující tanky vyjdou z boje a přemístí se do záložních postavení. Tanky odjíždí postupně a navzájem se kryjí palbou. 
Naopak pokud léčka nepřítele poráží a ten zahájí ústup, tanky na rozkaz zahájí zteč a nepřítele dále ničí. 

Velitel tankové čety, který dostal za úkol léčku zorganizovat, zanechá tanky po dosažení rajonu léčky ve skrytu a pokud to čas dovolí, provede se všemi příslušníky posádek rekognoskaci hlavních i záložních postavení. Je povinen.
- prozkoumat terén před postavením léčky
- určit úkoly, palebná postavení a palebné sektory jednotlivým tankům
- stanovit a je-li třeba vytyčit doplňkové orientační body, určit k nim vzdálenosti a připravit vše potřebné i pro střelbu v noci
- stanovit vše potřebné pro přípravu palebných postavení
- stanovit co a jak se před léčkou v terénu upraví, aby se vylepšili palebné možnosti tanků ve věžových postaveních
- stanovit jak bude zahájen boj, co kdo bude plnit a v jakém pořadí, a také způsob odchodu do záložních postavení
- domluvit součinnost jednotkami v okolí, pokud léčka je v hloubce vlastní obrany
- vyhotovit plán léčky
- hlásit pohotovost nadřízenému veliteli

Po vydání úkolů začne práce. Posádky zakopávají tanky, vše zamaskují a vyzkouší, zda možnosti palby nic neomezuje. Pokud ano, uvedou vše do stavu, aby tomu tak nebylo. Po celou dobu se organizuje pozorování, a dbá se na možnost nepřátelského průzkumu. 

Na další obrázku je zakreslena činnost tankové čety v léčce. V této situaci si dovedu našeho podporučíka dobře představit. Je to druh boje, který si lze dopředu připravit, je možno zajistit odpočinek, dostatek paliva i munice. A je zde prostor pro kreativitu a vlastní myšlení a to byl prvek, který AVKVŠ v sobě měli. 



Co na obrázku vidíme: 
Je zde komunikace z osady LHOTA – omlouvám se, že mě nic lepšího nenapadlo – do samoty BALAJKA. Charakter pokrytí terénu umožnil vytvořit léčku tak, jak je zakreslena v postavení jedna. 
Tanky 1 a 2 jsou ve věžovém postavení a mají dokonalý výhled výstřel na komunikaci. 
Tank 3 je v samostatném palebném postavení, opět po věž v zemi a je připraven vést palbu křížem přes palbu tanků 1 a 2. 

Nepřátelská jednotka v síle roty jako čelní pochodová záštita větších sil nepřítele postupuje po komunikaci a je jištěna pátracím vozidlem. V okamžiku kdy se celé toto těleso objeví v zorném poli velitelů tanků číslo 1 a 2, na pokyn velitele čety tyto tanky zahájí boj.
Tank 1 zničí poslední vozidlo v proudu nepřítele 
Tank 2 zničí pátrací vozidlo. 
Následně přenesou palbu na ostatní vozidla proudu. 

Nepřítel je zkušený, schopný a statečný. Okamžitě se začne bránit. Aby ztížil palbu našich tanků, nezasažená vozidla okamžitě po překonání prvotního překvapení, provedou vlevo v bok. Díky tomu tím vystaví palbě nejodolnější části vozidel a zmenší cílovou plochu pro naše tankisty. Jakmile se ukáží pravé boky nepřátelské techniky osádce tanku číslo tři, ten okamžitě zahájí palbu a nepřátelská kolona je v křížové palbě. 
Při troše vojenského štěstí je možno tuto kolonu kompletně zničit.

Po zdárném splnění úkolu, nebo při příjezdu posil ničenému nepříteli je zahájeno vyvedené tanků z prvních postavení do postavení druhých. Jako první vyráží tank číslo 1, s odstupem cca 150 až 200 metrů následovaný tankem číslo 2. Rizikový přejezd přes odkrytý terén kryje svojí palbou tank číslo 3. 
Tank číslo 1 zajíždí do úkrytu mezi objekty osady BALAJKA. 
Tank číslo 2 do okopu v lesíku. 
Jako poslední opouští stanoviště tank číslo 3 a jen přeskočí do nového připraveného postavení. 
Po pár minutách maskování, a doplnění munice ze zásoby připravené v druhém postavení je zde nová léčka připravená k boji. 

ppor. A: Ještě bych tady zmínil ty kopce. Umožňují naprosto démonické léčky; například u nás velmi častá situace přejezdu údolí (západně od Prahy je jich mraky). Tanky sjely s kopečka dolů a škrábou se nějakou cestou do protisvahu. Načež léčka, která je nechala v klidu projet, do nich začne smažit s toho protisvahu za nimi. Jednak není sranda objevit, pokud po tobě někdo střílí (když navíc při první trefě umřeš), jednak je to střelba šikmo shora a zezadu, tedy pro napadeného asi vůbec nejhorší možný úhel, a ďábelská pointa je, že když jsou útočníci konečně objeveni, tak na ně vůbec nejde nijak střílet, protože tank, šplhající do svahu nezvedne dost vysoko kanón. A to někdy ani když si najede do boku, když je součet úhlů dost mizerný (což si léčka může prozkoumat dopředu). Důležité je tedy nastřelit jako první ty, co by teoreticky střelbu oplácet mohli a ostatní jsou dost v pytli. 

Jak by řekl velký muž s dýmkou a houslemi bydlící na Baker Street 221/B: „Jak prosté“ 
(poznámka A: Kupodivu, velení WS na to až tak nevěřilo. Víc se věřilo na ty mastodontální linie).

Tankové četa – rota jako pochodové zajištění 

ppor. A: To je vlastně protihra té předchozí situace. Je-li nejdůležitější přesun, pak je základem válčení jednak jeho ničení (viz dříve), jednak zabránění tomuto zničení. 
Řekl bych, že ČPZ to má o dost těžší, než parta, číhající v léčce. Například je svázána tím, kam má chráněná jednotka dorazit; ČPZ si nelze provozovat tam, kde je to výhodné pro četu, ale prostě na trase pochodu a nikde jinde.
Docela silně také hrozí, že je parta v léčce nechá prostě projet, napadne pochodový proud za nimi a ČPZ zjistí malér až ve chvíli, kdy je kilometr vpředu za třemi zatáčkami. Zabránit tomu a nic nepřehlédnout není z tanku tak úplně sranda. 

Tankové jednotky se přesunují pochodem nebo se přepravují po železnici. Tak to bylo za II. světové války, a tak to bylo v armádách Varšavské smlouvy chápáno až do jejího zániku. 

ppor.A: Ach, ano. To jsme zdědili od soudruhů z Ruska – tam totiž na plnou nádrž rozhodně Rusko nepřejedete. Takže výsledek byl, že celá válečná infrastruktura železnic byla zbudována za účelem dostat všude co nejrychleji hromadu tanků. Pročež jsme taky do vojenských prostor často vagónovali a jezdili vlakem; ono to taky tak strašlivě neničilo silnice. Nicméně, byla to docela nebezpečná pakárna a z hlediska válečného byl navagónovaný prapor bezmocný jak batole. Dělat léčku, číhající na vlak s navagónovanými tanky by byl asi obzvláštní masakr. 
Prý se cvičilo – ale my jsme necvičili, neb to bylo asi dost drahé – seskákat s tankem z vagónu rovnou, v případě leteckého útoku. Vagón byl samozřejmě na odpis. Pokládám to stejně za utopii – letecký útok se děje v řádu desítek vteřin, nebo ještě hůře, dostat se tak rychle k tanku, zareagovat a seskákat by chtělo hodně velkou kliku. Obávám se, že s tou tankovou léčkou by to nebylo lepší. Přepravovat ve válečném stavu někde u fronty tanky vlakem je tedy spíš dost pracný způsob sebevraždy, než co jiného. 

K tomu Pátrač dodává: účastnil jsem se vagónování techniky několikrát a to jak kolové, pásové i speciální. Přeprava po železnici je dobrá v tom, že se nemírně šetří limity proběhů kilometrů a motohodin všeho co je na vagonech. Vagónoval jsem na stálých rampách na železničních stanicích a dvakrát jsem budoval přenosnou nakládací rampu. Přenosnou pokaždé jako vykládací, když nemohla technika z vagónů ve stanici. 
Nemyslím si, že by naše armáda byla tak hloupá, aby na vagonech přisunula techniku méně než 100 km ke frontě v době probíhající války. Jako mírová přeprava to bylo v pohodě, jako přeprav za války to mělo své limity a naši přepraváci to velmi dobře věděli. Proto očekávat pozemní léčku na transport asi nebylo reálné. Co se týká leteckých možností nepřítele, to je jiná limonáda a myslím si, že i 500 kilometrů od fronty si žádný transport nemohl být ničím jistý

Ppor. A: Tak. Nejsme ve sporu - ta léčka je spíš akademická vychytávka; letadla ovšem hrozí v případě války dost akutně na celém našem území a pak máme ty taktické atomovky, pro které je takový navagonovaný vlak taky ideální cíl. Takže myslím, že v našich podmínkách má cenu posílat tanky vlakem jedině v míru. 

Pochod je nejčastější způsob bojové činnosti tankových jednotek. Poznámka od Argonanta: Ano, tady jsi to řekl, a já na to už navázal několikrát. Je to přesně tak. Zní to divně, ale je to pravda. V době válečného ohrožení státu nebo už v probíhajícím válečném střetu se provádí zpravidla v noci nebo za snížené viditelnosti. 
Rychlost pochodu závisí na:
- přiděleném úkolu
- na připravenosti osádek, stavu cest
- na počasí, roční a denní době
Průměrná rychlost při normálním pochodu v pochodovém proudu pluku je :
- ve dne 25 ž 35 kilometrů v hodině
- noci 15 až 25 kilometrů v hodině
ppor. A: S malou jednotkou bych si troufl daleko na víc. Tohle jsou čísla tak pro terén. Prapor na pochodu ovšem víc asi fakt nedá. 
- při takzvaném úsilném nebo usilovném pochodu se jede na maximum možností techniky a tedy se tento způsob používá jen ve stavu nejvyšší nouze. 

Podle stavu komunikace, charakteru terénu a povětrnostních podmínek se rychlost může měnit. Jsou-li tankové jednotky součástí smíšených pochodových proudů s kolovou technikou a řekněme si upřímně, že tomu tak většinou je, rychlost dána rychlostí nejpomalejšího vozidla nebo jednotky.

Vzdálenosti mezi jednotlivými vozidly a skupinami vozidel byly tyto: 
mezi tanky- 50 metrů
mezi skupinami tanků – 150 tedy mezi četami v rotě 
mezi praporními proudy 250 metrů
Jde tedy o velmi dlouhé sestavy. 

ppor. A: Zlatý oči, které to uvidí. To bys měl prapor na kilometru a půl, se započtením dalších mezer i víc. Myslím, že jsme těchto čísel nikdy nedosáhli a většinou jsme byli namaštění tak na půl kilometru, všech 31 tanků. Viz ostatně tvůj obrázek o kus dál.

Za denních pochodů se dělají takzvané malé a velké zastávky za účelem odpočinku řidičů, prohlídek techniky, doplnění paliva a výdeje stravy. V noci se dělají pouze malé zastávky. V zimních podmínkách se velkým zastávkám vyhýbáme také, z důvodu nízkých teplot. Poznámka A: V tanku je hodně velký rozdíl, jestli jede, nebo stojí. Když běží motor, je tam teplo. Když stojí, tak...
Jen pokud jsou na ose pochodu osady, je možno i v těchto podmínkách velké zastávky dělat.

Za malých zastávek pochodový proud zůstává na komunikaci, jen se stáhne a pravou krajnici a vozidla se sjedou na vzdálenost 10 metrů. Za velkých zastávek jednotky sjedou z komunikace a rozmístí se podél odboček, lesních průseků a podobně. Ihned se organizuje strážní služby a celý prostor velké zastávky jistí pátrací vozidla nebo pátrací hlídky. 
Vyčleněné pochodové zajištění přestávky nemá. Vždy zůstává v pohotovosti, rozmisťuje se na výhodných čarách a plní své úkoly. 

Jsou-li podmínky příznivé, je možno pochodovou sestavu zhustit. To potom vylepší časové limity pro její přechod do sestavy předbojové a následně bojové. Naopak pokud je-li vysoká prašnost, náledí, prudká stoupání a klesání nebo se musí překonávat zamořené prostory, vzdálenosti mezi vozidly se zvětšují. 

Velitelé jednotek pochodují vždy v jejich čele. Poznámka A: To aby nepřítel v léčce lépe věděl, koho má trefit. Pochodové proudy vždy jedou po pravé straně komunikace. Předjíždět jeden pochodový proud druhým může povolit jen nadřízený velitel. Tankové jednotky nikdy nesmí pochodové proudy předjíždět. Poznámka A: Ono na to taky nebývá místo. A předjíždět jeden prapor druhým, s ohledem na léčky, bombardování a atomovky... Krutečku, ne. 
Při závadě vozidlo sjede nebo je odtaženo mimo komunikaci. Po opravě vlastními silami osádky nebo technického zabezpečení, se tank či jiné vozidlo začlení na konec právě přejíždějícího proudu. Ke své jednotce nezačlení až při velké zastávce. 

Tankové četě nebo rotě určené do pochodového zajištění mohou být přiděleny:
- dvě družstva pěchoty, na OT, BVP nebo jako tankové výsadky, od poloviny sedmdesátých si s variantou tankových výsadků už moc nepočítalo
- ženijní družstvo
- chemická průzkumná hlídka
- 1 až 2 motospojky. 

Materiálně technické zabezpečení pochodu.

Pochod, zvláště pak pochod na velkou vzdálenost je náročná bojová operace. Natolik náročná že její náročnost někdy může zastínit přímé bojové nasazení.
Proto je pro pochod pamatováno na pečlivou přípravu a co nejlepší materiálně technické zabezpečení. Proto velitelé všech stupňů musí zajistit vydání rozkazů pro:
- doplnění tanků PHM a vytvoření zvýšených zásob PHM přímo u jednotlivých vozidel 


Tank T-55 připravený na pochod-zvýšené zásoby PHM

- ošetření tanků a jejich malé a střední opravy s důrazem na motor-převodovou soustavu
- kompletní ošetření a opravy pojezdových ústrojí. 

Vše se koná silami posádek:

V oblasti PHM šlo o instalaci dvou sudů 200 litrů s motorovou naftou na držáky, které jsou součástí každého tanku a jejich propojení s palivovou soustavou tanku, uložení přídavného obalu s tankovým olejem pro průběžné doplňování. 
Kontroluje se munice pro palubní zbraně i osobní zbraně posádek.
Posádka si zajistí odběr proviantu na celou dobu trvání pochodu
Kontroluje se a doplní materiál pro dezaktivaci a odmoření vozidel pro případ překonávání zamořených prostorů.
Kontroluje se úplnost ženijního matriálu a materiálu pro samovyprošťování vozidel.
V určený čas se provede úplná prověrka funkčnosti všech agregátů, jejich promazání a aretace. 

Velitel tankové roty a čety před zahájením pochodu po obdržení rozkazů od nadřízených provádí:
- ujasnění úkolu a hodnocení situace
- časový kalkulaci přípravy na pochod a samotného pochodu
Když si to promyslí, zahájí vydávání: 
- předběžného nařízení
- bojového rozkazu
- proces kontroly a postupování hlášení pohotovosti k plnění úkolu

Při ujasnění úkolu rozebere: 
- úkol nadřízených jednotek, tedy roty, praporu a pluku
- úkol vlastní čety anebo roty
- délku pochodu
- činnost sousedů
- délku pochodu
Potom si to poskládá v hlavě a má představu co jeho jednotku čeká.

Časová kalkulace, která následuje, se sestává z:
- čas kdy byl obdržen úkol
- dobu pohotovosti
- kolik času má jednotka na přípravu pochodu a kolik z toho je to denní či noční doba
Díky tomu je schopen si uvědomit kdy musí vydat předběžné nařízení a kdy bojový rozkaz.

Předběžné nařízení by mělo vždy obsahovat:
- zprávy o nepříteli
- úkol čety nebo roty
- úkoly materiálně technického zabezpečení
- dobu ukončení přípravy
- hlášení pohotovosti
- místo velitele čety či roty

Následně velitel prostuduje mapu, kde má osu přesunu a zde pečlivě studuje:
- čar výhodných k boji
- míst vhodných pro pozorování
- úseků trasy kde hrozí největší nebezpečí vzdušného a pozemního napadení
- místa, která pokud obsadí nepřítel, zadrží nebo úplně zastaví pochod 
- možnosti obejití nebezpečných míst

ppor. A: Tak. V realitě válčení r. 1987 vzácný krok; svěřili mu mapu. Ta je příšerně tajná, kdovíproč. Zřejmě aby do toho moc neviděl. Vůbec jedním ze základních syndromů ČSLA je nedůvěra a paranoia. Předpokládám také, že v Rusku nebyl běžně k dostání soubor turistických map.
Podle mne mapou vůbec nějaké velení začíná; vědět, jak pokračuje terén, který nevidíš, je naprosto zásadní. 
Kdyby mi armáda v jakémsi záchvatu šílenství svěřila pedagogickou metodiku, naučím
- napřed vojáky mluvit mezi sebou rádiem, 
- potom jezdit, 
- potom jezdit podle mapy. 
A pak lze přidávat další činnosti, například to populární střílení (které stejně je třeba cvičit za jízdy), plížení, maskování a tak. 

Zde má Argonatus naprostou pravdu. Voják základní služby na jakékoliv funkci se s mapou setkal jen vzácně. Díky tomu mohl vzniknout tento půvabný vtip:

Sedí babička na návsi a dívá se, jak kolem jezdí vojenská technika šup sem, šup tam. Kouká na to boží dopuštění a říká si:
„Jezdí vojáčci, jezdí. A mají mapy. To se budou každou chvíli ptát na cestu“. 

Byla to obrovská chyba. Mapy byly označené jako tajné a tím pádem pro většinu vojenské populace nedostupné. Z hlediska topografie byla většina pologramotná nebo hůře, úplně negramotná. 

Zde už následuje hodnocení situace. To je vlastně první stupeň vydání bojového rozkazu a obsahuje: 
- hodnocení nepřítele, ke kterému se bude pochodovat, jeho síla, rozmístění a charakter jeho činnosti
- stav vlastní jednotky a bojové možnosti případných posilových sil
- rozmístění a úkoly sousedních jednotek
- charakter terénu, prostory nebezpečné z hlediska možnosti použití ZHN, průchodnost terénu se zřetelem na přirozené a umělé překážky, podmínky pro pozorování, maskování, orientaci, ochranné vlastnosti terénu a možnosti jejich využití
- denní a noční doba, počasí a jejich vliv na činnost jednotky

Je-li hotov má jasno: 
- jak rozdělit přidělené prostředky a uspořádat pochodovou sestavu
- jak silně vyslat přímé zajištění, čelní hlídku nebo pátrací vozidlo
- rychlost přesunu a vzdálenosti mezi vozidly
- čáry výhodné pro vedení střetného boje pokud ho lze očekávat
- jak řešit otázky bojového zabezpečení
- čáry výhodné pro zastávky
- čáry výhodné pro zastávky

Vše výše uvedené se potom přetaví do bojového rozkazu pro pochod, dle služebního předpisu tank 1-1. (Poznámka Argonantus: Ten jsme kupodivu tak vehementně necvičili. Kdovíproč)

Po vydání bojového rozkazu prověří, zda všichni podřízení vše pochopili. Podřízení velitele vydají vlastní rozkazy a to až do stupně velitelů tanků. Potom podají hlášení svým nadřízeným. 
Pokud je to jeho úkol, v určený čas vyšle pochodovou záštitu nebo pátrací vozidlo či vozidla. V určený čas hlásí projetí výchozím místem. Sám pochoduje na určeném místě v čele své jednotky, nebo pochodové záštity a řídí postup těch jednotek a vozidel, kterým velí. Prostě velí a řídí bojovou činnost svých podřízených.

Pochodové zajištění pochodového proudu bez očekávání napadení nepřítelem. 

Je to postup, kdy y se naše vojska přesunují v hloubce vlastního území nebo v době, kdy není napadení nepřítelem z jakéhokoliv důvodu možné. Následuje obrázek, kde je ukázáno schéma pochodujícího tankového praporu s pochodovým zajištěním. 



Co na obrázku vidíme? Je to jednoduché. 
Je zde schéma pro pochodový proud tankového praporu. Je zde určen směr pochodu a jeho pochodové zajištění. To je v tomto případě tvořeno pouze pátracími vozidly, které se pohybují v určené vzdálenosti okolo pochodového proudu. I když to schéma ukazuje, není pravidlem, že by byl pochodový proud střežen ze všech čtyř stran. 

Pochodové zajištění pochodového proudu při očekávání napadení nepřítele.

Další obrázek ukazuje pochodové zajištění pochodového proudu 1 tankového praporu 21 tankového pluku při postupu do prostoru rozmístění v situaci kde je možno očekávat působení nepřítele. 



Na obrázku je zobrazen pochodový proud tankového pluku, který si vyslal před svoji sestavu pochodové zajištění v síle tankové čety posílené motostřeleckým družstvem. To plní úkol pátracího vozidla, které díky tomu že je to motostřelecká jednotka může vysílat i pěší průzkumníky, pátrače. 

Čelní pochodová záštita pracuje v podmínkách stálé bojové pohotovosti. Velitel ČPZ postupuje v čele své jednotky a trvale pozoruje činnost pátracího vozidla. Pokud ČPZ plní tanková rota, může plnit úkoly pátracího vozidla i celá tanková četa. 
Spojení je řešeno rádiem, signály praporky a naprosto výjimečně signálními raketami. ČPZ nebo pátrací vozidla postupují po stanovené ose svižně a nesmí brzdit hlavní proud zajišťované jednotky.

ČPZ má hodně práce: 
- zajišťuje bezpečnost střežené jednotky
- zjišťuje stav komunikace, mostů, tunelů a hledá, pokud je potřeba objížďky, brody nebo přepraviště. Vše vytyčí a vyznačí průjezdy.
- drobné nedostatky odstraní na místě
- vytyčuje objížďky
- při malých zastávkách ČPZ zaujme určený prostor a zajišťuje pochodující jednotku z místa. Zde se zamaskuje v úkrytu a připraví se na odražení možného útoku. Organizuje kruhové pozorování a kruhovou obranu

Poslední obrázek ukazuje variantu, která se až tak moc neuvažoval a necvičila. Je to pochodové zajištění proudu 21 tankového pluku, který utrpěl v boji nezdar a musí ustoupit. Poznámka Argonatus: Fakt. O tom se taky moc neuvažovalo. A bylo to docela důležité. 



Na obrázku je vidět kombinovaný pochodový proud 21 tankového pluku. Ustupuje – tehdy se eufemisticky říkalo, že se odpoutává od nepřítele – a možné směry příchodu nepřítele, který vdaném momentu asi vyhrává a směr ústupu našeho pluku.

Vpředu je proud jištěn pátracím vozidlem. Na zádi je jištěn zadní pochodovou záštitou pátracím vozidlem a na ohroženém boku boční pochodovou záštitou a pátracím vozidlem. Pátrací vozidlo je ve všech případech pátrací tank. 

Pochodové zajištění v této krajní situaci musí být připraveno ihned zahájit boj. Organizuje se pečlivé pozorování a nepřítel se aktivně vyhledává. Pokud narazí na slabého nepřítele, okamžitě jej napadne. Pokud je nepřítel silný, plní úkol podle vzniklé situace. Vyhodnotí stav a buď na nepřítele také zaútočí s cílem získat převahu, nebo zaujme výhodné postavení a nepřítele napadne palbou. Při tom vyčká příchodu dalších sil.

ZPZ- zadní pochodová záštita se může dostat do boje s nepřítelem. Stane-li se tak, urputně brání každou výhodnou čáru v hodnou pro jeho zadržení, nebo aspoň zpomalení. Pokud je čas, vytváří léčky a snaží se uzpůsobit nepříteli co největší ztráty. Bojuje tak dlouho dokud má čím, nebo do doby, kdy bráněné proudy zaujmou plánovanou čáru kde se budou bránit samy. 
Velitel ZPZ činí opatření tomu, aby nebyl obklíčen. Pokud je to její úkol a má k tomu vyčleněné ženijní síly ničí komunikaci, ničí mosty a zavaluje zúžené průjezdy. 

ppor. A: Na tomto místě ještě pár dalších speciálních vychytávek. 

Nepřímá střelba. Učí se, že tank má kanon, určený pro dolní skupinu úhlů a razantní přímou střelbu. Což je svatá pravda; ale při tom je to furt ještě dělo. Ono lze taky někde v klidu najet na nějaký kopeček, pohrát si trochu s úhly a s mapou, a začít to najedou partou tanků vlažit do místa, kde je nějaký zajímavý bod, třeba nepřátelský tábor, radarová stanice, letiště nebo tak. Výsledek napadení nepřítele tříštivotrhavými granáty může být pro něj nečekaně zdrcující. Tank T 55 dostřelí za podobných okolností 24 kilometrů, T 72 zřejmě ještě dál.

Letadla a vrtulníky. V zásadě na ně tank nemá skoro nikdy a jediné, co může, je se schovávat. Ale existují zajímavé výjimky – třeba tank v kopcích slušně schovaný na kraji lesa, kde se mu letadla nebo vrtulníky trapně promenují před kanonem. Kdo by odolal, že. 

Tímto jsem popsal a zobrazil některé zvláštní činnosti malých tankových jednotek. Je jedno jestli by podporučík Argonantus byl velitelem čety nebo roty. Pokud by byl nasazen do boje v těchto zvláštních situacích, asi by toho měl na hrbu dost a dost. Jeho odpovědnost každou další stránkou v této práci popsanou roste a roste. Byl to borec. 

ppor. A: No, jak už jsem přiznal; podobně jako většina záklaďáků jsem nejvíc ze všeho chtěl být někde úplně jinde a jako borec jsem si rozhodně nepřipadal. 
Troufám si odhadnout, že tak 25-30% času vojny tvořily služby, dalších 25-30% další běžná buzerace, jako kreslení osobních deníků, organizace čety, shánění nějakého vybavení které nebylo, parkové dny (údržba tanků) a s bídou 30% tvořilo potom opravdové válčení, jako poplachy, cvičení a „malá“ cvičení v učebně, na cvičišti za kasárnami a tak. Z toho zase menší část času jsme opravdu jezdili a cvičili, zdrcující většinou taktiku (útok/obrana) a střelby, na tyhle vychytávky, které byly jedině zajímavé, kdy velitel opravdu něčemu trochu velel, zbyl nepatrný čas někde na konci vojny, jestli tři týdny dohromady, je to hodně. 
A drtivá většina vojáků včetně AVKVŠ tuhle poslední kapitolu neabsolvovala vůbec. 

Klíčová otázka, ke které se asi ještě dostaneme víckrát, totiž, zda bych válku přežil, podle mne velmi závisí na tom, jestli bych šel k 16. divizi s těmi záložáky (a pak je přežití čirá statistika, dost mizerná). Jeden kamarád sloužil v někde na tanku v Karlovarské divizi na T 55, kde bylo daleko zřejmější, že jde hlavně o ty poplachy a pohotovost, protože byli málem na hranici. Úkolem bylo přežít několik úvodních hodin války, vyvézt tanky z kasáren a párkrát vystřelit na imperialistu. A nejspíš při tom zahynout do několika hodin či dnů. Pokud bude zabitých víc, než vlastních ztrát, je to vítězství. Myslím, že 16. divizi nečekal jiný osud. 

Nebo by se někdo rozpomenul na to, že mám jako tankový průzkum lovit Pershingy a poslal by mě do akce speciálního druhu. Což by skoro vyžadovalo opravdové tanky a jiné výhody. Pak bych viděl svoje šance lépe. Tedy, asi bych zemřel taky, ale alespoň by byla sranda.

Pátrač

zveřejněno s laskavým souhlasem

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND